On sám by své dětství popsal jednoduše - jako jedno velké štěstí které měl. Narodil se jako poslední z dětí do požehnaně velké rodiny. Celkově dveřmi tohoto domu prošlo sedm dětí, osm i s ním. Dospělosti se však dožilo dětí pouze pět, kvůli nemocem, které se na rodinu lepily jako smůla na paty. Bianca, Roderick, Nathaly, Raymond a Wyatt se dožili současnosti. To však předbíháme. Hezky zpět na začátek. Velikost tohoto rodu nikdy nebyla extrémních rozměrů, stejně tak i jeho význam postupem času uvadal až mu dnes hrozil praktický zánik. Jeho rodiče sice chtěli jejich váženost pozvednout alespoň vhodným provdáním většiny svých dětí, tam však přicházela rána za ránou v podobě smrtí milovaných dětí. Situace s financemi byla u nich doma dlouhé roky velmi ošemetná, ale malému dítěti tohle nedocházelo. Nepřišlo mu divné, že spolu se sourozenci mají všichni jednoho učitele, oblečení dědí po svých sourozencích ani že je hudebnímu umění učí výhradně matka, případně otec. Jejich hodiny společné s učitelem vypadaly dost jako šílenství. Více než systematické vzdělávání to byl chaos, Wyatt se naučil spíše co se mu povedlo pochytat mezi křikem, bitkami, házení kamínků a šeptáním svých zbylých sourozenců, protože klidnost, krotkost nebo snad zájem o učení skoro žádný z nich nezískal. Hlavně později se stávalo, že na hodiny dorazil Wyatt sám. Učitel už neměl energii řešit nepřítomnost zbytku a tak prostě učil jeho všemu, oč si malý hnědooký zvědavec řekl. V porovnání s ostatními sourozenci byl Wyatt vždy mnohem klidnější, hodnější, poslušnější, takový maminčin chlapeček. Její pozornosti mezi haldou dětí nikdy neměl dost. Nespočetněkrát zažil ostré: ,Wyatte teď ne. Jdi si hrát s ostatními nebo chůvou! Nevidíš, že něco dělám?’ Zdaleka mu to nezabránilo v nošení jí natrhaných květin, jejich každodenních společných snídaních, procházkách do zahrady a pomáháním jí s naprosto vším. Roderick, jeho nejstarší bratr, na jejich vztah poměrně žárlil. Mezi sourozenci vůči nejmladšímu dost často vyvolával bitky, hádky a naschvály. Naštěstí z toho časem všichni vyrostli.
Jestli někdo někdy o jeho rodině slyšel, pravděpodobně za to mohl jejich um týkající se hudebních nástrojů. Jeho matka donutila svým hlasem většinu očí urozených dam v sále ronit slzy, zároveň jí nebyla cizí harfa, flétna ani housle. Její manžel byl v hudebním umění vzdělaný podobně dobře jako ona sama, housle, flétna a panečku miloval hru na klavír téměř stejně, jako miloval ji. Společně tvořili nerozdělitelné duo. Sem tam vystoupili na nějakém bále, případně společenském setkání. Dávali své umění na odiv, ač ohledně tohoto lze vznést námitky. Přeci jen se jeho rodiče snažili jejich rod povznést, ale pak vystupovali jako obyčejní najmutí lidé před vznešenou částí Draconisu. Wyattovi to bylo docela jedno, snažil se od nich naučit všemu. Matka si přála, aby se po vzoru jejího manžela dal na hru na klavír, protože žádné z dětí k němu nesdílelo příliš kladné pocity. Jejím velkým snem bylo, že jednoho dne bude moct zpívat za doprovodu svých dětí. Co by on neudělal pro potěšení své maminky? Dlouhé hodiny trávil po boku svého otce. Pilně cvičil, aby naplnil všechny jejich očekávání.
Nikdy ho netěšilo šermovat mečem kolem sebe. Jestli jeho sourozenci přehlíželi teoretickou výuku, možnost mávat kolem sebe mečem si užívali všichni - až na Wyatta. Ten si sice nedovolil nepřijít na hodinu, zato pro něj všechny byly nesmírným utrpením. Jednou se optal otce, zda by nemohl na místo hodin šermu chodit na výuku jiných předmětů. Jeho návrh se neshledal se souhlasem. Naopak dostal pořádně vyčiněno. Každý pořádný muž musí dobře ovládat meč, aby mohl chránit svou rodinu a své blízké. To mu řekl a to si Wyatt každý další souboj v duchu opakoval. Bohužel onou otázkou na sebe uvrhl akorát větší kontroly otce, zda se opravu učí a nefláká. Jenže oba jeho rodiče měli dost plný časový harmonogram. Proto došli k velmi užitečnému závěru. Wyatt se bude účastnit péče o jejich lovecké psy spolu s otcem. Od lovů, přes jejich výcvik až po péči o ně. On sám s tím dlouho bojuje, hlavně s lovy, ale časem se prostě naučí překousnout údajné nutné vraždění zvířat kolem. Čtyřnozí chlupatí společníci mu nakonec velmi přirostou k srdci. Dokonce až tak, že když jeho otec na jednom z lovů velmi nešťastně zemře, doma se ani nepochybuje o tom, kdo po něm převezme starání se o psy.
Ah ano, smrt jeho otce. Velmi smutná událost pro celou rodinu, jako kdyby nestačilo onemocnění jeho sourozenců. Harveyho, Giselle ani Isabellu neměl šanci nikdy poznat, neboť zemřeli ještě před tím, než se stihl Wyatt narodit. V tu dobu už jsou všechny děti skoro odrostlé, polovina z nich našla své drahé polovičky, odstěhovali se nebo se prostě vydali do světa. Po opadnutí prvotního žalu se musely vyřešit i další praktické věci. Roderick, jako nová hlava rodiny neměl slitování s nikým, obzvlášť když s Wyattem neměli dlouhodobě bůh ví jaký duhou zalitý vztah. Hodil na něj psy, většinu reprezentativní účasti na bálech a ohledně volného místa klavírního doprovodu pro jejich matku se vůbec nediskutovalo, Wyatta koneckonců učil samotný rodinný mistr. Zbytek dětí už měl svůj vlastní život nebo na klavír hrát neuměli.  
A tak osaměl. Samozřejmě ne úplně, ale po opravdu dlouhé době mu došlo, že je skutečně sám. On nikdy nezažil jaké to je přijít o člena rodiny. Zároveň přišel o toho posledního, jehož slovo mělo dostatečnou váhu na to udržet rodinu pohromadě. Rodericka to nezajímalo, žil si svůj život. Wyatt se snaží být oporou své matce, ale ta dlouhou dobu odmítá vůbec vylézt ze svých komnat. Na hromadu bálů musí tedy sám, protože dle Rodericka by bylo neslušné pozvání odmítnou a on má na takové hlouposti moc práce. Hodně cestuje, hraje, stará se o zvěř, začne dost číst, v neposlední řadě se samozřejmě stále věnuje svým nejlepším přátelům, psům. Často bere svou smečku na procházky ven, někdy s nimi i cestuje, aby navštívil své sourozence, jindy se s nimi účastní lovu, jejichž tradici po smrti otce stále udržuje. Na jedné z venčících cest se však stane něco, nad čím ani v těch nejčernějších snech neuvažoval. Pes šlápne do pytlácké pasti. Širokým okolím se ozve jeho vytí. Wyatt ho z kovové konstrukce zvládne nějakým způsobem dostat, ale když se zadívá na pochroumanou nohu, moc dobře si uvědomuje její stav. Smečka v usazená případně ležící v půlkruhu kolem něj ho napjatě sledovala. Věděl, co by udělal každý pořádný muž, tedy jeho otec. Ukončil by psí trápení. On se však zmohl jen na klečení se psem v náručí a vyměňování němých pohledů. V tu chvíli do jeho života vstoupí anděl. Dívka přibližně v jeho letech se zjeví, pomůže mu s ošetřením jeho psa a pak zase zmizí. Upřímně Wyatt se v tu chvíli nezmohl na nic víc než hromadu díků mezi uklidňováním jeho čtyřnohého přítele. Dotyčná se u něj příliš dlouho nezdržuje. On také neztrácí čas, ošetřeného psa naloží k sobě na koně a vydá se domů.
Následující dny o ní chtě nechtě musel přemýšlet. Vlastně o ní vůbec nic nevěděl, ale přesto mu nemohla uniknout její krása. To, že mu skutečně pomohla pro něj moc znamenalo. Zpětně si vyčítal, že se jí třeba nezeptal odkud pochází či jak zní její jméno, tudíž se jí nemohl odvděčit jinak, než pouhými slovy na místě. Jaké to překvapení, když ji opět potkal na jednom z plesů, kde s matkou hrál. Je z toho velmi překvapený. Podruhé už si příležitost utéct nenechá, oslovil ji, dali se do řeči. Znovu jí děkoval a poprosil ji, aby ani v nejmenším necítila stud ho požádat o jakoukoliv laskavost, protože on jí je až nadosmrti vděčný. Po jejím boku stráví alespoň chvíli každý další ples. Její přítomnost si velmi užíval, občas ji vyzval k tanci a čím častěji se kolem ní motal, tím méně mohl uniknout očím její rodiny. Hlavně si padne do noty s Ayrtonem. Obdivuje jeho spisovatelské schopnosti, sdílí podobný typ humoru a hlavně se vzájemně zásobují kvalitním čtivem. Získává skutečného přítele.
Wyatt neměl ani nejmenší tušení o tom, co se odehrávalo za jeho zády, že Astrid oslovila jeho matku, potažmo bratra ve smyslu možného utužení vztahu mezi jejich rodinami. Překvapení jí muselo být, když Roderick bez zájmu odsouhlasil cokoliv, jen aby se Wyatta už také zbavil a konečně ho někam nacpal. No a matka, ta nemohla mít námitky. Stejně tak neví o tom, že původně si měl vzít nějakou ze sester Astrid. Všechny intriky ho bezpečně minuly. 
Mezi tím nevynechal jedinou příležitost být jí nablízku. Občas ji dokonce navštívil v jejím domově s kyticí v ruce. Zval ji na procházky do zahrad, se psy ale i vyjížďky ven do přírody. Ani si neuvědomil, kdy se jeho původní vděk přetavil v něco hřejivějšího. Najednou mu dochází, že už si neumí představit život bez ní. Když pak přijde ze strany její rodiny nenápadná pobídka ke sňatku, neváhá. Dvoří se jí a později ji požádá o ruku. Je skutečně šťastný a k tomu šíleně zamilovaný. Po většinu doby mu vůbec nedochází, že ona jeho city zase tak vřele neopětuje, říká si, že to je normální. Snaží se být jí tím nejlepším manželem, kterým umí být. Oporou, kterou může kdykoliv využít. Nevzal si ji proto, aby získal její titul nebo snad lepší společenský vliv, nene. Vzal si ji, protože už si bez ní svůj život nedovedl ani trochu představit.