Představte si, že jdete městem. Je tma, hlavní ulice osvětluje pouze mdlé světlo ohně z lamp a vaše cesta je dlouhá, pokud se chcete vyhýbat nebezpečným a temným uličkám. Ale vy pospícháte, a tak to vezmete zkratkou přímo do míst mimo světel, ruchu a svědků. Jaké lidi tam asi uvidíte? Opilce, bezdomovce, pobudy. A dál? Co ti lidé, kteří vypadají poměrně čistě a upraveně, ovšem za opaskem se jim vyjímá meč a pod kabátem se jim blyští další tucet čepelí?

Benedict, neboli jen Nedi je na první pohled jedním z těch, se kterými si není radno zahrávat. Většinu jeho života tvořila jeho domov ulice a druhou rodinou mu byli podvodníci, zločinci a vrazi. Ve věcech mimo zákon se umí pohybovat dokonale, stejně tak ovšem dokáže obratně vklouznout i mezi vyšší vrstvy, sic nesplyne vždy úplně s davem.
Přetvářka přesto nebyla vždy jeho nejsilnější stránkou. Samozřejmě se umí přizpůsobit a ví kdy mluvit a kdy je lepší mlčet, stejně tak jako umí tkát pavučiny lží když je to nezbytné, ovšem společenskost a upovídanost v něm moc nehledejte (dokud v tom nehraje roli notná dávka alkoholu). Většinu času je Benedict tvrdě upřímný a pokud není vhodné vmést vám krutou pravdu do obličeje, tak bude radši mlčet.
Na první dojem tedy může působit tajemně, drze a arogantně, ovšem má to své kouzlo, ne? Že ne? Myslím, že je to pouze otázkou vkusu. Ti, co ovšem mají tu čest poznat ho blíže (či opilého) zjistí, že kromě zamlklosti a tvrdých, každý váš pohyb zkoumajících pohledů zvládne okouzlit i svým sarkasmem, tvrdohlavostí a hloupými řečmi či nápady.
Ne dobrá, teď vážně. Jedna z jeho lepších vlastností je, že přes všechno čemu za svůj život čelí, si dokáže udělat srandu nejen z ostatních, ale i ze sebe a svých problémů. Cizím lidem naprosto nevěří a má ve zvyku analyzovat vše co udělají a řeknou, ale jakmile se v něčí přítomnosti cítí komfortněji, poznáte, že je to vlastně docela magor. Má rád akci a pokud má možnost udělat nějakou kravinu, která by mu pokud možno nepokazila pověst, udělá to.
S tím se dostáváme k jeho impulzivitě. Ač byste na první pohled řekli, že bude zdráhavý a rozvážný, ne vždy tomu tak je. Jeho práce vyžaduje určitou dávku trpělivosti, ale tu se teprve učí díky stavům jeho věrného společníka, při kterých musí být klidný a obezřetný, no ze začátku to byla katastrofa. Nechci říkat, že je vždy jak utržený ze řetězu, ale někdy dokonce i on sám uznává, že by se měl krotit. Adrenalin mu jistým způsobem připomíná, že hranice mezi životem a smrtí je neuvěřitelně tenká a to ho svým způsobem přitahuje.
Nutno také zmínit, že Nedi je ctižádostivý parchant. Moc dobře ví, odkud pochází a jaký má cíl. Za kterým si opravdu jde. Jak už bylo zmíněno, jeho druhou rodinou byli vrazi a zločinci. Ovšem jeho první a pravou byla bohatá smetánka s obrovským panstvím a vznešeným rodem. A to si v sobě Benedict drží. Na své jméno je hrdý, přestože jeho rod už ztratil svou tehdejší slávu a světem se snaží kráčet se vztyčenou hlavou, i když mu život hází klacky pod nohy. Jeho ego tedy nedoporučuji urážet a jeho rod už vůbec ne, dokud nemáte rádi ten pocit čepele zaražené v žebrech. Pohlazení lopatou po hlavě si rovněž můžete vyžádat urážkou jeho přítele.
Přes tohle všechno dokáže být Nedi oddaným přítelem. Dostat se k němu blíž může být velmi složité. No další z jeho mála dobrých vlastností je schopnost naslouchat. Dobrý přítel, v současnosti vlastně jen Walther, za ním může přijít s čímkoliv. Jestli mu za to člověk stojí, snaží se mu vyjít vstříc, poradit, nebo tam prostě jen být. On sám byl ovšem vychovaný k tomu, aby si ve všem poradil sám, a tak je pro něj těžké přijmout pomoc či se na někoho obrátit. Walther je pro něj momentálně jediným světlým bodem, kterému se dokáže doopravdy otevřít a kterému může důvěřovat ve světě plném přetvářky a tajností.

Sancresi. Poměrně starý a hrdý rod, jež si zakládá svou pověst na dračí krvi a své bohatství na jejich mrtvolách, jehož sídlem bývalo město Jenka. Tedy aspoň tak se to vypráví.
Benedict se narodil do velmi bohaté rodiny striktních, ale zato oddaných a milujících lidi. Poté, co žena hraběte Destona Cohena en Sancresi porodila už jednu dceru Emery, byl Benedictův otec ze syna nadšený. Trávil s ním co nejvíc času a ačkoliv byl ještě pomalu batole, už s ním chodili jako celá rodina na lovy a vyprávěli mu legendy ze starých dob. Sluhové mu dali o co si zamanul, jeho matka Shira jemu i jeho starší sestře před spaním předčítala a jeho otec byl pyšný. Jenže pohodlí a láska - to Benedictovi nikdy nebylo souzeno. Ty večery s rodinou u teplého krbu, výpravy s otcem, pošťuchování se se sestrou a vlídná slova jejich matky… Štěstí je vrtkavá potvora.
Ač si to jako malé dítě ještě neuvědomoval, jeho svět se pomalu začal sypat. Něco bylo v posledních letech špatně. Něco zkaženého prolezlo městem Erea jako mor a šířilo se to dál. Nebylo to až tak dávno, co moc nad hlavním městem převzal jistý parchant jménem Gerrett Lithern, přezdívaný Král zlodějů. Jeho korupce však nesužovala jen jeho město, ale strhla s sebou i Jenku, jež byla na hlavním městě vždy svým způsobem závislá. Propast mezi šlechtou a chudinou se čím dál víc prohlubovala, ačkoli se Deston snažil starat o město sebevíc. Byl stále častěji pryč, bral nové zakázky na lov draků a snažil se udržovat si ten dojem, že si vedou tak dobře, jako si vždy vedli. Odmítal nechat své město padnout jen tak a vydat ho Králi zlodějů napospas. Jejich rod byl vždy bohatý, propojený dokonce s rodem Silvelthornů a Deston při jejich moci hodlal bojovat. Rodina Sancresi byla už tak Gerrettovi trnem v oku, ale čím víc město odolávalo, tím víc Králi zlodějů docházelo, že se jich musí zbavit.
Pro mladého Benedicta to ovšem v té době znamenalo jediné - víc honu na draky. Jako malý rozhodně nebyl z těch dětí, které by bylo vhodné jen tak někde posadit a odejít. Miloval dobrodružství, příběhy a fascinovaly ho otcovy zbraně. Velmi rád kradl sladkosti z kuchyně, plížil se kolem, poslouchal cizí rozhovory a ne jednou se stalo, že zničehonic sluhům kteří ho hlídali odběhl do blízkých polí. Rád jako malý zatahoval do svých lumpáren i sestru, se kterou často soutěžili, občas o každou kravinu a věčně se spolu o něco hádali, tedy když už se rovnou neprali. Nikdy ji vlastně pořádně nechápal. Byla jiná jak zbytek rodiny. Zatímco ostatní zdobili svou slávu drahokamy z dračích očí, ona jen seděla opodál a šklebila se, když zrovna zvedla hlavu od knihy. Když nastal první den, kdy je otec vzal s sebou na dračí výpravu, řekla jen: „Nebylo už toho honu na draky dost? Copak mají jejich životy opravdu o tolik menší cenu, než ty naše?“ A u Solariova svatého zadku, otec nikdy nebyl tolik rozzuřený. Donutil ji proti její vůli dračici dorazit a v záchvatu pláče si smočit ruce její krví. Od té doby o té události už nikdo nepromluvil, no bylo zřejmé, že v ten den ji její rodina odepsala. Benedict se jí sice snažil trochu pomoct, no i v jeho očích už klesla do hlubin, ze kterých nebylo návratu.
Dny ubíhaly, situace se zhoršovala, rodiče se hádali, sestra byla nešťastná a Benedict se zdokonaloval v boji jak jen mohl, se zápalem, jaký může mít snad jen sedmileté děcko, až ho otec musel napomínat kvůli zbrklosti. Časy v rodině Sancresi byly den za dnem temnější. Deston se to snažil před dětmi zamlčet a hrát si na to, že je vše v pořádku, jenže uniknout kruté realitě nebylo lehké a napětí se nedalo přehlédnout. Ani se vším bohatstvím svého rodu totiž nedokázal odolávat náporu hlavního města Erey a splácet stále narůstající daně. A tak našel způsob, jakým je obcházet. Měl na Ereu  svůj vlastní názor a ostrý jazyk, který syn nejspíš zdědil po něm. Nebál se o Králi zlodějů a vlastně samotném králi Tadrusovi prohlašovat, co si o nich myslí. A to byl přesně ten krok vedle, který Gerrettovi krásně nahrál do karet.
Bylo to jen pár dní před Benedictovými devátými narozeninami, když matka zničehonic vtrhla do jeho pokoje. Snad v životě ji neviděl tak vyděšenou. Než se stihl zeptat co se děje, vtiskla mu do ruky svou dýku a předala mu prsten, který vždy nosil jeho otec. Byl mu ještě velký a Benedict byl nad míru zmatený. Sestra už stála ve dveřích, připravená zmizet. „Už nemáme čas,“ řekla Shira synovi. „S otcem se rozloučit nemůžeš, je příliš pozdě. Slib mi, že to zvládneš a že budeš silný. Vy oba.“ Hned na to své děti spěšně objala a se slzami v očích jim kázala zmizet zadním vchodem. Chtěl tam zůstat, zeptat se co se děje, bojovat, řvát, cokoliv, jenže sestra už ho popadla za ruku a jala se ho prudce táhnout směrem ven. „Počkej!“ stihl ještě zakřičet na matku, než ji popadl jeden z mužů v lesklém brnění se znakem, jaký se v těchto místech jen tak neviděl. Byl to znak Lotharu.
Bojoval předtím už mockrát, cvičnými meči s otcem, holýma rukama se sestrou, ale nic z toho se tomuhle nemohlo rovnat. Jakmile vyběhli ven, jeden ze strážných Beniho prudce srazil k zemi než vůbec stihl mrknout a vyrazil mu dech. A zatímco mladý Benedict lapal po dechu na úhledném chodníčku u zadních dveří, jeho sestra zaútočila na strážného zezadu. Sice se jí díky tomu povedlo způsobit mu těžká zranění, jenže tím bojem ztratili spoustu drahocenného času. A když se mu povedlo se konečně posbírat ze země, začali se strážní shlukovat kolem jako šelmy, prahnoucí po krvi.
Bojuj nebo zemři, říká se…
… a tak začali utíkat.
Záda ho bolela, plíce měl jako v ohni a strážní jim byli v patách. Proplétali se známými ulicemi Jenky, ale ani to jim nijak zvlášť nepomohlo k tomu, aby se jim povedlo muže setřást. Za svůj útěk vrazili do pár lidí a možná je někteří z nich i poznali. „No a co,“ říkáte si teď nejspíš. Povím vám, proč to tu zmiňuji. Jeden z dotyčných téměř zašlápnutých byl totiž člověk, kterému říkají Magnar. Jeho pravé jméno nikdo nezná a nikdo se na něj ani neptá. Nebyl z těch, kteří by se prostě otočili a odešli, ani z těch kteří by nadávali nebo se zvědavě otáčeli. Jakmile se děti prořítili i se strážnými v patách kolem, prostě změnil svou původní trasu a vydal se za nimi.
Jedna ulička na konci
rozdělena po obou stranách
a v obou vedlejších
Magnarovi muži.
Když doběhli na rozcestí křižovatky ve tvaru T, div nevrazili do zdi. Na rozhodování kterou cestou se vydat, už nebyl čas. Dvě děcka proti strážným. Byli tak zabraní do svých záležitostí, že si nevšimli obecenstva, jež blokovalo všechny cesty. Magnarovi bylo jasné, že děti nemají šanci, ale přesto v jejich vzdorovitém postoji bylo něco, co Magnara upřímně zaujalo. Jakmile se chlapec perfektně vyhnul strážnému, který se napřahoval k jeho dopadení a nakopl ho do kolenní jamky, což mu málem podtrhlo nohy, hned mu bylo jasné, že má potenciál. Dívka měla lehce větší problémy, ale zneužívala protivníkovy vlastní váhy a síly ku svému prospěchu. Děti ovšem vůbec nevypadaly jako otrhané siroty z ulice, což Magnara překvapilo, jelikož u rozmazlených snobů se tohle nevídalo.
Ty dvě děcka v drahých hadrech srazily strážné div ne na kolena.
A když už to jednoho z nich přestalo bavit a napřáhl meč, aby to s dívkou a chlapcem nadobro skončil, prorazil mu lebku nůž.
Ten druhý muž v brnění zase skončil s hlavou, visící pouze na krčních obratlích.
Ty děti ještě čekala nějaká práce.
V ten den se stal Benedict minulostí. Své jméno, stejně jako svůj život zbavil veškerých okázalostí na strohé čtyři písmena. Vše bylo vzhůru nohama. Špatně. Vše co udělal a za co ho otec vždy tak chválil, bylo špatně. Organizace, která se ho ujala, měla jméno Fauve. Jestli vám to přijde jako nóbl jméno pro bandu obyčejných zlodějských psů, překládá se nějak jako “šelma”. Krádeže, překupnictví, otroctví a vraždy, to vše se stalo jejich denním chlebem. Nediho sestra byla zdrcená. On se však nehodlal jen tak vzdát. Hodlal toho využít. Organizaci nesnášel z hloubi srdce, všechno ponižování, bití a urážky, výsměch a hanbu, podřadné práce. Jenže tak jako doma, i tady se dalo zdokonalovat v boji. A nejen to, daly se také učit i jiné potřebné dovednosti pro přežití, jako plížení, smlouvání, lži, klamy a zacházení s jedy. Nikdo se neštítil dát mu do ruky ostrý meč či kuši. Nikoho nezajímalo, že krvácí, nebo že ho něco bolí. Nejhorší rány mu spravili a ty menší se naučil sešívat sám. Zabij nebo buď zabit. Nedi z toho hodlal vytřískat všechno.
Když se dozvěděl o obchodní cestě do Lotharu, kde byla mimochodem zahnízděna i další část Fauvů, neváhal. Emeri ho nazvala bláznem, idiotem, když jí vylíčil svůj plán. Měl jí po krk. Byl až rád, že se jí konečně zbavil, když se vetřel k jejich výpravě. Po několika dnech hladovění a kradení, kdy se o černého pasažéra odmítli starat, spatřil Nedi konečně brány Lotharu. Vrchní velitel Fauvů Ricky se naštěstí Nediho ujal a nabídl mu přístřeší mezi ostatními. Netrvalo ani den a noc a dvanáctiletý Nedi už se plížil směrem k Lotharské věznici. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Jeho otec, vždy vznešený, silný a vlivný muž, nyní otrhaný a slabý. Zlomený. Když uviděl Nediho, nahrnuly se mu slzy do očí. Benedict do té doby nikdy v životě neviděl otce brečet. Než však stačil cokoliv udělat, ve věznici se spustil poplach a Nedi jen tak tak stačil utéct. Od té doby byl odhodlaný dostat otce ven. I kdyby kvůli tomu musel projít ohněm.
Jeho plán však musel počkat. Ricky mu sice nabídl přístřeší, ale práce bylo nad hlavu. Dny ubíhaly čím dál rychleji, Nedi každý večer padal vyčerpáním a každé ráno v sobě musel hledat vůli jít dál. Za chvíli takto plynuly týdny a měsíce. A ta malá vůle kterou měl, dostala silnou ránu jednoho večera, kdy měli na práci sběr informací v jistém nevěstinci. „Bude to zábava,“ říkali mu. „Konečně si trochu oddechneš.“ K jejich stolu přišla žena, aby je obsloužila. Měla na sobě jen pár kusů oblečení a v očích mrtvý výraz. Jakmile ji Nedi zahlédl, z obličeje se mu vytratila veškerá barva. Rána pod pás. Chtělo se mu zvracet. Omluvil se a odešel pryč. Nikomu z nich už  neřekl, že v tom podniku našel svou matku. Ani Magnarovi, který byl jediným člověkem, o kterého se Nedi mohl aspoň trochu opřít. V životě mu nebylo tak zle.
Dny ubíhaly. Do toho podniku zašel znovu, ovšem jeho matka už byla přemístěna jinam. Blesklo mu hlavou jediné: „Někdo si ji koupil.“ Z té myšlenky se mu doslova zvedl žaludek. Nedokázal takhle jít dál. Nikdo z organizace z něj nemohl dostat co se děje. Své pocity zapíjel, jelikož to bylo snazší, než jim čelit. Jako by ho v tu dobu někdo vypnul. Vše co dělal, dělal jakoby mechanicky. Většinu bolesti měnil na vztek a hlavní myšlenky, jež ho hnaly dál, byly vysvobození rodičů a pomsta. Časem se naučil, jak své pocity zadusit a obejít. Musel jít dál, přes to všechno. Měl práci. Bordelům se sice vyhýbal, ovšem i přesto často hledal útěchu v náručích dívek. O lásku mu nikdy nešlo. Nechával za sebou hotovou spoušť a adrenalin byl jeho droga, která ho hnala dál. Cítil se tak víc naživu.
Byl to jeden z těch dnů, kdy měl trochu volno. Mlátil cvičnou figurínu na kusy, jak to často dělával. Už ani netrénoval, jen se chtěl někde vybít. Přivedli k němu kluka, který mohl být tak o rok, možná dva starší. A absolutně nezkušený. „Co s tímhle mám jako dělat,“ zeptal se jich otráveně, aniž by nováčkovi věnoval alespoň pohled. Možná až moc hezký chlapec s viditelně hraným úsměvem, napřáhl svou ruku ve zdvořilém gestu a představil se mu svým jménem. „To je hezký,“ odsekl Nedi a vrazil mu do nastavené ruky meč. Něco jako on, nemělo šanci přežít. Alespoň to si Nedi říkal. Čím déle ho však učil, tím více do něj viděl. Za vší tou odpornou přetvářkou a falší, se ve skutečnosti skrývala bolest. Čím déle se s ním bavil, tím více s ním vlastně cítil. A když už ho tahal opravdu na hranice možností, ten perfektní a milý klučina najednou vypěnil. Ukázal svou pravou tvář, kterou Nedi tak dlouho hledal. Zahodil svoji masku a Nedi už se ani nehádal, nechával na sebe řvát, spokojený sám se sebou. Začali znovu. Z člověka, kterému by nejradši přerazil ten jeho estetický, napudrovaný nos o kámen se najednou stal někdo, kdo mu v životě vlastně velmi chyběl. Nejlepší přítel.
S Waltherem po boku najednou svět nebyl tak mizerně šedý. Na pár okamžiků Nedi cítil dokonce radost, jakou už dlouho ne. Stále měl své problémy, ovšem teď nebyl na všechno sám. S tím také přišlo víc možností na uskutečnění plánu, který Nedi už málem pohřbil. Původně do toho nechtěl Walthera vůbec zatahovat, jenže Walther je  prostě všude a Nedi sám musel uznat, že odstřelovač a pomocník se mu velmi hodil.
Padl večer a jejich akce mohla začít. Úspěšně se mu povedlo dostat dovnitř, zatímco Walther odlákal pozornost, dostat se přes těch pár strážných už nebyl takový problém. Všechno se semlelo tak, jak plánovali. Když konečně tahal otce z toho žaláře, najednou ho zalila vlna naděje. Že začnou znova, postaví se na nohy, najdou matku a budou opět rodina. Konečně to začne být zase správně. Najdou cestu jak se pomstít Králi zlodějů a třeba i získat zpět co jim právem patřilo. Když konečně vyběhli ven, zjistili, že jsou strážní přeci jen o pár kroků napřed. A že s Waltherem je něco špatně.
Teď opravdu nebyl čas ani situace na Waltherovy výstupy.
Teď opravdu ne,
vždyť je tam zabijou.
Byla to Waltherova chyba. Tuhle jednu větu nedokáže dostat Nedi z hlavy, sic ví, že s tím Walther ve skutečnosti nic udělat nemohl. Ačkoliv se už několikrát snažil pohlížet na to z různých úhlů a nevinit ho za to, stejně se mu do mozku občas vloudí i po tom, co už mu odpustil, ta jedna vlezlá myšlenka. „Byla to Waltherova chyba.“
Hned potom, co se na ně nahrnula horda stráží, začal Walther vyšilovat a řvát, při jednom ze svých klasických záchvatů. Byla to samozřejmě i Benedictova chyba, jelikož místo aby ho klasicky uklidnil a snažil se ho dostat pryč, v dané situaci to prostě neunesl a celou situaci zhoršil. Z hádky je vyrušil až hlas jeho otce, který jim připomněl, že musí utíkat. Šíp, jež Nedimu prosvištěl kolem hlavy mu v tu chvíli mohl taky napovědět. Popadl tedy Walthera a táhl ho směrem pryč asi tak, jako táhla sestra kdysi jeho. Otci se mezitím povedlo zmocnit meče jednoho strážného a hlídal jim při tom záda. Jenže ani sám velký drakobijec Deston už nedokázal čelit hromadě cvičených stráží, vyhladovělý, bez nějaké zvláštní kondice a pouze s jedním mečem. Držel se dlouho, než se mu meč zasekl do boku a on se s řevem zhroutil na zem, než mu strážný uštědřil poslední ránu. Byla tu jedna věc, o které Nedi Waltherovi neřekl. A to ta, že v tu chvíli, kdy už byl Walther mimo, ho tam nechal být a vystřelil směrem za otcem. Byl to přesně ten moment, kdy Waltherovi uštědřili ránu šípem. Nestalo by se to, kdyby neztrácel čas s mužem, který byl dávno mrtvý. Benedict tomu však nemohl uvěřit. Jako by to jeho mozek odmítl zpracovat, vrhnul se tam a začal sám sekat strážné na kusy, v marné snaze dostat se k otci a zachránit ho. Když si všiml svého nejlepšího přítele s šípem v těle, najednou se probudil zpět do reality. Museli se odtamtud dostat.
K Fauvům se vrátili zdrcení. Wather byl na pokraji smrti a vysílený a krvácející Benedict na tom nebyl zas o tolik líp. Největší rána však nebyla fyzická. Za další asi týden řekl tak 5 slov celkem. První dny pouze posedával s pohledem upřeným do prázdna a jakmile se začal trochu vracet k sobě, tak většinou mlátil do tréninkových figurín a občas i do zdí. Začal připomínat chodící mrtvolu. Nejedl, nespal, pouze občas přišel navštívit Walthera. Vinil ho úplně ze všeho a měl na něj neskutečný vztek, ovšem stejně tak se bál, že by ztratil i jeho. To díky Benedictovi byl teď každým dnem čím dál blíž smrti. I proto nesměl za žádnou cenu dopustit, aby zemřel.
Dokonce i jindy ne zrovna citlivý a často dost zaměstnaný Magnar usoudil, že by Nedi potřeboval pomoc. Často cestoval mezi Ereou a Lotharem, ovšem pro tentokrát se rozhodl zůstat. Kdo ví co by se stalo, kdyby tak neučinil. Ze všech lidí v Nediho blízkosti, včetně Nediho samotného, byl jediný zdravý a při smyslech. Tudíž byl při tom, když se začalo diskutovat o udání Walthera. Vtrhl za Nedim s tím, že musí okamžitě dostat Walthera pryč, což v tu dobu nebylo tak úplně možné. Jenže měl pravdu. Nejdřív se však musel probrat Nedi, což Magnar vyřešil jako obvykle proslovem a fackou navrch.
Konečně se začal opět zapojovat do dění. Společně s Magnarem začali vznášet návrhy a hádat se proti udání Walthera, ale prachy byly prachy. Zjistili díky tomu alespoň to, že Walther nikam nepůjde, dokud nebude schopný postavit se na nohy. Jakmile se tedy začínal lepšit, vysvětlili mu svůj plán. Nebyl čas na omluvy nebo na hraní si na uraženého, museli pryč. Uběhly asi další dva dny, když k Waltherovi vtrhli a Magnar ho popadl a tahal ven. Nediho úkol byl gang zdržet. Všechny ty urážky, ponižování, zradu a bolest, to všechno si teď hodlal vybít jinde, než na figurínách. Těžko říct, jestli svých činů lituje dodnes. Většina z těch, co mu šla po krku, si to i zasloužila. Sekal a mlátil kolem sebe, tancoval ve zvuku čepelí, chladnokrevně, bez slitování. Jenže ačkoliv byl v boji velmi schopný, Fauvi měli na své straně slušnou početní převahu. Po několika ranách už tu nešlo ani o sekání hlav, jako o čistou snahu přežít. Jakmile byl Walther mimo nebezpečí, vtrhnul do rvačky Magnar, a Nediho, který se už sotva stačil bránit, prudce odstrčil stranou a kázal mu, ať běží za Waltherem. Chtěl se s ním hádat, jenže Magnar měl vždycky výbornou schopnost argumentovat. Po tom, co se vyřval na Nediho ať není debil (slušně řečeno) a kouká vypadnout, se Nedi otočil a začal utíkat, pokud se tomu při jeho potlučení dalo říkat běh. Chtěl se ještě naposledy ohlédnout, ale Walther už na něj z dálky volal, že musejí jít. Tak strašně rád by Magnarovi ještě poděkoval. Naposledy.
Zůstali s Waltherem sami dva. Vstříc osudu, než přišli s jasným cílem a vizí. Už se nikdy nebudou schovávat a sklánět hlavu před lidmi, kteří řídí každý jejich krok. Jsou svými vlastními pány. Získají zpět co jim náleží a klidně i víc, třebaže budou muset jít doslova přes mrtvoly.