Arillith
3. 3. 1984 | Drakej | Dráče | Melaviel
FC: Courtney Eaton
Ačkoliv je příliš mladá na to, aby znala svou dračí podobu, v té lidské už jí před nějakou dobou začaly rašit znaky, které jí mají napovědět, jak asi bude vypadat, až se konečně promění. Z čela já vyrostly dlouhé a štíhlé rohy, které mají na samotném konci tmavě modrou barvu, zatímco u jejich kořene přechází do tak světlé, že pod správným světlem mohou působit bílé. Začátek rohů lemují dva nepravidelné shluky světle modrých šupin. Její kůži pokrývají šupiny také na zádech, na levé straně krku a pravém koleni, kde to vypadá, jako kdyby si to koleno odřela a jizva po tom karambolu zarostla šupinami. Jejich barva se mění podle toho, kde na těle jsou – ty na koleni jsou tmavě modré, stejně tak ty na zádech, ale na krku jsou o poznání světlejší. Také jí před nějakým časem začaly měnit barvu ruce – hlavně prsty začínaly nabírat nádech modré, takže teď díky tomu vypadá, jako by měla neustále ledově studené ruce.
Arillith je mladá dračice komplikované povahy. Velmi jí ovlivnilo to, že v mladém věku ztratila rodiče a vychovával Opherion, jeden ze strážců, který zrovna neumí dávat najevo jakékoliv city. Díky tomu je emočně nedospělá, často se nechává ovlivnit svými pocity, upnula se na vidinu lásky, která přenáší hory a doly a je naprosto připravená, že potká svou spřízněnou duši, která jí konečně zachrání od toho studeného jednání jejího opatrovníka. Nikdy příliš nezapadala mezi ostatní mladé dráčata, její vrstevníci jí přijdou hloupí a nejednou se stane, že se nad ně povyšuje. To je vlastně vlastnost, která se jí hodně drží. Nebojí se nahlas říct svůj názor, ale jen pokud si tím je naprosto jistá a už měla čas si to předtím promyslet. Je poměrně dost vzdělaná, z části díky výchově Opheriona a z části díky tomu, jak moc miluje knihy. Při každé volné chvilce je zalezlá v knihovně nebo na nějakém jiném místě, kde má klid a může tak v klidu číst. Nemá v oblibě jen romány, ale i naučnou literaturu a do jisté míry jí fascinuje i lidská společnost, k nelibosti jejího opatrovníka. Ne natolik, aby plánovala, že jakmile bude plnoletá a bude moct za brány Kothenu, by utekla mezi lidi, aby je mohla vidět na vlastní oči. Na to si je až příliš vědomá, jak moc špatný vztah mezi sebou tyto rasy mají. K lidem necítí nenávist i přes to, že díky nim ztratila celou svou rodinu, má za to, že celá tahle válka je špatně a doufá, že se objeví někdo jako byla princezna Nymeo, kdo se bude znovu pokoušet o mír.
Ke svému opatrovníkovi má komplikovaný vztah. Na jednu stranu je mu vděčná, že se jí ujal, i když nemusel, ale na tu druhou stranu mu vyčítá, že kvůli němu je z ní takový vyvrhel mezi ostatními stejně starými draky. Možná kdyby vyrůstala v sirotčinci, mohla mít více přátel, ale zase na druhou stranu jen těžko by měla takovou volnost a tolik příležitostí. Ne, že by jí to k něčemu bylo, netuší, co chce v životě dělat, ví jenom to, že nechce být strážkyní. Násilí se jí příčí, nerada to vidí, nesnáší silácké řeči a už vůbec si nedokáže představit, že by jí v životě čekal jen boj a nic jiného. Opherion jí nabídl, že ji bude rád učit bojovat, ale už tehdy to rázně odmítla a od té doby si několikrát potvrdila, že to bylo správné rozhodnutí.
Dokáže být pěkně tvrdohlavá a sobecká, hlavně díky pubertě. Pravidelné svému opatrovníkovi odmlouvá a sem tam se stane, že si je i příliš jistá sama sebou a snaží se ho poučovat. Díky tomu, že je strážcem, tak bývá poměrně často Opherion pryč a ona toho ráda využívá. Líbí se jí ten pocit, že nad sebou nemá nikoho, kdo by nad ní dohlížel a nemůže se dočkat, až bude dospělá. Chce se co nejdřív osamostatnit, věří si, že je na to připravená a neskutečně jí vytáčí, že Opherion na to má jiný názor. A také se těší, až se bude moct poprvé proměnit.
Za svůj mladý život už si stihla projít pár nepěknými věcmi. První se stala hned po jejím vylíhnutí – její matka Evelith nakladla snůšku celých šesti vajec, což bylo neuvěřitelné štěstí. Po celou dobu měli klid a zdálo se, že jejich místo je perfektní k tomu, aby je lovci draků nenašli, ale to se změnilo poté, co se dráčata začala líhnout. Arillith se vylíhla jako třetí, a to ji zachránilo. Zatímco dva její sourozenci už začínali lézt kolem, ona teprve bojovala se skořápkou svého vejce, matka ji při tom pozorovala, kdyby malinkatá dračice potřebovala pomoct, když z ničeho nic její partner Warren varovně zařval, než se pustil do boje. Lovci je našli. Warren spolu s jedním dračím strážcem se pustili do lovců, ale nebyli dost rychlí. Lovcům se povedlo zničit zbytek vajec, než padli a vážně zranili jedno z dráčat. Hrozba sice pominula, ale malý drak to nepřežil. Do Kothenu se tak pár vrátil jen se dvěma potomky, místo nadějných šesti.
Byli opravdu zvláštní rodinkou. Evelith byla drakem, zatímco Warren, který byl dost starší než ona, byl drakejem. Ale už jen díky tomu, že oba dva draci byli poněkud starší, když si pořídili první potomstvo, byla jejich domácnost o to spokojenější. Arillith i její bratr Tresiuss rychle rostli a velmi brzy se začali zajímat o své okolí.
Když byly dráčatům čtyři roky, postihla je další tragédie – Tresiuss onemocněl a velmi brzy na to zemřel. Stalo se to tak rychle a nečekaně, jeden den ulehl s příšerným kašlem a vysokými horečkami, a druhý den, když ho chtěla sestra vzbudit, nešlo to. Tresiuss byl bledý a podivně chladný a jeho tělo bylo tvrdé jako kámen. Arillith, která do té doby byla nadšená, že stráví další skvělý den s bratrem se té změny na něm lekla a začala ječet a poté plakat. To přilákalo jejich rodiče. Evelith utišovala malou, zatímco Warren přišel k synově posteli a když ho viděl mrtvého, ani on se neubránil slzám.
A jelikož podobné tragédie obvykle chodí po třech, tady tomu nebylo jinak. Stalo se to o dva roky později, když Arillith bylo šest let. Její matce se povedlo znovu otěhotnět, a tak odešla z města v doprovodu Warrena, jeho bratra, a ještě jednoho strážce. Mladou dračici měla na starosti partnerka Warrenova bratra a z toho byla Arilith nadšená, jelikož milovala své bratrance a sestřenice. Ovšem když se měli vrátit, jediný, kdo překročil hranice Kothenu, byl onen strážce, který je měl chránit. Arillith příliš nechápala, co se děje, když jí její teta v slzách říkala, že se její matka ani její otec nevrátí. To přece musela být nějaká hloupost, její rodiče ji milovali a nikdy by jí neopustili. Nedopustili by, aby musela žít bez nich. Z ničeho nic se ocitla v sirotčinci, jelikož se o ní nikdo nechtěl starat. Warrenův bratr zemřel spolu s ním a jeho partnerka by sama nedokázala uživit další hladový krk a Evelith rodinu neměla, všichni zemřeli, když byla mladá, jak párkrát dceři vyprávěla.
Ovšem v sirotčinci nebyla příliš dlouhou dobu, jednoho dne si ji tak vyzvedl drak, kterého neznala a který jí řekl, že teď bude žít u něj. Mladá Arillith z toho byla zmatená, nechápala, proč se o ni ten drak zajímal. Navíc velmi brzy zjistila, že je strážcem, a to jí vůbec nepomáhalo. Nejdřív z něj měla strach, chtěla domů, chtěla cítit matčino vřelé objetí, otcův uklidňující hlas, když mu vyprávěla nějaké tajemství… A rozhodně nechtěla být s tím děsivým mužem, který se zdál, jako by snad ani neměl žádné city.
Postupem času si ale na svůj nový domov začínala zvykat. Opherionův dům byl obrovský, plný záhad, které Arillith velmi ráda objevovala. A zjistila, že její opatrovník k ní není tak lhostejný, jak si myslela. Dovolil jí spoustu věcí, snažil se jí pomáhat, když si sem tam ublížila, staral se o ni a ošetřoval jí sedřená kolena a šrámy. Zvykla si na jeho odtažitý přístup, i když jí zoufale chyběl jakýkoliv cit, jelikož ten on příliš neprojevoval.
Postupem času rostla a sílila, ale vždy se poněkud stranila společnosti ostatních dráčat. Nezapadala mezi ně, i když spousta mladých draků také přišla o rodiče a v celém Kothenu snad nebyl drak, který by vinou lidí nepřišel o někoho milovaného, Arillith to zkrátka sebralo úplně jinak.
• Nemá tušení, že je s Opherionem pokrevně spřízněná.
• Její oblíbenou knihou, kterou čte pravidelně je historie lidského království, kterou schovala před svým opatrovníkem, aby jí ji náhodou nesebral.