Zeidan se narodil jako druhý. Číslo, které se stalo prokletím po celý zbytek jeho života. Samozřejmě, když se narodíte jako druhé dítě, není to tak úplně špatné, ale jenom pokud jím budete z celkem dvou potomků, tj., budete tím nejmladším, no to se v případě Zeidana nepodařilo. Dva roky po jeho narození přišla na svět i jeho mladší sestra, Mirela a tak, aniž by si stihl užít titul nejmladšího, z druhorozeného se stalo prostřední dítě. Zatímco ten nejstarší, prvorozený měl pozornost kvůli tomu, že byl dědicem a budoucí hlavou rodu, ta nejmladší měla pozornost díky svému něžnému pohlaví. Potřebovala více ochrany oproti němu, s čímž Zeidan jednoduše nemohl bojovat. Netrvalo to tak dlouho a po několika letech začal chlapec cítit určitou osamělost. Jeho dva sourozenci si získávali více pozornosti od rodičů, zatímco on byl kolikrát přenechán péči služebných. Nedělali to schválně, to jistě ne, jednoduše ti dva potřebovali více pozornosti, více času, no vysvětlit něco takového dítěti, to byste se pokoušeli o nemožné. Nehledě na tom kolikrát mu řekli, že ho mají stejně rádi jako jeho sourozence, přestože ho na krátkou chvíli uklidnili, po několika hodinách byl zpátky ten tíživý pocit opuštěnosti, nechtěnosti.
S těmito pocity se malý Zeidan samozřejmě velice těžko vyrovnával, vlastně je neovládal vůbec. Sourozenci, které by měl hluboce milovat a přát jim všechno nejlepší, se proměnili v jeho rivaly o rodičovskou lásku. Tato rivalita většinou vypadala tak, že si Zeidan odmítal se svými sourozenci hrát, nebo se dokonce odmítal s nimi dělit o svoje hračky do takové míry, až se nebál jim je vytrhnout z rukou. Jednoduše řečeno, byl zlým dítětem, ačkoliv si to úplně tak neuvědomoval. Rodiče se kolikrát snažili jeho chování napravit káráním, no to on většinou bral jako křivdu. Po pár fyzických trestů se však přece jen zkrotil, no co už rodiče nevěděli bylo, že místo toho jeho tíživý pocit uzavřeli hluboko v jeho hrudi, odkud už nikdy nevylezl.
Když chlapec vyrostl dostatečně na to, aby se začal učit písmo, um s mečem a základní etiketu, začal poznávat nový způsob, jak si získat pozornost rodičů - úspěchy. Kdykoliv se mu něco podařilo, jeho matka, někdy i otec mu věnovali úsměv, pohlazení po hlavě a pár dobrých slov. Bylo to však dost na to, aby se těmito slovy stal Zeidan naprosto posedlý. Do všeho začal vkládat daleko větší úsilí, jen aby se mu znovu dostalo toho pochválení, plné hrdosti a lásky. Nikdy si ho ale nestihl pořádně užít, neboť jakmile začal brát s Aureolusem společné hodiny, všechna pozornost byla přemístěna zpět na jeho bratra, mezitím co jemu se od učitelů dostávalo slov „buď víc jako tvůj bratr.“ Slova, která ho bolela snad ještě víc, než přehlížení od jeho rodičů. Stačilo pár dalších takových přirovnáních a Zeidan přestal svoje oblíbené předměty vnímat jako oblíbené. Místo toho se staly nudnými, něčím, co musel plnit, neboť to bylo požadované. Bohužel, takto to měl s každým předmětem - historie, politika, jízda na koni a mnoho dalších. Kdykoliv s nimi začínal, byla to pro něj neuvěřitelná zábava, pak se ale do toho připojil jeho bratr, rychle ho překonal a najednou se to proměnilo v nudu, opruz, který musel plnit.
Na Buckenskou akademii Zeidan už nastoupil s pověstí poflakače. Většina profesorů na něj pohlížela jako na někoho, kdo brzy proletí dveřmi, nebo projde s odřenýma ušima. Zeidan se samozřejmě ani nesnažil jejich slova potvrdit nebo popřít. Celou akademií procházel v tom stylu, že na testy pokaždé odpovídal tak, aby měl střední výsledky. Nikdy lepší, nikdy horší, prostě prostřední. Popularity mezi svými spolužáky se taky moc nedočkal. Vlastně, s mnohými tam byl ve sporu, hlavně s muži. Mnozí měli tu drzost ho srovnávat s jeho bratrem, což ačkoliv se Zeidanovi nelíbilo, nikdy se nesklonil k fyzickému násilí. Byla to výhradně slova, která používal a že je uměl používat. Nebyl slovní spor, který by nevyhrál, což bylo pro jeho protivníky velice potupující.
Jednoho dne však za ním pár jeho rivalů přišlo se slovy, že je srabem co se obrací na pomoc starších. Zeidan, nechápajíc, o čem to mluví, je jenom zmateně sledoval, no velice rychle se dozvěděl o co tu šlo. Sami mu to řekli. To, že za nimi došel jeho bratr Aureolus společně se svými kumpány a vyhrožoval jim, aby nechali jeho mladšího bratra na pokoji. Jakmile se toto Zeidan dozvěděl, hodil po nich rukavici, znak výzvy k duelu mečem, jenž se udál ještě ten den. Bylo to poprvé, co si Zeidan nebral žádné servítky, nesnažil se být průměrný, vypustil všechen ten vztek. Netřeba říct, že jeho protivníci skončili handicapovaní na několik dalších dní. Zeidan však další den vyhledal Aureoluse, s kterým se poté pustil do ostré hádky. Poslední slova, které si Zeidan z ní pamatuje, byly jeho: „Neser se mi do mých záležitostí, nepotřebuju tě za svým zadkem!“
Od té doby se svým bratrem sotva prohodil pár slov, no z nějakého důvodu se Zeidan cítil lépe. Poté, co Aureolus opustil akademii, se začal plně věnovat svým studiím, překvapujíc všechny, co ho do té doby měli za poflakovače. Zároveň se ujal i nového koníčku a to vytváření a vymýšlení pastí. Sice se dozvěděl, že i jeho bratr měl podobný koníček, no to naprosto odignoroval s rozhodnutím být lepším. Nástup Mirely na školu upřímně moc nevnímal, no kdykoliv ho sestra ohledně něčeho potřebovala, vždycky si na ni trošku svého času našel.