Možná by na někoho mohla působit klidně, možná až mile, ale to jenom do chvíle, než otevře pusu. Už od mala byla dost nezkrotná, za což pak dost draze platila. Byla divoká, říkala často, co si myslela a to se lidem moc nelíbilo. Začali ji tak dost označovat za drzou, nevychovanou a tak. Jí to ale nikdy netrápilo. Byla upřímná a říkala na rovinu a bez obalu, co si myslí. I v přátelském kruhu raději oceňovala krutou pravdu, než milosrdnou lež. Vždycky chtěla, aby věděla věci na rovinu, a nepotřebovala nějaké kličkování a tak. Nenáviděla, když ji někdo podceňoval, nebo s ní zacházel jinak kvůli tomu, že je žena. Tohle vše ji zůstalo dodnes. Jen se to ještě víc umocnilo. Hlavně ta její drzost a jazyk ostrý jako břitva. Ani meč by nepotřebovala. Co se jejich pozitiv týká, rozhodně je někdo, kdo udělá to, co si usmyslí. Stojí si za svým názor, a není někdo, s kým se dá manipulovat. Má svou vlastní hlavu. Ráda se svými přáteli vtipkuje, ale taky dokáže vystrčit růžky, když se ji něco nelíbí. Přeci jen je pirátka a spoustu věcí se přiučila. Je velmi loajální, když se rozhodne, že vás bude následovat, o čem může rozhodně dost mluvit Finnick. Zároveň dokáže člověka respektovat, ale ona si vybere, koho bude respektovat. Ten člověk si musí její respekt zasloužit, jinak s ním nesmí počítat. Zároveň je ale velmi pomstychtivá a je schopná si na pomstu počkat i několik let. Takže by bylo jen moudré, nesnažit si ji znepřátelit. Co se ale rozhodně přiučila od ostatních pirátů, tak to je hrubost a vulgarita. Rozhodně je někdo, jehož slovník by neobstál na nějaké šlechtické půdě, nebo tak něco. Není žádná vznešená slečinka, která by si dávala pozor na to, co říká, jí a pije. Miluje alkohol a dobré jídlo. 

Lori se narodila do na první pohled docela normální rodiny. Člověk by vůbec neřekl, že yb ji čekal takový život, jaký si na ni pak počíhal. Nebyla jedináček, měla jednoho staršího bratra jménem Vertom. Už od malička byla ta dost zvídavá, neposedná holčička, která pořád chtěla něco dělat a se svým starším bratrem si hrát, když se ji matka nevěnovala. Z toho Vertom neměl moc velkou radost, protože ho dle něj, nesmírně otravovala a on neměl ani chvilku klidu. Neměl ji moc v lásce už od narození, protože ho připravila o otcovu pozornost, takže na ní ve výsledku žárlil. Velmi rád a často, ji popisoval jako kouli na noze. Jako přítěž. Gavriel si toho všímal a pokoušel se tak malé Lori vynahrazovat to, jak se k ní bratr choval a ve výsledku i matka. Stala se z ní přesně ta malá tatínkova holčička, která se zajímala o všechno, co dělal. A na rozdíl do její matky, která se zajímala jenom o jeho peníze a kolik jich domu přinese, tak se zajímala, protože měla svého tátu ráda a ráda zjišťovala, co dělal a jaké byly jeho obchody. Byla vlastně jediná z rodiny, která nám koukala na peníze, co otec nosil domu. Bohužel, Marlen onemocněl. Už nemohl pokračovat v obchodech, což později převzal Vertom. Sice mu to nešlo tak dobře, jako Marlenovi, ale peníze domu nosil. Jistě, matka by mohla jít pracovat, ale to odmítla. Raději propustila některé služebné, na kterých dříve trvala a jejich práci přesunula na Lori. Udělala si z ní takovou Popelku, která musela dělat všechno. Uklízet dům, starat se o prádlo, nákupy jídla, nebo vaření. Všechno bylo najednou její práce. Po pár měsících Marlen zemřel. Lori to nesla opravdu velmi špatně. Na několik dní se psychicky zhroutila, když přišla o někoho, kdo pro ni byl až tak důležitý. Několik dní nevycházela z pokoje. Byly to dny, kdy nebyla potřeba, protože matka s bratrem odjeli na nějakou cestu. Nechápala, jak se mohli jenom tak sebrat a odjet tak těsně po smrti Gavriela. Jako by ani netruchlili, nic. Ty dny skoro nejedla, byla opravdu na dně. I po čase byla spíš jako tělo bez duše a už ani nekladla tolik odporu, jako dřív. 

Hlavou rodiny se stal Vertom. Ten ani na chvíli nelenil a už začal shánět Lori nějakého lepšího ženicha. Slovem lepším, je myšleno movitým, aby z toho měli nějaký profit, protože mu jinak byla naprosto jedno, jak se bude dotyčný k Lori chovat. Taky proto slíbil její ruku jednomu svému dosti slizkému kamarádovi. pořád se ji různě dotýkal a přibližoval se k ní, i když mu výslovně řekla, že si to nepřeje. Lori dost protestovala, ale naprosto marně. Ke svatbě stejně došlo. Když kráčela svatební uličkou, měla za to, že ji korzet snad dusí. Že nemůže dýchat. Byla zoufalá a nevěděla, co dělat. Před oltářem žádná panika neustoupila. Naopak byla silnější. Když přišla řada na ní, aby řekla to sladké slůvko ano, zasekla se. Na několik vteřin, než ze sebe v rychlosti dostala to osudové slovo. NE. Okamžitě začala utíkat. Nemířila ani domu. Mířila prostě pryč. Daleko. Směrem k dokům. Bylo jí jedno, kam se dostane, ale jakmile zahlédla loď, která se akrát nakládala asi nějakým zbožím, vběhla tam, když se tam neslo dost věcí a moc lidí si ji tak nevšimlo. Zalezla si do podpalubí, kde se schovala za nějaké sudy. Bylo ji naprosto jedno, co s ní bude. Bylo jí jedno, kam popluje. Chtěla pryč. Už nikdy se nechtěla vrátit. Pro její smůlu, ani tohle nebyla vůbec dobrá volba. To ale zjistila až ve chvíli, co loď vyplula na moře a našel ji kapitán lodi.

Až na moři zjistila, že vlezla na pirátskou loď. Sice byla malinko v šoku, když ji kapitán surově vytáhl na palubu a před posádkou se do ni dost pustil, ale vzhledem k tomu, že si řekla, že horší, jak doma to nebude, tak přišla s návrhem, že bude pro loď přínosem, že je dítě obchodníka, a že nebude litovat, když ji nechá se k němu přidat. Dost dlouho to zvažoval, ale pak na to přikývl. Dostala nějaké ubohé kousky oblečení, aby ta neběhala ve svatebních šatech, které se pak hned prodaly, společně s jejími šperky a botami. Na to, jak si myslela, že to bude volnost, se šeredně spletla. Chovali se k ní, jak ke kusu hadru. Odporně, oplzle. Koukali na ni jen jako na objekt. Dovolovali si k ní víc, než si k ní kdy kdo dovoloval. Jediný, kdo se k ní choval slušně, tak byl jeden člen posádky, jménem Finnick. Ten byl jediný, kdo ji tam neobjektizoval, a pokud to dělal, tak měl aspoň tu slušnost, že to dělal  mlčky. Neurážel ji a neponižoval. Byl to její jediný přítel. Jediný člověk, s kým si tam rozuměla a měla pocit, že je na její straně a mohla mu aspoň částečně důvěřovat. Věděla, že pokud by měla udělat něco proti němu, tak to neudělá, i kdyby ji to mělo stát další řadu úderů a kopanců.

Když za ní později přišel s nabídkou, jak by se ji líbilo být pravou rukou kapitána, usmála se. Věděla, kam to mířilo a ani na chvíli nezaváhala. Okamžitě mu odkývala, že by se jí to líbilo. Že to chce. Všechno pochopila naprosto správně, neboť se začala osnovat vzpoura, se kterou hodlala Finnickovi pomoct. Snažila se plnit všechny jeho úkoly, všechno připravit, aby to vyšlo a ve výsledku? Ve výsledku to opravdu vyšlo. Povedlo se jim zabít kapitána, zbytek posádky, co se nepřidal na jejich stranu se také zbavili a oni tak měli vyhráno. Získali vlastní loď. Vlastní posádku. Měli nového kapitána Finnicka a ona byla jeho pravou rukou. 

Po tom všem… po tom všem tam pro něj vždycky byla. Byla mu loajální a vždy na blízku, možná až moc na blízku. Ona by to nazvala přátelství s výhodami. Jak on, to ji už bylo jedno. Byla si vědoma toho, že v soukromí si k němu mohla dovolit o dost víc, než ostatní. Prakticky i před ostatními, ale tam se krotila, aby nepodrývala jeho autoritu.