Narodil se v Meliosu, do rodu Danoraas, nechutně bohatého a velmi vlivného rodu. Jeho narození proběhlo rychle a brutálně, jeho matka, Auroa, která už v pořádku předtím odrodila dvě děti, zjistila, že se třetím potomkem to nebude zdaleka tak růžové. Ke konci těhotenství měla tak velké břicho, že si porodní báby nebyly jisté, jestli náhodou nečeká dvojčata. Ale porod stále nepřicházel, Auroa už se sotva unesla, její tělo už bylo unavené z toho tahání takové váhy navíc, zcela jistě nějakou dobu přenášela. Až to najednou z ničeho nic přišlo, uprostřed noci, naprosto neočekávaně. Probudily jí kontrakce, poněkud silné a časté. Brzy se srovnaly do pravidelných intervalů, ale to už po boku Auroy byly porodní báby. Porod byl celý špatně. Auroa se otevírala příliš pomalu na to, jak časté měla kontrakce a dítě bylo příliš velké, a ještě navíc špatně otočené. Báby se snažily dítě v břiše otočit, ale neúspěšně. Nakonec mladé šlechtičně nezbylo nic jiného než tlačit. Dítě se na svět prorvalo rychle, jako by mu bylo úplně jedno, jak moc tím své matce ublíží. Netrvalo ani dvě hodiny a už křičel na celé kolo a dával tím světu najevo, že už je tady. A zatímco svým křikem volal svého otce, Mortase, jeho matka jen pár metrů od něj umírala. Porod ji dostal, začala masivně krvácet a nikdo s tím nemohl nic udělat. Když porodní báby oznamovali Mortasovi tu novinu o tom, že je jeho manželka po smrti, jen na to chladně přikývl. Synovi dal jméno Auberon, než ho zanechal v péči kojných a chův.

Chlapec rostl jako z vody. Měl dva starší sourozence, o pět let staršího bratra Aurena a o rok a půl starší sestru Vesperu. A jakmile začal vnímat svět kolem sebe, začal na oba sourozence dorážet. Jako by snad v rodině bylo místo jen pro jednoho potomka a Auberon se rozhodl, že tím bude on a nikdo jiný. Vespera byla relativně pasivní a raději se bratrů stranila, ale s Aurenem se začal Auberon velmi brzy handrkovat a nejednou se poprali. To přitáhlo otcovu pozornost, dokonce je v konfliktech mezi sebou podporoval, chtěl mít ze svých synů silné muže, kteří budou rodu dělat čest a nebudou se bát lovit draky, aby dostáli cti svého rodového jména a věřil, že jim sourozenecká rivalita pomáhá. Dbal také na jejich výuku, neexistovalo, aby kterékoliv z dětí zameškalo hodiny, kvůli kterým najímal nejlepší učitele z celého Draconisu. Velmi brzy také začal Aurena s Auberonem učit šermovat, používat luk a kuši a slíbil jim, že až dosáhnou dostatečného věku, tak že jim ukáže speciální zbraně na lov draků. Oba bratry to naštvalo, chtěli ty zbraně vidět hned a nedokázali pochopit, proč nemohou.

Jednoho dne jejich rivalita stoupla o stupínek výše. Jako obvykle se bratři začali hádat, ani to nebylo nic podstatného, hádali se kvůli každé hlouposti, a dokonce i hledali záminky, proč toho druhého z něčeho očernit, aby se mohli poprat. Auren byl o hodně větší a silnější než Auberon, hlavně díky pětiletému rozdílu, ale to Auberona jen ještě více hnalo k tomu bratra porazit a odkázat do patřičných mezí. A že se mu to i kolikrát povedlo, díky tomu, že nemohl spoléhat na svaly, si našel jiné způsoby, jak bratra porazit. Ale ten den mu štěstí nepřálo. Porvali se, vrazili si navzájem několik ran, než Auren vyhodil Auberona z okna. Mladík pád přežil, ale zlomil si ruku, pohmoždil žebra tak, že ho několik týdnů bolelo samotné dýchání a odnesl si i několik modřin a šrámů. Když se to dozvěděl Mortas, doslova zuřil. Zbil oba chlapce, nezajímalo ho, že mladší je zraněný a rány ho tak bolí ještě mnohem víc, viděl to tak, že na vině byli oba. Aurenovi pak udělil ještě další trest, ale o tom se už Auberon nedozvěděl. A ještě na lůžku začal plánovat svou pomstu.

Říká se, že pomsta nejlépe chutná za studena a Auberon neměl jinou možnost než ji právě takovou okusit. Doktor mu dlouhou dobu nařídil jen ležet v posteli a nemohl téměř nic. Z něčeho takového mladík šílel, tak si aspoň nechal do komnaty nanosit hromady knih, nehodlal tak dlouhý čas promarnit a vzdělával se v kde čem, ale nejvíc ho samozřejmě zajímaly knihy o dracích. Během těch několika předlouhých týdnů se naučil nazpaměť slabiny každého druhu draka, strategie, které na draky platily a dokázal by i o půlnoci popsat všechny druhy. Úplně se ponořil do představy, že jednoho dne z něj bude dračí lovec, což jeho otci jen hrálo do karet.

Ale vše končí, a nakonec i on mohl opustit svou postel na déle než několik desítek minut. Ruka a žebra ho stále bolela, ale doktor ručil za to, že kosti už jsou srostlé a tím pádem je mladík v pořádku. Ale on sám si nevěřil, potřeboval být v plné síle na to, co chystal. O měsíc později to opravdu uskutečnil. Počkal do noci, vkradl se do bratrovy komnaty tak potichu, jak jen dokázal a kladivem ho silně praštil do kolena. Kosti a měkké tkáně se pod nástrojem prohnuly, koleno ošklivě zakřupalo a Auren začal ječet bolestí. Jeho křik probudil celé sídlo a ještě předtím, než se do komnaty všichni seběhli, stihl Auberon svému bratrovi zašeptat ty dvě slova, které ho k tomu vedly – „pomsta bráško“.

Jestli Mortas zuřil, když Auberon vyletěl oknem, tak teď byl doslova nepříčetný. Auberon dostal výprask jako nikdy předtím a vysloužil si ještě další tresty od otce, které přišly později, ale ani to ho nedonutilo litovat jeho činu. Doktoři nad Aurenem brzy zlomili hůl s tím, že se koleno nikdy asi pořádně nezahojí, a měli pravdu. Auberonův starší bratr a dědic rodu Danoraas byl kripl.

Když Auberonovi bylo třináct let, představili mu dívku, která se měla stát jeho snoubenkou. Mirana z rodu Thairos. Byla dcerou hraběte, který měl ve své správě město Kron. Byla ještě dítě, nebyla škaredá, ba naopak, měla v sobě předpoklady k tomu, že bude hezkou ženou. On to přijal bez remcání, byl veden k tomu, že ho jednoho dne něco takového potká. V jeho rodině neexistovaly sňatky z lásky nebo nějakého podobného citu, byly to čistě logické úvahy politického rázu. Ještě ten rok našli i ženicha pro jeho sestru, Vesperu, a ta už takové štěstí neměla. Její budoucí manžel měl být podstatně starší muž, kterému zemřela manželka a on sháněl novou.

Už v pouhých osmnácti letech zažil svou první výpravu na lov draka. Pod křídla si ho vzal jeho strýc spolu se skupinou dračích lovců. O dva roky později se měl ženit a bylo třeba aby sehnal onen drahý šperk pro svou nevěstu. Výprava byla úspěšná, skolili mladou dračici, která seděla na vejcích a sice s sebou měla doprovod ve formě partnera, ale toho se povedlo odlákat na tak dlouho, aby dračici zabili. Auberon chtěl pomáhat, ale starší a zkušenější lovci mu to výslovně zakázali – tohle byla jeho první výprava a cílem bylo ukázat mu, jak to vypadá. Moment, kdy zabije svého draka měl teprve přijít. A také přišel, ale až o rok později. Narazili na osamělého drakeje, který se dost možná ztratil, měl fialové šupiny a oči, které po jeho smrti zkameněly, byly doslova dechberoucí. Kraje oka byly tyrkysově modré, ale čím blíže byla duhovka k úzké svislé zornici, tím více přecházela do oranžové. Přechod byl tak pozvolný, že to vypadalo naprosto přirozeně. Auberon byl hrdý na svůj úlovek, i když to nebylo zadarmo. I přes to, že měl kolem sebe doprovod zkušených lovců draků, drakej byl zkrátka příliš rychlý a odmrštil Auberona ocasem o několik metrů a mladý muž dopadl na kámen. Zranění se ale velmi brzy zahojila.

Když mu bylo dvacet let, čekaly ho námluvy. Svou snoubenku neviděl od té doby, kdy je rodiče seznámili s tím, že je jednoho dne čeká sňatek a nestačil žasnout. Už před nějakou dobou si začal užívat více pozornost žen a velmi rád hodnotil vzhled něžnějšího pohlaví. A Mirana byla prostě nádherná. On sám měl na sobě brnění zdobené dračími šupinami, na helmě měl dračí rohy a kolem krku náhrdelník z malých dračích kůstek. Nabídl oko své nevěstě a ta ho přijala. Svatba se konala brzy na to a díky sňatku získal nejen výhodné spojenectví, ale i nový titul. Byl z něj budoucí hrabě, jelikož otec jeho nevěsty neměl žádného mužského dědice.

Tři roky po svatbě přišel i jejich první potomek. Dostal jméno Aureolus. Avšak mezi manželi se něco změnilo. Původně byl jejich sňatek čistě politický, a i když Auberon nebyl mužem, který by dal na city, nemohl popřít, že by si svou manželku neoblíbil. Byla zábavná, chytrá, lichotila mu přesně tak, jak se mu líbilo, ale bylo v tom i něco víc. On sám si ani neuvědomoval, co to je, tak nad tím jen mávnul rukou a neřešil to. Měl zkrátka důležitější věci na práci. Dva roky na to se staly hned dvě důležité věci. Jeho žena opět čekala potomka, ale ještě než porodila, zemřeli jí oba rodiče. Auberonovi to dělalo starosti, sice na tuhle chvíli čekal, nemohl se dočkat, až se z něj oficiálně stane hrabě, ale když už to tu bylo, zjistil, že má samé starosti. Ani tak ne se správou nově získaného majetku, ale ony obavy se týkaly právě manželky. I když Mirana nebyla žádná panička, která by se zhroutila z kdečeho, přeci jen se o ni bál. A asi právě tehdy si uvědomil sílu toho, co k ní cítí. Nebyla to jen povinnost nebo nějaká nucená věrnost, ale zjistil, že ji má upřímně rád. Ne, nejenom rád, cítil k ní upřímnou náklonnost, Mirana mu byla dražší než jeho majetek, jeho titul, dokonce si jí vážil i mnohem více než vlastního života. Byla světlem v jeho životě. Na začátku jejich manželství za ní chodil jen aby splnil manželské povinnosti, ale mladá žena ho zkrátka učarovala svou osobností natolik, že se do ní hluboce zamiloval.

Chvíli po tragédii, která z něj udělala hraběte, se mu narodil další syn. Dostal jméno Zeidan a i když byl při narození maličký, měl se k světu. Po porodu strávil Auberon se svou ženou nějakou dobu, chtěl se ujistit, že je opravdu v pořádku, než se vrátil zpět ke svým povinnostem.

Se smrtí rodičů Mirany se na jeho manželku velmi upnula její sestra, a to bylo něco, co ho neskutečně štvalo. Doteď mu Amira nevadila, nebo spíš tak nějak její existenci naprosto ignoroval, ale najednou byla všude. A hlavně kolem jeho manželky. Z respektu a lásce ke své manželce dal Amiře nějaký čas, aby ze sebe oklepala ten smutek ze ztráty rodičů, ale jakmile uznal, že by stačilo, začal jí hledat manžela, aby měla jiné rameno, na kterém by se mohla vyplakat. Netrvalo to dlouho a Amira byla pryč.

Město Kron ho velmi brzy začalo respektovat jako svého vládce a správce, i přes to, že se zde nenarodil a lidé ho neznali. Možná k tomu přispěl i strach obyvatel, jelikož se Auberon neštítil tvrdých trestů. Auberon se snažil vládnout spravedlivě, ale nestrpěl zločince a dal to dost jasně najevo.

Bůh je obdařil ještě jedním potomkem, tentokrát dcerou, která přišla o dva roky po Zeidanovi. Dostala jméno po své matce, Mirela, a i přes to, že nebyla chlapcem, kterého si Auberon tak trochu přál, učarovala ho. Ne na první pohled, přeci jen, muž, jakým byl Auberon nevidí rozdíly mezi novorozenci a všichni mu připadají stejní, ale jak začala růst, zkrátka jí neodolal.

Během let také ještě skolil několik draků, byl to pro něj sport, šlechetný koníček, kterého se nehodlal jen tak vzdát. Kromě onoho Drakeje, jehož oko použil jako šperk k námluvám, měl na kontě ještě dva faeraky, wyrma a dva draky. Z každého draka si nechal nějakou trofej, kterou poté umístil do hlavního sálu jejich sídla, většinou to byly dračí rohy a kosti, ale ve vitríně si nechal i jeden pár očí jednoho z draků a ze šupin si nechal udělat tapiserii. Dračí šupiny také obvykle zdobily jeho oděvy – chtěl se pořádně prezentovat, aby všem bylo jasné, kým je.

V roce 1985 přišla z Meliosu smutná zpráva. Jeho bratr Auren zemřel na nějakou plicní nemoc. Noha se mladíkovi nikdy nezahojila, nikdy se z něj nestal dračí lovec, ale otec ho ani tak nevydědil. A teď, když byl mrtvý, se dědicem automaticky stával Auberon. Nad bratrovou smrtí příliš netruchlil, měli mezi sebou už od mala komplikovaný vztah a onen incident s kladivem jejich vztah pochroumal natolik, že se nedal nijak spravit. Bratři se respektovali, ale to bylo vše. A hlavně poté, co Auberon odešel žít svůj vlastní život už se ani nevídali.

Dva roky po Aurenovi zemřel i jejich otec, Morten. Ironicky jeho život skončil ve spárech draka. Morten věděl, že už je příliš starý na to, aby lovil draky, nechal toho už před lety, ale ty bestie jako by věděly, co je zač. Přepadly jeho karavanu při jedné obchodní cestě, povraždili všechny a nechali za sebou jenom spoušť. Auberon to nesl špatně, otce měl v hluboké úctě, byl pro něj vzorem toho správného muže a nedokázal se srovnat s tím, že je mrtvý. Ten rok zabil další tři draky a zapřísáhl se, že jejich řady protřídí, co to jen půjde.

Velmi rád také ukazuje svému okolí své bohatství. Miraně pravidelně kupuje drahé dary, jejich sídlo je bohatě, ale přesto vkusně vybaveno. To samé platí i o jeho dalších sídlech, v Meliosu a v Novii.