Bellaris byla druhým dítětem, které se vévodovi Ralayadovi narodilo a zároveň první dcerou. A jak už bývá zvykem, její narození bylo v Ardenu pořádně oslavováno - hlučnými slavnostmi, i lovem na berbarose. Na světě na ni už čekal její v tu dobu šesti roční bratr, Caius. Ke své malé sestře se téměř okamžitě upjal a dítko, které ještě ani pořádně nevidělo tváře vlastních rodičů, bylo schopné rozeznat hlas svého bratra. Kdykoliv tak slyšela jeho hlas, začala okamžitě natahovat ručičky ve snaze svého bratra chytit a jakmile jí ruku podal, chytila se jeho prstu s tím, že dlouho poté odmítala pustit. Starší brácha se stal jejím rytířem, který ochranářsky stál po jejím boku a ona sama by si nedokázala představit, u koho by se cítila bezpečněji, kromě jejího otce, samozřejmě. Kdykoliv plakala, byl to právě Caius, kdo ji dokázal uklidnit, mezitím co služebné si nevěděly rady. Jakmile se Bellaris naučila chodit, chodila za svým bratrem jako ocásek.
Podobný vztah, jako měla s Caiusem, si malá Bellaris s nikým jiným neutvořila. Ačkoliv v jejich rodině figurovaly další děti, Maverick a jeho sestra, potomci bratra jejího otce, nikdy si s nimi nebyla tak blízká. Brala je jako dobré přátelé, to rozhodně a ráda byla v jejich společnosti, no bratr pro ni byl jako druhá plíce, bez které by nedokázala dýchat. Jenže se to musela naučit.
Bylo jí teprve deset, když jí její bratr oznámil, že půjde na lov. Bellaris nechtěla, aby šel, svět tam venku byl nebezpečný a krutý, ale Caius měl takové odhodlání v očích, nemohla mu v tom zabránit. Nezbývalo jí tak nic jiného, než mu věnovat povzbudivý úsměv a popřát mu hodně štěstí s tím, aby se co nejdřív vrátil. Bohužel, Caiusův první lov byl jeho posledním. K Bellaris se ještě nestihly dostat zprávy o smrti jejího bratra, ale když se to stalo, cítila to. Cítila, že se stalo něco zlého. Jen aby se udržela v naději, svedla to na přehnanou starostlivost, která jí pouštěla v hlavě různé scénáře, no jakmile se vrátili ostatní muži z lovu bez Caiuse, bylo to jako kdyby jí někdo sebral všechen vzduch z plic. Ten den Bellaris dostala svůj vůbec první záchvat. Slzy jí tekly po tvářích jako vodopády, mezitím co seděla na zemi s rukami na krku, který nebyl schopný do sebe nabrat potřebný kyslík. Celá se chvěla a i přes snahu svých rodičů ji uklidnit ji nakonec zachránilo až bezvědomí, do kterého upadla kvůli nedostatku kyslíku. Doktor její záchvat označil za hysterii.
Říct, že se Bellaris přes smrt svého bratra dostala rychle, by bylo lživé tvrzení. Znala ho 10 let, 10 let nikdy neopustila jeho bok a najednou byla bez něj. To dítko, co bylo kdysi tak veselé a usměvavé, bylo plné smutku a melancholie. Nebylo dne, kdy by služební nehlásili svému vévodovi, že opět slyšeli její milost vzlykat za zamknutými dveřmi jejích komnat. Určitá změna nastala teprve až rok po smrti Caiuse, kdy Bellaris začala vycházet ze svého pokoje i pro něco jiného, než jenom jídlo. Začala chodit na procházky. Mnozí říkali, že byla jako tělo bez duše, nebo jako duch, co se tiše prochází po zasněžených zahradách. Nepípla ani slovo, jenom hleděla do dálky, jako kdyby čekala na to, až se někdo vrátí. Každý věděl, na koho čekala, stejně jako věděli to, že se nikdy nevrátí. Jenže rozmluvit to mladé dívce nemohli, stejně jako ji nemohli násilím odnést zpět do jejích komnat, protože pak propadala dalším záchvatům. A tak jim nezbývalo nic jiného, než ji dál sledovat a čekat, až se její milost probudí a znovu promluví.
Bellaris by v tomto stavu nejspíš zůstala velmi dlouho, možná i po celý život, no byl to právě Maverick, její bratranec, který byl stejně starý jako její bratr, který ji z toho stavu pomohl. Kdykoliv jako bez duše vyšla ven, do té studené krajiny, vyrazil za ní a beze slov jí dělal společnost. Když měla příliš málo oblečení, které by ji chránilo před studeným větrem, donesl kožený kabát, jenž jí dal kolem ramen, no nikdy jí ho nenutil. Sundala-li si ho, vzal si ho zpátky aniž by se jí ho pokusil znovu nasadit a jenom čekal. Sem tam prohodil pár slov, v pokusu, jestli se nerozmluví, no po nějaké době bez odpovědi utichl a čekal dál. Chodil s ní takhle půl roku a jednoho dne Bellaris za jeho doprovodu vešla do pracovny svého otce, ve které se Eredreth zrovna nacházel a se slabým, křehkým hlasem vydechla „Chybí mi,“ načež se plně rozbrečela. Celý zbytek toho dne strávila v náruči svého otce, plačící. Ani jednou ji však záchvat nepřepadl. Byl to čistý pláč, pomocí kterého ze sebe dostávala všechen ten smutek.
Poté se začala Bellaris uzdravovat ze svého mentálního zlomu. Začala znovu mluvit, ačkoliv prvně tiše a jenom v krátkých větách, no díky trpělivosti všech kolem ní se pomaličku a jistě rozmlouvala a po dalším roku mohli konečně znovu uslyšet ten její zvonivý smích. To nejhorší období bylo za nimi.
Kvůli svému mentálnímu stavu byla Bellaris trošku opozdilá co se týkalo socializace s ostatní šlechtou a učení se společenské etikety, čehož si i sama dívka velice rychle všimla a ačkoliv Eredreth si nepřál svou dceru zatěžovat tak krátce poté, co se konečně probrala k životu, ona jej požádala o všechny možné učitele, jen aby mohla vše co nejrychleji dohnat. A k překvapení všech se učila skutečně rychle. Měla v sobě nový oheň, který ji poháněl. Kdyby nebylo toho, že se učila ještě před svým zlomem, nejspíš by jí to trvalo více let, no takhle to bylo jako kdyby se vrátila k něčemu, co už dávno znala, jen z toho potřebovala oklepat všechen ten prach a přidat pár nových věcí.
Bellaris vyrostla v mladou, urozenou dámu velice rychle a jakmile se naučila všechno potřebné, zapojila se do společenského dění stejně tak rychle. Ze začátku měla určité obtíže, speciálně co se týkalo hledání si přátel mezi vrstevníky, no naštěstí tuto překážku rychle překonala a brzy se mohla pyšnit určitou popularitou. Byla zvyklá na život bez matky, konec konců ji nikdy ani neměla šanci pořádně poznat a otec jí dával dost lásky a pozornosti. Nebylo tak dne, kdy by si mu postěžovala, že jí chybí máma, nebo že závidí jiným dětem jejich vztahy s matkami. Proto, když si jednoho dne Eredreth dovedl domů ženu, byla zmatená. Ona přece neprosila o to, aby v jejich životech figurovala nová žena, tak proč si teď nějakou táta donesl domů? Chtěl snad další potomky? Chtěl opakovat to, co se stalo s Caiusem? Ne, to nemohla dovolit. Ať už otec vypadal jakkoliv nadšený z té nové cuchty, nemohla ji přijat. Nepřijme ji.