Raina i její sestra Zerssira byly prakticky vymodlené děti. Zázraky. Tak jim také rodiče říkali. Jejich malé zázračné holčičky. Diessa měla nějaké zdravotní problémy, díky kterým měla problém s vajíčky. Zkoušeli to několik let. Byly až zoufalí a už se chystali, smířit se se svým osudem, že nebudou mít dráčata, ale najednou… povedlo se. Nebyl to nijak velký vrh. Jen dvě menší vajíčka, ale i tak z toho byla Diessa a Xorsynth nadšení. Byly to jejich dva malé zázraky. Díky tomu, že to byly zázračné děti, tak je neskutečně hlídali. Dokonce kvůli tomu na chvíli Diessa přerušila své povinnosti, jakožto povinnosti strážce. Xorsynth však ve svých strážcovských povinnostech pokračoval. 

Obě dráčata rostla jak z vody. Byla neposedná, hrála si, no pořád bylo vše pod přísným dohledem, aby se jim nic nestalo. Oba rodiče se k nim chovali jak v rukavičkách vzhledem k problémům s početím. Tudíž dávali obrovský pozor, aby se jim nic nestalo. Raina a Zerssina se nechovaly jenom jako sestry, ale i jako nejlepší kamarádky. No, ve výsledku spolu také trávily veškerý svůj čas. Byly nerozlučnou dvojkou. Kde byla jedna, byla i druhá. Rodiče se je co nejvíce snažili připravit na jejich první létání, i když se toho neskutečně báli. Báli se, že je nebudou moct hlídat a něco se malým neposedným dráčatům stane. No, Xorsynth to vyřešil jinak. Domluvil se, zařídil si, aby to byl právě on, kdo bude mít na starosti ten první let, kterého se bude jak Raina, tak Zerssira účastnit. Celý let byl naprosto bezproblémový. Nikomu se nic nestalo a všichni si to užili a vrátili se v bezpečí do Kothenu. No, všichni si to užili… to je silné slovo. Xorsynth pořád okřikoval a káral obě mladé dračice, které z toho neměly radost. Krom toho, že si připadali naprosto neschopně, tak i trapně. Přišlo jim, že se nemohli pomalu ani nadechnout… užít si ten let, nic. Přišly si, že je otec nesmírně kontroloval a hlídal, ale až tak moc, že je to nesmírným způsobem svazovalo a je to začalo ubíjet. Jen co se vrátily domu, tak se holky s rodiči neskutečně pohádali. Vyčetly jim, jak je nikam nepustí, jak nemůžou trávit čas s přáteli a jak moc se o ně bojí. No, hádka to nebyla ani malinko pěkná ale docílily nakonec toho, že se matka vrátila na svou strážcovskou pozici aspoň třikrát týdně a holky tak budou mít ty tři dny volnější. Ani to se jim nelíbilo, ale bylo to lepší, než nic. 

Několik týdnů, měsíců všechno fungovalo, i když byli rodiče výrazně víc napjatí a nepříjemní, což se odráželo jak u nich v práci, tak i u nich doma. Za to Raina i Zerssira měly radost, že mohly fungovat, jako normální draci jejich věku. Měly pocit, že konečně začínaly žít a měly aspoň částečně, nějaký společenský život. Že nebyly jenom doma, nebo blízkém okolí domova, kde na ně pořád někdo dohlížel. Měly obrovskou radost z toho, že na ně rodiče nedohlíží a že… mají víc času bez nich. No, těhle myšlenek a pocitů po pár měsících litovali. Oba rodiče byli na hlídce jako obvykle. Nic zvláštního. Všechno probíhalo jako obvykle, než narazili na skupinu lovců. Celá ta akce byla neskutečně rychlá a krvavá. Spoustu mrtvých, na straně lidí, ale i na straně draků a bohužel… mezi mrtvými byli jak Xorsynth, tak Diessa. Groper, jeden z přátel rodičů, byl pověřen, aby to holkám řekl. Bylo to snad to nejtěžší, co musel udělat a to nejhorší, co mohly dívky slyšet. Když jim vyprávěl, jak je lovci přepadli a jak jejich rodiče bojovali, ale i tak padli. Pro obě holky to bylo, jako by se jim zbořil celý svět. Jako by jejich svět skončil. Obě to oplakaly. Několik dní nevylezly z domu a jen plakaly. Vyčítaly si, jak byly rády, že jsou rodiče pryč, na hlídkách a oni mají čas pro sebe. Kdyby mohly, vezmou to zpět. Raina se později víc upla na Zerssiru. Ale tím stylem, že byla velmi ochranářská a snažila se o ni starat, jak to šlo, neboť to všechno Zerssiru dost poznamenalo. Z toho sladkého milého a veselého děvčete se stala hromádka depresí a Raina se ji snažila všemi způsoby pomoct. No, už tehdy se v Raině začala budovat nenávist k lidem nemalého měřítka. Jejich životy se změnily. Nebyly tak veselé a bezstarostné, jako kdysi. Byli spíše plné bolesti a touhy po pomstě. Obě sestry pro sebe byly vším. Dávaly si různé dárky na narozeniny, chodily na pikniky… No, pokoušely se se zařadit do běžného života. Zerssira se stala bylinkářkou a Raina začala vypomáhat v kovárně. Potřebovala vždy místo, kde se mohla vybít a kovárna zněla moc dobře a hlavně tam mohla vytvořit i nějaký hezký dárek pro sestru, když bylo potřeba. Dostala od ní například kovovou růži, kterou sama vytvořila, což ji zabralo obrovské množství času, no, na oplátku dostala Raina náhrdelník se srdíčkem. Zerssira byla vždycky ta jemnější sestra a Raina ta… hrubší.

Jednoho dne přišla Zerssira s nápadem, že by se mohly holky proletět. Jenom tak po okolí, když bylo krásně. Sluníčko svítilo, azurové nebe… opravdu perfektní čas na to, aby se děvčata proletěla. Raina neměla důvod nesouhlasit. Nakonec, nebylo to poprvé, co něco takového podnikly, takže neviděla důvod, proč to odmítnout. Bavily se, užívaly si to a na chvíli byly zase ty bezstarostné děti, jako před smrtí rodičů. Ta bezstarostnost však velmi rychle zmizela, když se spustila smršť šípů, přičemž několik z nich zasáhlo křídlo Zerssiry, která tak mířila k zemi. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Lovci lidí. Zase. Raina neváhala a ihned letěla na zem za svou sestrou, na kterou se hned seběhli lovci. Obě dračice bojovaly. Snažili se přežít. Snažily se je zabít. Snažily se zvítězit, ale ještě nikdy nebojovaly proti lidem. Proti nikomu. Neměly zkušenosti a nevěděli, co očekávat. Jaké zbraně, nic. Nakonec se jim povedlo obě dračice lapit. Povedlo se jim je i přesunout blíže k lidskému království, když se Zerssira probrala a snažila se uprchnout. Marně. Místo toho se ji rozhodli ublížit. A ne jednou. Ubližovali ji a týrali. Její řev probral Rainu. Všechno slyšela… všechno viděla. Sama se vzpouzela a chtěla se osvobodit, aby své sestře pomohla. Mučili Zerssiru a snažili se mušit i Rainu, ale cokoliv co ji udělali nebolelo tak moc, jako slyšet řvát vlastní sestru. Slyšet a vidět, jak z ní vyprchával život. Slyšet ji naposledy zařvat. Tehdy viděla Raina rudě. Dostala se do amoku. Povedlo se ji se osvobodit. Viděla jen rudě, když její sestru mučili a zabili přímo před ní. V zápalu hněvu, agrese a touze po pomstě neměli šanci. Veškerá svá zranění ignorovala. Hnala ji touha po pomstě. Touha, všechno zabít. A to se taky povedlo. Když byla jediným žijícím stvořením na místě… Zařvala. Hlasitě. Všichni lidé kolem byli mrtví. To ale i její sestra. Nemohla tomu uvěřit. Lehla si k ní. Odmítala odtamtud odletět. Byla tam několik hodin, než na ni narazili strážci. Horkotěžko ji dostávali od mrtvého těla její sestry. No, nakonec se jim to povedlo. Ale tehdy… tehdy v Raině umřelo snad všechno dobré a jediné, co v sobě cítila, byla touha po pomstě. Chtěla je zabít. Chtěla, aby trpěli. Vzali ji otce s matkou… a teď i sestru. Od té doby se rozhodla, že to nenechá jenom tak. Začala trénovat a lovit lidi. Nikdy se necítila provinile za to, že zabíjela. Nikdy. Stejně tak, jako nikdy nechápala ty draky, kteří chtěly být s lidmi za dobře.