Pro někoho jeho narození nemuselo znamenat nic. Pro obyčejné lidi to neznamenalo nic. Healers of Misery byla náboženská skupina, která ctila absolutně veškeré božstvo, které si mohli vymyslet, ale protože pro veškerou veřejnost uctívali Solaria a jejich členové byli bývalí kněží, nikdo je nebral jako to, co skrývali. Brali je jako léčitelé, které tak činili ve jménu boha, a ono to tak skutečně ze začátku bylo. Byla to pouhá skupina léčitelů, kteří se snažili ulehčit lidem v mysli a tak opravdu činili. Jenže po pár letech se do toho dostali bývalí kněží Solaria, kteří akorát chtěli zisk a mysleli jen na sebe. Využili tak lidské zranitelnosti a rozhodli se lidi v této skupině ovládat. Začalo to, že skoro všechny členy se snažily izolovat, pak z nich mámily peníze, nutily je ke sňatkům. Skončilo to tak, že x desítek rodin žilo v lesích nedaleko Borealu, kde prakticky žili pod zemí, aby je ostatní lidi nenašli. Venkovní svět byl podle výše postavených pro lidi, kteří museli konat hříchy. V očích Solaria tito lidé byli vyvoleni a museli vyléčit venkovní svět. Jenže netušili, že tito lidé budou tak oddaní, že se budou chtít dostávat ven a opravdu se snažit tyto lidi léčit. A vyhrožovat jim, že svět skončí v plamenech moc nechápalo. Museli je zastavit a k tomu potřebovali cokoliv. V tu chvíli jim do hledáčku přišli manželé Farashovi, Elena a Ragnar. Tito dva se do skupiny přidali těsně předtím, než celá skupina skončila v tunelech. Byli mladí a neměli pořádně cestu života. Čeho kněží využili, tak bylo Elenino těhotenství. Ve chvíli, co se o tomto faktu dozvěděli, začali to brát jako dar od Solaria a dalších bohů. Caspian přišel na svět během toho, co mělo být několik planet v sestavě za sebou a měl se narodit Eleně, která nemohla mít děti. Toto všechno si vymysleli. Caspian od samotného počátku byl brán jako božstvo. I když se Elena a Ragnar snažili o to, aby jejich syn měl co možná nejnormálnější dětství, nebylo to dvakrát lehké. Zbytek skupiny, místo toho, aby se snažili zakládat rodiny, měli děti a snažili se žít normálně, starali se o ně, převážně o jejich syna. Jeho prvním krůčkům přihlížel absolutně každý, jeho první slova poslouchal absolutně každý. Klouček neměl sebemenší prostor na to být sám. Pořád s ním někdo byl, i když se rodiče snažili o to, aby byl sám aspoň pár minut. Caspian odmala netušil, co to je být sám. O každém jeho kroku věděl nejméně jeden člověk, mimo jeho rodiče, kteří se mu snažili pomáhat absolutně ve všem, ale hodně často jim toto zakazovali kněží. Jednoho večera dali do jeho postýlky jedovatého hada, který naštěstí dítě nechtěl zabít, a pouze si na něj lehl a sbíral teplo z drobného tělíčka. Brali to opravdu jako znak boha, že tomuto dítěti nic neuděláte. Jak vyrůstal a už začal vnímat svět, skoro vůbec nevídal svoje rodiče. Učili ho kněží, kteří z jeho mozku chtěli smazat absolutně jakýkoliv instinkt bolesti. Řezali do něj, bouchali ho, několikrát ho popálili a slova útěchy byly nahrazeny větou „Necítíš nic.“ Do jeho 10 let mu dávali do hlavy, že fyzická bolest je pouze iluze a jeho tělo, nebo jak říkali často schránka, byla vytvořena pouze potěšení Solaria. Všechno to, co cítil Caspian, měl cítit i sám ochránce a stvořitel světa. Mladý chlapec si toto říkal vždycky, když na něj někdo sahal a to nejen za účelem mu ublížit. Když si kněží byli jistí, že jejich vyvolený nepípne nic jeho rodičům, vrátili mu jej, avšak začali jeho povinnosti vyvoleného. Rodiče po letech izolace od svého syna mohli jen přihlížet tomu, jak je jejich 11 letý syn vystaven sexuálnímu zneužívání od všech, co v tunelech s nimi žili, i kněží. Caspian nedovršil puberty a už se cítil, že chce skonat se životem a všimli si toho jeho rodiče, kteří se rozhodli, že musí jejich syna z toho dostat, jenže neměli prostředky jak. Za tu dobu, co se snažili vymyslet, jak se odtamtud dostat, snažili se namačkat mladíkovi do hlavy, že to, co se všechno děje, je špatně a musí vydržet, že ho z toho všeho dostanou. Pro „vyvoleného“ to znamenalo hned několik věcí; nesmí mluvit absolutně s někým o ničem. Kněží mu do hlavy namačkali, že jeho bolest neexistuje, takže nemohl říci ani své podezření, že ho bolí celé tělo a to, že na něj sahají, mu přijde taky nepříjemné, a jeho rodiče se ho snažili z toho všeho osvobodit, o čemž nemohl mluvit taky s někým. V tu dobu se hrozně moc uzavíral o všem, nemluvil a skoro se dostával do stavu, kdy tam ani duševně nebyl. Klidně několik dnů jenom seděl a koukal do prázdnoty, zatímco ho ženy ve skupině krmí a muži se ho snaží uspokojovat. Cítil se nechutně a necítil se jako člověk. V jeho 14 letech se dokonce jednoho rozhodl s tím vším skončit a chtěl se přede všemi zabít, aby ukázal, jak mu všichni tam dole zkazili život. Jeho matka mu v tom však zabránila a slíbila mu, že za pár dnů už takový život žít nebude a bude volný.

Jak matka slíbila, tak se stalo. Jednoho dne jeho matka ho vzala do náručí, což nebyla žádná dřina, protože Caspian byl vyhublý a nevážil jak by správně měl, a společně s Ragnarem odešli. Oba dva věděli, že musí opustit skrýš ve chvíli, co bude většina z lidí spát. Jenže kdy to mohlo být? Den, nebo noc, nikdo pořádně už neviděl rozdíl podzemí. Rozhodli se to udělat v období oslav, které kněží uspořádali každý měsíc. Pilo se, slavilo se a oddávalo se hříchům. Jenže toto všechno mělo být v pořádku, protože Caspian, který byl přeci ztělesnění jejich pána, nad nimi držel ochranou ruku a tak se jim určitě nesmělo nic stát. Nikdo však netušil, že ve chvíli, kdy budou všichni spát, tahle ochranná ruka jim odejde a už se nikdy nevrátí. Elena a Ragnar, kteří úplně hloupí nebyli a stále měli nějaké majetky tam nahoře, vzali jejich vyvoleného a odešli. Uvědomovali si, že tam nahoru se za nimi nikdo nevydá, protože by museli vzít všechny sebou a nikdo nesmí riskovat to, že by se ovečky rozutekly. Byla to snad jejich poslední šance, protože kněží měli v plánu zase Caspiana izolovat. Měli totiž podezření, že mu rodiče zase namlouvají nepravosti. To už však nestihli. Trojčlenná rodina se sebrala a odešla pryč, dokonce opustili i Boreal a přestěhovali se do jejich nového domu, který zdědil Ragnar od svých rodičů. Byli v tomu, nedaleko Novii. Tam se jim určitě nemohlo nic stát, tam byli v bezpečí.

Skutečně tomu tak bylo, nějakou dobu alespoň. Dlouhé 4 roky Caspiana dostávali na nohy. Pomáhali mu absolutně se vším, učili ho prakticky všechno, co tam dole nebylo normální a zároveň mu dávali do hlavy, že to, co mu dělali, bylo špatné a tím si nesměl procházet. Přestože si dovedl už oblékat, psát a číst a jíst sám, stále nenáviděl, když se ho někdo dotýkal. Protože rodiče se ho nikdy intimně nedotýkali, jako ostatní členové kultu, jejich pomocné ruce mu nijak nevadily. Třásl se, ale neodstrkoval je od sebe pryč. Když se však někdy stalo, že se ho omylem někdo dotkl na veřejnosti, měl chuť utíkat pryč anebo se omlouval. Jeho fyzické tělo se dovedlo trochu vyléčit, i přes některé jizvy, které ho už nikdy neopustí, ale začínal být zdravý. Nabíral na síle, už nebyl jen kost a kůže a už dovedl vypadat jako pohledný zdravý mládenec. Už se dokonce zdálo, že si bude moci najít práci a konečně normálně fungovat. Dovršil 18 let a narozeniny strávil pod dřevem, které na něj spadlo díky požáru jejich domu. Ve chvíli, kdy chtěli slavit jeho narozeniny, do jejich života se znovu vrátili lidé, před kterými se schovávali. S myšlenkou, že v domě nebude, se kult rozhodl zapálit jejich dům. Doteď nezjistil z jakého důvodu, protože kněží jim do hlavy dávali, že proti ohni musí lidi zachránit. Když se dozvěděli, že se jejich skupina blíží, zavřeli ho do skryté místnosti, kterou vybudovali pro takové případy. Nikdo však netušil, že vezmou na jejich dům pochodně. Mohl je poslouchat zpoza zavřených dveří, jak byl jeho otec pobodán a matka upálena zaživa. Místnost byla zamčená a nemohl ani pípnout. Nesměl se tam vrátit, zbláznil by se. Přijal proto osud, že umře společně s jeho rodiči. Ze stropu na něj spadla kláda, která ho totálně zajala, neměl kam jít. Díky kouři a všem těm plamenům, které mu sahaly na tělo, se dostal mimo tento svět a byl velmi překvapený, že tam neumřel.

Vzbudil se v panství hraběte z Novii. Byl týden mimo a skoro si myslel, že se dostal zpět do kultu. Několik týdnů nikomu nevěřil a až ve chvíli, co přišel samotný hrabě, odmítal jakoukoliv službu, jídlo. Chtěl umřít a být se svými rodiči. Neměl náladu žít, chtěl už odejít a necítit žádnou bolest. Takhle si připadal několik měsíců. Když už se dal nějak dohromady fyzicky, připadal si jako neskutečná zátěž pro hraběte, který ho vzal pod svou střechu. Co může dělat? V životě pořádně nepracoval, kulhal při každé zátěži, bolelo ho celé tělo; co dobrého mohl pro Rowana přinést? Naštěstí se ho ujal starý kovář, který ho naučil všeho, co potřeboval, a když spokojený s jeho výsledky, rozhodl svou dílnu přenechat tomu mladšímu. Když se zabydlel, přišel mu do života nový přítel, adoptivní syn hraběte, Eroan. Musel si sáhnout na srdce, ze začátku se ho neskutečně bál, protože velmi dal na víru, které se snažil Caspian co možná nejvíce vyhýbat. Jenže starší muž mu ukázal, že nic strašného to není a on se jen narodil do toho špatného příkladu. Když má potřebu, Eroan je jedno velké ucho a rád ho vyslyší. Možná i díky němu se dal do kupy a může žít poměrně spokojeně. Noční můry, neustálé nutkání se otáčet přes rameno a strach, že ho znovu najdou, ho neopouští a ptá se sám sebe, jestli bude mít někdy klid.

• Měří 179 centimetrů.

• Nemá moc rád, když na něj někdo sahá, obzvlášť na jeho záda, kde jsou převážně jeho jizvy a znaky po spáleninách.

• Kromě práce tráví převážně čas s jeho Fluretkou Daisy.

• Kult se na něm doslova podepsal; na jeho zádech je vyříznutá jizva ve tvaru slunce.