Cassia se narodila za jedné bouřlivé noci, takže už prakticky měla dáno do vínku, že s ní bude těžké pořízení. Od narození křičela, ať už kvůli jídlu nebo kvůli pozornosti, kterou si svým pronikavým hláskem dokázala vydupat. Nejvíc se jí ovšem, jak tomu bylo zvykem, věnovaly chůvy. Ty chůvy, kterým dělala později peklo na světě, protože ona chtěla něco víc, než jen chůvy u sebe. Chtěla mámu a jako malá rozpustilá holčička nemohla pochopit proč ta je stále někde u sebe s plátnem v ruce a s jehlou místo toho, aby si s ní hrála, jak to mnohdy vídala u sloužících. Nechápala, proč ona smí nosit nádherné šaty, být učesaná, neustále narovnaná v zádech, zatím co dívky od sloužících si směly hrát s matkami, když jim to čas dovolil i skotačit, jak jen chtěly. Cassiopea jim tiše záviděla, když je občas pozorovala zpoza okna sídla. Vše jí ovšem vynahrazoval její bratr Percival, který jí byl v mnoha věcech větší oporou než vlastní rodiče, není divu, že si k němu udělala mnohem silnější vztah, než by správně měla. Měla ho v mnoha ohledech raději než vlastního otce, i když ho velmi často a ráda trápila svými myšlenkami a vylomeninami. Jak však rostla, začala být ještě více zvídavější. Zajímaly jí okolní města, vesnice, lidi i zvyky. O mnohém se dočetla v knihách, jakmile se naučila číst začala, mnoho času trávit v knihovnách. No zároveň ji velice zaujal zpěv a hudba, milovala hraní na klavír a vžd, když se nudila, tak se sídlem linul zvuk jejích not.  Ve svých deseti letech přemluvila bratra, aby ji naučil jezdit na koni. Trvalo jí to týden, než souhlasil, ale jakmile si mladá lady něco vezme do hlavy, nehodlá se jen tak vzdát. Jenže, co čert nechtěl, ještě tého dne upadla ze sedla a shodou náhod si rozsekla pravý bok, kde má doposud jizvu. Tehdy jí to bratr zakázal, ale pod jejím nátlakem a výhružkami, že se to bude učit i sama, souhlasil – díky tomu, je z ní nyní už docela schopná jezdkyně, i když to tají před celým světem. O pravém důvodu proč s ní matka netrávila čas doposud nemá nejmenší tušení, i když slýchává klepy, no nikdy nenašla dost odvahy, aby se na tohle zeptala svého bratra. Pro ni to byla jen žena, co ji porodila no nic víc a ani popravdě za ni nikterak netruchlila, když se dozvěděla, že tenhle svět opustila. Jak by taky mohla, když jí téměř neznala, protože její matka byla neustále zavřená ve svém pokoji a nevycházela ven. V patnácti letech se směla podívat poprvé za hranice Novie a to do blízkého Meliosu. Pečlivě sledovala všechno nové, a snažila se to zapamatovat, i když to byla krátká návštěva, líbilo se jí tam. Ovšem na tuhle návštěvu nevzpomíná zrovna v nejlepší, ne snad proto, že by se jí tam nelíbilo, ale kvůli svému návratu. Jakmile se totiž vrátila ze své krátké cesty, zjistila, že jejího otce píchla včela a na následnou alergii, o které nikdo neměl ani potuchy, zemřel. Otce sice neměla nijak extrémně v lásce, ale stále to byl její otec a jako takového ho respektovala. No po jeho úmrtí se ujal domu její bratr Percival, a protože už neměla nikoho jiného na tomhle světě, hodlala mu být, co nejvíce oporou, než nadejde její čas a bude muset odejít z domu za novým životem – což se ale všemožně snaží oddálit, na co nejdelší dobu.