Zachary de Kestrel
22. 7. 1982 | Vévoda z Buckenu | Apo
FC: Douglas Booth
Každý ví, že se Zachary dostal k pozici vévody ve velmi mladém věku. Mnozí ho označují za mladé, naivní kuře, které se má ještě hodně co učit a po pravdě, při této myšlence je mladý vévoda velice rád ponechává. Není totiž lehčího nepřítele než toho, který vás podceňuje. A že jich rodina de Kestrelů rozhodně pár má, no na jednu stránku, která šlechtická rodina ne. Zachary si moc dobře uvědomuje pozici, v níž se nachází a mnohé by šokoval tím, jak je na ni připravený a s jakou zodpovědností se jí ujímá. Něco takového však vidí pouze ti, kteří si s ním jsou velmi blízcí nebo s kterými úzce spolupracuje a mají jeho plnou důvěru. Před ostatními si drží dojem naivního, rozjařeného floutka, který si postavení vévody udržuje jenom díky svému dědečkovi, jenž tahá za nitě v pozadí.
Zachary je skutečně inteligentním mladým mužem. Ačkoliv se narodil jako druhý syn, na vévodskou pozici byl připravován, jen pro případ že by se něco stalo. Jeho zkušenosti v politice i ekonomice jsou tak více než dostatečné, no i přesto sám kolikrát musí uznat jak je rád za momentální vysokou míru podceňování, jenž od ostatních šlechticů dostává, neboť má tak daleko více prostoru si na pozici vévody zvyknout. Konec konců, je to stále velký skok, ještě ke všemu způsobený ztrátou staršího bratra, jehož považoval za ideálního vévodu, takže jeho začátky byly plné chyb, způsobené prvotním šokem. Dnes už si na svoje povinnosti už trošku zvykl, no stále se nesnaží před ostatními tvářit, že má všechno pod plnou kontrolou, neboť mu to aspoň dává více prostoru.
Pokud však musí něco přiznat, tak to je fakt, že jeho předstíraná naivita není tak úplně předstíraná. Zachary je totiž někým, kdo věří v druhé šance a to, že se každý může změnit k dobrému. Za tímto názorem si pevně stojí, nehledě na tom kolikrát se mu to nevyplatí a nic se nezmění, či dokonce zhorší. Jednoduše dá někomu tu šanci a pokud jí nevyužije, to je už chyba dané osoby. On aspoň ví, že jim tu možnost na změnu dal a není tak třeba se dále snažit. Třetí, čtvrté a další šance už nerad dává, ty patří maximálně jeho nejbližším, jako jsou přátelé a rodina. Samozřejmě, existují i výjimky, kterým ani tu druhou šanci nedá, no to bývají většinou velmi vážné případy, u nichž ani z jeho úhlu pohledu není možnost na nápravu.
Když se nenachází na veřejnosti nebo před lidmi, před kterými se musí přetvařovat, Zachary je věčně pozitivně naladěný mladík. Rád rozdává úsměvy a stejně tak je rád tvoří na tvářích ostatních. Ať je to už vtipem, darem nebo nějakou aktivitou, vždycky se bude snažit tu pozitivitu a energii, kterou v sobě má, rozšiřovat. Bohužel, někdy si neuvědomuje, že může být jeho energie na někoho až příliš, způsobujíc tak větší zlo než dobro, no většinou mu stačí říct a on s pochopením ustoupí. Se smutným pohledem odkopnutého štěněte, ale ustoupí.
Oproti své rodině, Zachary si uchovává neutrální pohled co se týče draků. Ačkoliv ho ztráta obrovské části rodiny velmi ranila, je toho názoru, že pokus pomstít se by pouze pokračoval ten začarovaný kruh, ve kterém se momentálně nacházejí. Po pravdě mu celý ten útok přijde zvláštní, neboť proč by se draci rozhodli zaútočit právě na průvod kočárů jeho rodiny, která se vracela z návštěvy Lotharu, jenž se nachází na druhé straně oproti dračímu království? Chce proto zjistit, proč se tak ti ještěři rozhodli, no zároveň se bojí, že pravda, kterou se dozví, nebude dostatečnou omluvou a jeho tak pohltí touha se pomstít.
Jelikož se narodil jako poslední dítě do vévodské rodiny, Zachary měl o něco volnější režim než jeho starší sourozenci. Dalo by se i říct, že byl tím rozmazlencem, od kterého nebylo nikdy nic moc vyžadováno a přesto dostal vše, na co si jako dítě vzpomenul a že to někdy jeho rodiče skutečně přeháněli. Překvapivě ho však tato nadměrná láska nikdy neoslepila natolik, aby vyrostl v namyšleného jedince. Právě naopak, čím víc toho od svých rodičů dostával, tím větší měl potřebu to vše vracet a to nejen jim, ale i ostatním, kteří kolem něj byli. Bylo jedno jakým způsobem - ať už různými fyzickými projevy lásky, jako byla objetí, slovními, či materiálními, kdy se mohlo jednat klidně o pouhé kvítí, které natrhal v zahradě nebo o jeho vlastní plyšáky, jenž sestrám věnoval kdykoliv je viděl smutné (i pokud namítali, že jakožto nejmladší z nich je nejvíc potřebuje on). Dalším způsobem však byl i jeho zájem o to být užitečným. Ačkoliv byl posledním dítětem, chtěl se vzdělávat ve všem, v čem se vzdělával Valalen, nejstarší syn, v touze být mu nápomocný kdykoliv by to jeho bratr potřeboval. V mnoha případech by to mohli někteří vnímat jako rivalitu, no díky pevnému poutu, které mezi sebou rodina de Kestrelů má, Valalen i Dareus, jejich otec, tuto touhu pomoct vítali a plně podporovali. A upřímně bylo to jenom dobře.
Zachary byl učenlivý a hromadu věcí pochytil rychle. Možná až příliš rychle. Velmi rychle pochopil, jak to chodí mezi šlechtici - většina vztahů byla falešná, založená na spíše obchodnictví. Měl-li ten druhý co nabídnout, ostatní se kolem něj motaly jako otravné mouchy v touze něco ukořistit. Rodina de Kestrelů byla samozřejmě jedním z takových lákadel a logicky tak, i on sám. Netrvalo to dlouho, než si uvědomil, kolik lidí se kolem něj motá jenom díky představě rychlého zisku nebo dobrého kontaktu. Někteří měli dokonce i představu že díky němu se jim podaří dostat do samotného rodu de Kestrelů, budou-li vůči němu dobří. Zacharimu se tohle logicky vůbec nelíbilo. Chtěl proti tomu bojovat, no jednoho dne mu otec poradil, aby si vybral jednu masku, tu si nasadil a nosil ji, neb když tak učiní, získá tím víc než kdyby se šlechticů stranil. A tak ho Zachary poslechl - vybral si masku naivity. A kolik toho zjistil. Tolik lidí, co ho najednou mělo za naivního, hloupého chlapce. Kolikrát je načapal mluvit o tom, jak ho využijí pro vlastní zisk, za jeho zády. A čím víc naivního hrál, tím víc byli oni odvážní a tím spíše spadli do jeho pasti. Proto se rozhodl schovat fakt o svém studiu, stejně jako informaci, že kolikrát pomáhal svému otci a bratrovi ve vedení rodu a celého Buckenu.
Bohužel, pomáhání se jednoho dne proměnilo v převzetí plné zodpovědnosti. Bylo to poté, co jejich otec a nejstarší bratr tragicky zahynuli během útoku draků. Během té události zemřelo velké množství de Kestrelů, jednalo se o skutečně zdrcující událost. Zachary naštěstí tehdy na té výpravě nebyl, ačkoliv někdy si přeje, aby byl, neboť by se rozhodně snažil zachránit svou rodinu.
Jakožto poslední mužský dědic tak automaticky zdědil titul vévody. Mnozí čekali, že se Zachary okamžitě zhroutí pod tíhou povinností, které na něj spadly, no něco takového se nestalo. Zachary byl totiž na něco takového připraven, jeho otec i bratr si to přáli, neboť chtěli počítat s každou možností. Jelikož si však novopečený vévoda chtěl stále držet masku toho naivního mládence, poprosil svého dědu, aby na nějakou dobu vystupoval jako jeho rádce. A tak v současnosti, to, že rod de Kestrelů a jejich vláda nad Buckenem nepadla, tak momentálně zapisují jako zásluhu jeho dědy, Deubena, netušíc, že tento starý muž už dávno veškerou vládu nechal na svém nejmladším, ačkoliv kdykoliv o to poprosí, určitě mu rád sem tam poradí nebo pomůže.
• Svou naivitu pouze předstírá.
• Vlastní borzoje, fenu Penelope.
• Pokud něčemu skutečně neodolá, tak to je sladké.
• Nemá zájem o udržování války s draky, naopak si přeje její konec.
• Roli de Kestrelů jakožto ochránců Esmeraldie bere velice vážně a je jednou z jeho priorit.
• Neví pořádně, co má dělat s matčinou nenávistí, no ví jediné - její touhu po pomstě nehodlá podporovat.
• Vždycky měl a má pocit, že mu jsou psovité šelmy blízké. Každé setkání s psem nebo vlkem pro něj bylo pozitivní.
• Není to tak, že by vysloveně nenáviděl draky, ale také není jejich vyslovený fanoušek. Ví, že to jsou jenom další bytosti, co se snaží přežít na tomto světě.