Druhorozený, nespoutaný, paličatý, téměř až divoký na poměry rodiny, do které se narodil. Už od mala mohli rodiče sledovat, jak jsou s jeho bratrem odlišní. Adrian se nenarodil na svět, svět se narodil pro Adriana. Jen co začal trochu vnímat, začal svou velkou jízdu. Jakmile se naučil lézt po čtyřech, přidělal služebným spoustu práce. Co teprve, když se naučil chodit a později běhat! Nene, malý Adrian rozhodně nikde v klidu neposeděl. Byl pro každou lumpárnu. Chůvy ho naháněly po sídle, tahaly z pod postelí na hodiny, hledaly v šatnících, vyháněly z kuchyně. Zahradníci pro něj lezli na stromy a lovili ho z přilehlých jezírek a potůčků. Nejednou si vyslechl přednášky, dostal pár pohlavků, zůstal zamčený v pokoji s domácím vězením.

Někdo by mohl čekat, že s narozením sestry se Adrian uklidnil, služebnictvo a rodina to o něm někdy tvrdí, ovšem tady pravda neleží. Adrian se totiž v té době shodou okolností poprvé setkal s krásou kresby. Ze začátku se jednalo o dětské malůvky, v kterých zahlédli jeho učitelé potenciál. Postupem času jí propadl více, než poflakování se po okolí, rozčilování rodičů a služebnictva. Nic z toho se nestalo lusknutím prstů. Vyžadovalo to čas. Významně k tomuhle procesu přispěla výuka jezdectví, kdy začal Adrian utíkat z domova ven, daleko daleko za kopce, s dlouhou dýkou, ohmataným sešitem a tužkami. Zprvu tím všechny děsil. Občas zmizel na dlouhé hodiny, jindy i na den, dva. Učení politických předmětů nebo historii nesnášel, zato visel na učitelích předmětů, které ho zajímaly. Umění, hudba, okrajově i literatura. Pod pohrůžkou, že pokud se nezačne věnovat řádně i dalším předmětům, bude o jeho oblíbené připraven, podlehl a začal se vzdělávat pečlivěji. Musel tak překousnout své ego, nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat a ještě mu u toho pomáhal. Dodnes si rád věci zkusí, klidně udělá milion chyb, než přijde na tu správnou cestu.

S přibývajícím věkem ty nudné předměty prostě odtrpěl… Zatímco jízda na koni, hodiny umění a hudby, to si užíval plnými doušky. No a čím starší byl, tím více se lidé kolem něj s jeho stále poněkud divokou povahou smířili. Přivírali oči nad jeho výlety na koňském hřbětu, dlouhé noční procházky i nad jeho až maniackou zálibou v malbě. Nakonec nikoho nevyvedlo z míry, když si osedlal koně mizíc na dobu neurčitou. Nedělal si příliš starostí, lezl kam chtěl, někdy kam neměl, což se mu stalo osudným. Dostal se k nádhernému mlýnu, chtěl ho namalovat nebo alespoň nakreslit. Hledal správný úhel, světlo, než se nadál, uslyšel za sebou štěkot psů. Vzal nohy na ramena. Bohužel, psi byli rychlejší. Domů tehdy dorazil polomrtvý, roztrhaný. Nikdy to sice nahlas neřekne, ale psů se od té doby bojí, preferuje jejich absenci a není mu v jejich přítomnosti zrovna nejlépe. Jindy zase při svých cestách spadl z koně. Zlomil si nohu. Byl tehdy zcela sám. Domů se mu vracelo příšerně. Další dny doma odpočíval, dlouho však nezůstal. Prostě se sebral, osedlal koně a vyrazil znovu na cesty. Nedostatečný odpočinek zraněné nohy zapříčinilo jeho dnešní občasné bolesti a kulhání v závislosti na počasí a náplni jeho dní. Na bolest si nestěžuje, na nohu příliš ohledy nebere, může si za to sám. Možná až bude stařec a na nohu nebude moct vůbec, zalituje… Nebo taky ne, přeci jen, je to Adrian. Sotva lituje života, který prožil, jak nejlépe mohl.

Představení ve společnosti pro něj dopadlo více než dobře. Měl, vlastně stále má, v sobě určité kouzlo. Málokdy nějakou akci vynechá. Miluje lidi, jejich příběhy, hezké večery, hudbu, dobré jídlo a tanec se svou sestrou. Je to dobré vyvážení jeho samoty na cestách, případně při tvorbě obrazů. Pokud by zůstal jen sám, zešílel by úplně, pokud by zůstal s lidmi, taky by zešílel. K životu potřebuje obojí v dobrém poměru.

Když zrovna neběhá po plesech či lesech, vyhledává přítomnost svých sourozenců, ač Celanne o dost častěji. Je mu blízká jejím smýšlením. Často spolu vedou dlouhé konverzace o věcech mezi nebem a zemí, láskou, bolestí, pravdou. Adrian je v těch chvílích ještě otevřenější, přemýšlivější.

Jeho osud je předurčen. Jednou si vezme nějakou významnou šlechtičnu, při štěstí dokonce někoho z královského rodu. Vrátí spolu s bratrem jejich rodu slávu. Tak to chtějí rodiče. Názory královské rodiny jsou jejich názory. Pro Adriana je to náročné, hlavně co se draků týče. Jeho neutrální vztah se překlenul do čisté fascinace. Chce je malovat, chce je kreslit, chce je poznat.

Potají si zaplatil skupinu lovců. Pln očekávání se vydal na cestu za uměním, které jsou u něj zcela normální. Procestovává Draconis, zaznamenává vše, co ho určitým způsobem nadchne. Nikdy si však svůj velký tajný sen nesplnil. Nikdy nenamaloval draka. Vydal se s nimi na cestu. Vše šlo podle plánu. Sebranka to byla podivná ale splnili co měli. Pro Adriana to byl velký šok. Stál nad mrtvým nádherným stvořením obklopený zkázou a utrpením neschopný slova. Nakonec nic nenamaloval. Celá tahle zkušenost ho hluboce zasáhla. Nechtěl tak majestátní stvoření zachytit takhle. Vrátil se domů. Všichni jeho blízcí si museli všimnout, že se něco stalo. Po měsíce nic nenakreslil, nic nenamaloval, zavřel se k sobě do pokoje, popíjel víno, střídmě jedl. Ve svém deníku celou výpravu okomentoval slovy: ,,Byl jsem tak blízko a přesto tak daleko. Viděl jsem zvěrstva, která jsem vidět nechtěl a hluboce se stydím za své bláhové chování. Byl jsem příliš naivní. Chtěl jsem zradit své umění, málem jsem to udělal. Nechci podporovat utrpení a smrt, věřím, že má díla by to později dokázala. Šlechtici by si nechávali jejich sílu zvěčnit, nad rodinnými krby by visely nádherné obrazy plné hrůzy, lidé slavící nad mrtvolou nádherného stvoření.” 

Zkoušel více psát, což ho učinilo je více vzteklým. Psaní není zrovna jeho oblíbená parketa. Měl umělecký blok, hluché období. Nezvládal vzít štětec do ruky, podívat se na sebe do zrcadla. Nechtěl se s nikým bavit, chodit do společnosti. Až jeho sestra spolu s bratrem a opravdu nutnou účastí na plesech ho znovu probudili. Nemohl jen tak nechat potulovat jeho malou Celanne mezi všemi těmi šlechtici. K čemu se pak tak úmorně učil šermovat, když v případě nouze by nemohl svůj meč proti pochybným šlechticům použít, protože by tam nebyl? Postupně se vrátil ke své milované malbě a kresbě. Ví, že bez nich nemůže žít, bez kresby, malby, Celanne a Torstena.

Určitá nespoutanost je v Adrianovi dodnes, sice není ten malý kluk, co kradl koláčky z kuchyně a jablka ze sadu, ovšem často osedlává koně a mizí na dobu neurčitou, dělá věci, které by jeho rodině radost zrovna neudělaly. Pozůstatek rebelie je možná to, proč lidi kolem sebe většinou tak uchvátí, zároveň je dávno dospělý, táhne mu na věk, kdy už je nejvyšší čas pomalu zamýšlet nad ženou, svatbou, dobrou budoucností… Což samozřejmě dělá, ale ne v ohledu svém. Dělá si o dost větší starosti s Celanne a Torstenem, než se sebou samým. Adrian měl zatím poklidný život plný malby a plánuje k němu přidat i sochařinu, navrhnout pár budov, vyhledat další velké umělce Draconisu, možná časem lidi otevřít umění, probudit v nich talent. Stát se učitelem umění. Ve skrytu duše má však stále své nejtajnější a nejosobnější přání. Nakreslit, namalovat živého draka.