Odelyn se narodila jednoho krásného letního dne, do milující rodiny. Velmi milující a soudržné rodiny. Malé rozkošné miminko s krásnými velkými, modrými kukadly. Dlouhé řasy… Jednoduše si svými očky získala snad všechny kolem. Už od malička byla usměvavá. Byla i dost živá, ale nedala by se označit za nezvladatelnou. Bylo jednoduché ji nasměrovat. Dát ji nějakou hračku, nebo ji ukázat něco nového. Už od malička si oblíbila své starší sourozence. Kathleen s Idonií, ale převážně Valelan. Toho milovala už od chvíle, co ho její očka vyhledala po jejích prvních nádeších. Jak Odelyn rostla, rostla i její zvědavost a láska k přírodě. Hodně se lidí v rodině ptala, co co je, proč to je, jak to chodí, jak to vypadá, co kde je a tak dále. Prostě ty všetečné otázky malých dětí… ona je jenom směřovala převážně na přírodu. A co víc, rostla její láska k srnám, srncům, jelenům… prostě ta vysoká zvěř. I když ji každý varoval, že by se k nim neměla přibližovat, že ji můžou ublížit, nijak na to nedbala. Ve výsledku ji nikdy neublížili. Vůbec nikdy. Naopak se od ni nechali podrbat, pohladit a skoro to až vypadalo, že vyhledávali její společnost, byť i z dálky. Velmi často je zahlédla například na projížďce, nebo procházce. 

Vzhledem k její zvídavosti, ráda se učila. Byla chytrá a učenlivá. Bavilo ji se vzdělávat. Jistě, nebavilo ji všechno, jako například politika. Byla nesmírně ráda, že tohle bylo spíš pro Valelana, než pro ni. Ona té politice tolik rozumět nemusela a ani nechtěla. Ale rozhodně bylo jasné, že ji čeká univerzita v Buckenu. Konec konců, žila v Buckenu, bavilo ji studovat a ráda se učila nové věci, takže proč ne? Ono ve výsledku… byla to skoro i její povinnost. Nebo tak to aspoň vnímala. Ale léta na univerzitě si užila. Bavilo ji to a ráda na ta léta vzpomíná. Ráda by řekla, že se na univerzitě do někoho zamilovala a ten zájem trvá dodnes, ale nebylo to tak. Nebo… ne tak úplně. V době jejího studia se opravdu zamilovala, ale ne do někoho, kdo by navštěvoval univerzitu. Zamilovala se do nejlepšího přítele svého staršího bratra, do Artyona. Byl galantní, milý a romantický. Nekoukal na ni jako na mladší sestru jeho nejlepšího přítele, ale na dívku. Viděl její krásu a dával ji to najevo. No, přesně do toho se zamilovala. Bylo to všechno krásné, sladké a ona prožívala nejlepší časy svého života. Jen tedy… tajně.Věděla o tom pouze její sestra Idonia. Oba se totiž báli, jak by reagoval Valelan. Přeci jenom šlo o jeho malou sestřičku a nejlepšího přítele. Scházeli se tak tajně a když byli velmi daleko od sebe, posílali si dopisy. Milostné, plné lásky, něhy a náklonnosti. Vždy si je schovávala do jedné krabičky pod postel, aby je nikdo nenašel. No, buďme upřímní, Odelyn už si s Artyonem začala malovat budoucnost… Avšak osud měl jiný plán. Jednoho dne byl Artyon se svým bratrem na lovu v bažině. No, neví moc, co přesně se stalo, ale Artyon se vrátil hodně ošklivě zraněný. Dlouho bojoval se zraněním, ale nakonec mu podlehl. Odelyn to brala opravdu moc špatně, ale snažila se tam být ze všech sil pro Valelana. No… plakat mohla jenom před Idonií, která o všem mezi ní a Artyonem věděla. Tehdy strávila opravdu velké množství času v přírodě, v lese… no tehdy viděla srny snad pokaždé, co šla do lesa. 

Bohužel neměla nejlepší vyhlídky ani v blízké budoucnosti. Byl akorát rok 1999 a Odelyn společně se svou rodinou cestovala cestovala po království. Upřímně, byla by radši, kdyby se někde zdrželi, protože to, co je čekalo na cestě… to bylo jen utrpení a zkáza. Vůbec nevěděla, co se stalo. Nebo spíš, proč k tomu útoku došlo. Vždycky si myslela, že nejsou draci tak zlí, jak všichni říkali… Ale po tom, co se stalo. No, už si to úplně nemyslela. Když jejich rodinu napadli draci, bylo to to nejhorší, co ve svém životě zažila. Slyšela tolik křiku. Viděla tolik krve a mrtvých… Do konce života ji to bude strašit. Někteří utíkali, někteří se snažili bránit, ale spoustě z nich… to bylo zcela k ničemu. Ona sama utrpěla zranění, ale ve srovnání s těmi, co přišli o život, to bylo nic. Přišla o hned několik lidí z její rodiny, ať už ze vzdálené, nebo bohužel i z její nejbližší. Přišla jak o bratra, tak o otce. V hlavě ji strašil a nadále strašit bude ta vpomínka, jak všichni křičeli, vzpomínka, jak umírali. Jak byla svědkem jejich smrti a jak z ní draci vyrvali kousky srdce, když ji zabili část její rodiny. Po tomhle všem, není překvapením, že ji to do smrti poznamenalo. Změnil se její názor na draky, má noční můry, kdy v nich vidí, co se dělo. Kdy se její vzpomínky promítaly, když spala. Tu bolest nezapomene. Nikdy. Všechno to velmi špatně nesla. S Valelanem měla výborný vztah a byl ještě pevnější po smrti Artyona… ale teď, teď byl mrtvý i on. Dostávala se z toho celého pomalu, ale i tak se tohoto traumatu nikdy nezbaví.