V roce 1972 přišlo na svět Dareusovi a Maven de Kestrelovým malé rusovlasé děvčátko, které už prvním pohledem si získalo lásku porodních bab i své matky, stejně jako otce. Byla milována, už od prvního nadechnutí, protože byla druhým dítětem, nepěl otec tolik na to, aby to byl chlapec, kterého už měl a který byl jen o dva roky starší od Kathleen. Co by holčička měla trochu mírnější výchovu než Valalen, ale i tak se musela mnohým věcem učit. Nemluvě o etiketě, slušnému chování, správnému držení těla i správné mluvě, musela zvládat i hrát na alespoň jeden hudební nástroj, tam si tehdy vybrala housle – nejeden učitel jí pověděl, že si je vybrala protože s nimi se mohla pohybovat po místnosti. A že to taky dělala. Vždy, když hrála, tak se pohybovala po místnosti a s takovým klavírem by to šlo těžko. Málokdy vydržela nehybně stát na místě. Velice ráda se učila matematice, s čísly jí to vždy šlo, no když objevila astrologii, byla doslova v nebi, alespoň tedy prstem po obrázcích, když si četla o souhvězdí a všelijakých teoriích. Ačkoliv se to nepatřilo moc na ženu, tak si vydupala i možnost čtení knih na politické témata, věděla sice, že ty znalosti nikdy nevyužije, no i přesto ji to zajímalo a ráda si o tom četla, a protože měla fotografickou paměť šlo to jednoduše do její hlavy. Postupem času však většinu toho, co se naučila, tak zamknula v nejzažší části hlavy. Když měla tři roky narodila se Idonia, o kterou se s láskou starala, což zahrnovalo jen to, že když malá sestra brečela, tak ji podala její hračku nebo ji přikryla dečkou. O další tři roky později se narodila Odelyn, o tu se Kathleen už dokázala starat víc a o posledního sourozence malého Zacharyho se už prakticky, kdyby směla, tak by se starala úplně. Děti milovala už od útlého dětství, snad i proto si velice přála mít jednou své děti, které by mohla vychovávat. V den svých šestnáctých narozenin začala chodit na různé plesy, kde mohla mnohem snáze poznávat nové lidi, více s nimi komunikovat a snad si i najít budoucího manžela a otce jejích dětí, které si tolik přála. A na jednom takovém plese právě potkala hraběte Osborne, do kterého se zakoukala na první okamžik. Nikdy předtím nevěřila na lásku na první pohled, ale tady to byl živý důkaz, že tomu tak bylo. Stačilo pár tanců, pár schůzek a pak, po pár měsících byla svatba. Rodiče ji tehdy naprosto podporovali, chtěli pro svou holčičku jen to nejlepší a pokud si myslela, že je to právě Osborne, neměli nic proti. No, i když hraběte milovala a on ji, nesnášela to u něj doma, nikdy se tam necítila pořádně jako doma a rozhodně ten dům nikdy domovem nenazvala, mnohem více to brala jako zlatou klec, kam ji zavřeli, a zabránili jí tak ve volnosti. Čím delší dobu v domě pobývala, tím více se měnila. Už nebyla naivní holčička, co věřila, že vše dobře dopadne, jen tak samo od sebe. Musela se o to zapříčinit, snažit se. Občas díky svému temperamentu i vyjela na služebnictvo, když měla své dny, tak i pro kde jakou maličkost, hlavně v období, kdy mohla čekat miminko. Ale něco pozitivního to přece jen mělo, její manžel jí dával volnou ruku, takže to, co nesměla doma, měla zde povolené, včetně toho, aby se naučila jezdit na koni a nebo střílet z luku – to by doma nesměla. Tolik ji miloval, že by jí snesl modré z nebe. Kathleen si neměla prakticky na co stěžovat, služebnictvo ji mělo v úctě, měla milujícího manžela, ale nakonec tu bylo přece jen něco, co jí dělalo smutnou a to byl její problém počít dítě.  Devět let byla v manželství, osm dlouhých let, kdy se neustále snažili o dítě, které nepřicházelo. Až jednoho dne se jí přece jen podařilo počít dítě, o kterém svému manželovi řekla těsně předtím, než jí oznámil, že odjíždí i s velkou částí její rodiny do Lotharu, kam měla jet i ona. No právě díky tomu, že se dlouho pokoušeli o dítě a nešlo jim to, jí to bylo zakázáno a tak odjel jen její manžel. Kathleen byla vzteky bez sebe, ale nezmohla nic. Tolik se těšila, že uvidí znovu svou rodinu a svého milovaného bratra, no nemohla jet, aby se nedej Bože snad něco nestalo dítěti.  O pár dní později, když se jí donesly ty strašné zprávy o tom, co se stalo, přišla nejen o svého manžela, ale i o velkou část své rodiny, včetně svého otce i milujícího bratra a hlavně i o nenarozené dítě. Snažila se i na dále setrvat v domě svého manžela, jenže jej všude viděla, kam se podívala. Sedět u krbu s whiskey v ruce, ležet vedle ní na posteli, všude viděla jeho stín, až z toho pomalu začínala přicházet o svůj zdravý úsudek. Kathleen se tedy zapřísáhla, že v domě svého manžela nezůstane a odjede zpět domů ke své rodině, kde byla vždy vítána.