Tichý bručoun, který má rád svůj řád a pořádek. Někomu to nemusí sedět k výkonu jeho povolání, což je spíše jeden velký bordel. Jenže zde přichází úvaha; jak on vnímá slovo bordel? Kromě místa, kam si může jít zaplatit zábavu, tak je to čistá poprava, kde nemusí uklízet vnitřnosti a krev v nadměrné míře. Jenže i na ten extrém si musel zvyknout, neměl na vybranou. Když už toto povolání je zakotveno v jeho rodině už od počátku věků, musel se umět postavit smrti a krvi od věku, kdy vzal jeho otec za vhodné, což bylo v jeho případě v 8 letech. A i když si kolikrát říká, že je na zabíjení zvyklý, občas se ukáže nějaký případ, který mu nedává aspoň jednu noc spát. Toto si však nechává pro sebe. Může děkovat, že jeho obličej je schovaný pod maskou a nemusí řešit svou kamennou tvář, kterou by si přál, aby se i občas dovedla usmát. Občas totiž bez masky dovede rozbrečet malé děti, když se potřebuje zařídit nějaké své pochůzky. Jenže proč by se měl usmívat, když nemá správný důvod. Kromě kamenné tváře mu taky moc nepomáhá jeho výška, která se odhaduje na necelých 190 centimetrů. Když se totiž na vás kouká bez mrknutí chlap v černém, asi se hned začnete říkat, kdo jste komu udělal. S lidmi se baví minimálně a taky od toho vypadají jeho sociální schopnosti. Neumí nadhazovat konverzace, nemá žádný soukromý život. Má jen svou chatrč, ve které zůstává dokud ho hlad anebo práce nevyhodí ze dveří. Je to taky člověk, který se spoléhá na činy než na slova, ale i když najde člověka řídící se tímto principem, tak mu nevěří. Nevěří nikomu, natož sám sobě a možná proto se je to další důvod, proč se straní jakémukoliv sociálnímu kontaktu. Už jednou zkusil ukázat tu bezbrannou stránku a řekl si, že už nikdy to neudělá.

Možná by to do něj lidi neřekli, ale kdyby mohl, tak by neublížil ani mouše. Jenže pověst rodiny a jeho samotného mu zrovna nedávají šanci ukázat, že opravdu není nijak špatný. Občas se snaží ukazovat tu špatnou stránku, kterou si pro lidi vytvořil, aby je mohl od sebe odehnat, ale pokud má pocit, že člověk si chladná slova a kamennou tvář nezaslouží, chová se k nim s úctou do poslední chvíle, možná i do jejich smrti. Snaží se i chovat s jistou úctou k těm, které má popravit. Nejraději by jim slíbil, že to bude bez bolesti a rychlé, což bude, ale ti lidi, kteří se na to všechno dívají s nadšením v očích? To je možná to nejhorší. Lze uznat, že schovanou empatii a stránku gentlemana má. Ještě několik let zpátky měl tendence se dostat ze své pozice, odhodit sekeru a masku a pracovat pro někoho jiného, ale kdo by chtěl zaměstnat bývalého kata? O Cruxovi je povědomí mezi těmi, kteří ho v životě potřebují nebo ho potkají. Pokud má jít do krčmy se napít, na chvíli všichni ztichnou, přijde na popraviště, hrobové ticho. Budí strach a i když to nenávidí, nehodlá to nijak změnit. Sebevědomí má trochu pochroumané. Je si vědom toho, že je schopný velkých věcí, umí si i přiznat, že jeho profesi nemůže dělat každý. V jeho hlavě se snaží sebe představit jako toho zlého. V rámci nějaké jeho pochroumanosti, nikdy si neužil nějaké něžnosti, či jemnému zacházení. Nikdo se s ním nehrál v rukavičkách. Takže jisté události v jeho životě bere za něco úplně normálního a nebere to na nějakou těžkou váhu. Za tento pohled na svět může jeho otec, ale nechce ho žádným způsobem vinit. Naopak má tendence ho omlouvat za ty horory, které mu prováděl. Ale abychom si řekli hned, on věděl, že to bylo špatné. On ví, že to, co se mu stalo by se dítěti dělat nemělo, jenže tento selský režim mu znovu pokřivuje povědomí o rodinném prokletí.

Je na Cruxovi něco hezkého? Je, ale nikdo to nemá čas a chuť hledat. Kdyby s ním někdo chvíli zůstal a snažil se bořit zdi, které si vybudoval kolem jeho srdce, našel by malého chlapce uvězněného v dospěláckém těle, který chce objevovat svět. Kdyby jen s ním někdo chvíli vydržel a zkoumal s ním to pozitivní v životě. Kdyby někdo na chvíli zůstal, slyšeli byste ho zpívat každé ráno, když si dělá snídani a krmí zvířata, o které se rád stará. Není schopen žádné to zvíře zabít. Prolije tolik krve pro lidi, že nechce další jen kvůli tomu, že má hlad. Je placen dostatečně dobře, aby si to maso koupil a nemusel vidět, jak někdo to zvíře zabíjí. Nikdy si nedovedl pořádně najít koníček, pokud do toho nebudeme házet starání se o zvířata. I když umí číst a psát, ke čtení měl sice nějakou cestu, ale kvůli jisté osobě se rozhodl nezahrabávat do vymyšlených příběhů. Takže pokud najde nějaký ten volný čas, uvidíte ho snažit se usnout na trávníku, kde pobíhá jeho kůň, pes a ovce.

Jméno Bearsky půjde do knih o historii jako prokletá rodina. Jestli je to fakt nebo jen pohádka pro děti na dobrou noc, to už je na rozhodnutí člověka a jak je pověrčivý. Ale začneme od úplného začátku. Rodina Marlowe byla ze začátku rodina, která se mohla těšit velkému bohatství. Crux sám se nikdy nedozvěděl, o jakého konkrétně předka šlo, ale vždy se říkalo, že jediná dcera barona Marlowa se měla zamilovat do otroka, kterého rodina vlastnila. O tom otrokovi se říkalo, že provozoval černou magii. Od doby, co se otrok dostal do jejich domu, začali se dít různé podivné věci. Starý baron se těšil síle, baronka zdraví a jejich mladá dcera kráse. Rodině taky zrovna nepomáhalo, že se šuškalo, že se baron Marlowe dostal ke své pozici nečestně a měl na svých rukou krev nevinného. A k tomu tento záhadný otrok. Žádná příjemná situace to vskutku nebyla a dospívající dcera také toto zrovna neulehčila, když se do mladého otroka zamilovala. Možná by se jí ani nemusel nikdo divit. Choval se k ní na rozdíl od mužů, kteří se nabízeli o její ruku, jako gentleman, což bylo až nečekané od někoho v jeho postavení. Jeho jemné zacházení bylo z její strany opětováno, ale tahle láska neměla moc dlouhého trvání. Když mělo děvče námluvy, ani jeden z nápadníků neměl úspěch. Ne, že by o ní neměli zájem, ale spíše všichni záhadně onemocněli. Když s touto zprávou dívka přišla za otrokem, ten jí poradil z jeho knih lék, který byl následně nápadníkům podán. Byli zdraví jako rybičky. Zamilovaná dívka netušila, že když o těchto knihách řekne, že se tím dopustí tragédie, která bude rodinu doprovázet doteď. Potom, co tuto zprávu řekla rodičům, mladý nevinný muž byl dán katovi. Otrok zrazen ženou, kterou miloval, proklel celou rodinu slovy “Vaši synové budou poslové smrti pro každou ženu, která se do něj zamiluje!” Starý baron to nebral nijak vážně a rozhodl svou dceru znovu provdat. Jenže kvůli strachu, nikdo si jí nechtěl vzít a jediný, kdo neměl problém si dívku vzít, tak byl kat. Život s ním nebylo nic jednoduchého, ale dívka si žila spokojeně. Uběhlo pár let a narodil se jim chlapec. Manželka kata se ho snažila vychovávat co nejdál od krve, se kterou se často její manžel vracel domu. Chlapec ale začal být po roce života nemocný a žena se o něj začala starat, jak nejlépe mohla. Léčitelé mu ale nedávali žádné naděje a nehodlali se o něj starat, protože povědomí o prokletí stále žilo. Žena neměla jinak na výběr, než vzít knihy, které měla od otroka, aby mohla chlapce uzdravit. Žádné kouzlo, které by jí pomohlo, ale spíše jen lék, který vyléčil její bývalé nápadníky. O tomto “zázraku” se dozvěděl léčitel, za kterým žena byla, a rozhodl se toto prozkoumat. Při této nevítané návštěvě domu našel knihy, které měly pouze pomoci nemocným, a žena kvůli tomu byla poslána pod sekeru jejího muže, který jí musel zabít. Nikdo však netušil, že “prokletí” bude ještě několik generací pokračovat. Tato pohádka se říkala chlapcům vždy, když se jejich otec odhodlal.

Crux si na svou matku nepamatuje. Jediné co mu po ní zbylo, tak byl drobný malovaný obrázek. Všechny její věci jeho otec vyházel, aby na ní nemusel myslet. Bylo však vidět, že Cruxův otec byl bez své manželky ztracený. Opravdu ji miloval a trpěl do posledních dnů, co byl naživu. Už od mala cítil jeho bolest, kterou dospělý kat přenášel na chlapce. V 8 letech musel mít poprvé kontakt s krví a smrtí. Jeho otec přinesl domů mrtvou kočku a vyhrožoval malému chlapci, že pokud jí neuřízne hlavu, tak on skončí bez hlavy. Chlapec, který věděl o tom, co je otec za člověka, z čistého strachu kočce hlavu uřízl. Takové zkoušky se opakovaly jak chlapec stárnul a dokonce se zhoršovaly. Škrtil ho a nesměl bojovat nazpět, jinak by ho začal řezat dýkou. Bouchal do něj koňským bičem a nesměl vydat ani hlásku, jinak by to bylo horší. Párkrát se chlapce snažil utopit a nikdy se nesměl sám vynořit a nadechnout se, jinak by ho nutil být pod vodou déle. Toto musel vytrpět do svých 18 let.

Teprve se dostal do dospělého věku a už vypadal, jako by prošel několika válkami. Místo toho ho jen bil jeho vlastní otec kvůli prokletí, za které Crux opravdu nemohl. Přišla ale doba, kdy starý kat už nemohl vykonávat svou práci tak, jak by si přál. Zdraví už nestálo na jeho straně a Crux se připravoval na to, že  jednou mu řekne, že jeho čekání je u konce. Pro mladíka to ale znamenalo jen jedno; konec utrpení. Začal si to utrpení brát jako výcvik na to, co ho bude čekat. Že by si měl říkat, že braní života někoho jiného bude procházka růžovým sadem? Selský rozum mu říkal, že naopak má akorát další důvod, proč to nedělat a naopak se snažit utéct z toho, co mu jeho rodina nadělila. A to se mladíkovi málem povedlo. Dva roky se staral o své nové katovské povinnosti a zároveň i o svého otce, který mu znovu dával najevo, jak ho nemá rád. Místo toho, aby to do něj mlátil, tentokrát neměl moc možností a dával mu to sežrat slovy. Crux od chvíle, co zjistil, že mu jeho otec už nemůže bránit i v obyčejné procházce, tak se vyhýbal domovu jako čert kříži. Když si byl jistý, že otec je najedený a v posteli, rozhodl se projít po hlavním městě, které jako malý kluk skoro vůbec neviděl. Pro lidi to muselo být poměrně nezvyklé, vidět kata bez své masky, ale on to nijak neřešil. Potřeboval zjistit jaké to je žít alespoň nějak normálně. Chodil proto po tržištích, chodil na pití a nasával nějakou tu normalitu, kterou si od malička zasloužil. 

Tohle jeho chození se opakovalo tak párkrát do týdne. Nechtěl svého otce opouštět nějak moc, aby nemusel poslouchat to, jak je nemožný a že se o něj nestará. Častokrát ho bylo vidět v jednom hostinci, kdy chodil vždy na jedno a následně odešel. Právě v tom hostinci ho jednou málem okradli. Bylo to jen málem kvůli tomu, že kat očividně byl připraven na absolutně všechno, že cítil ruku sahat po jeho měšci, který měl přichycený za opasek. “Být tebou bych to nedělal.” řekl chladným tvrdým hlasem a jak promluvil, ruka se zastavila stejně jako celé dění v hostinci. Kata nikdo nikdy neslyšel mluvit takhle nahlas. Jeho chladné černé oči se otočily na osobu, která ho měla v plánu okrást, a zasekly se na mladé dívčině, která nemohla být o nic starší než on. Ta cela v rozpacích měla vystrčenou ruku, jakoby se stále i chtěla pokusit o natáhnutí za měšcem, ale jeho pohled jí dal do jistých rozpaků. Bylo vidět, že netuší, co bude dál. Protože bylo v hospodě ticho, otočil se na hosty a ti se začali hned věnovat konverzacím, kterých zanechali. “Ty, ty mě nepotrestáš?” zeptala se tiše a sedla si k opuštěnému místu naproti katovi, který se obrátil zpět ke svému pití. “Ne.” řekl jen a napil se. Překvapeně na něj hleděla zatímco on vypadal totálně nezaujatý. Protože měl už dopito a zaplaceno, zvedl se a rozhodl se jít domů. “Počkej!” zavolala za ním zlodějka, která za ním vyběhla, zatímco on si to dlouhým krokem mířil k domovu “Ty ani nechceš vědět, proč jsem to udělala?” zeptala se, zatímco za ním klusala, snažíc ho dohnat. “Ne.” řekl znova na rovinu, nezastavujíc. Dívčina ho posléze nechala, alespoň pro tentokrát. Od toho večera dívku potkával poměrně často, i když se o to vůbec neprosil. Protože se několikrát přisedla a snažila se o nějakou tu konverzaci s ním, po několika takových večerech si na její přítomnost zvykl. Jeho odpovědi byly obvykle složeny mručením a v těch lepších dnech to bylo buď ano nebo ne. Jejich druhé setkání bylo složeno omluvou a poznámkou, že ho nechtěla okrást, ale jen netušila, jak ho zaujmout. Myslel si o tom své, ale svoje vnitřní pocity s ní nijak nesdílel. Dozvěděl se, že se jmenuje Jenna a pracuje v knihovně, kterou párkrát navštívil. Jednou to bylo za účelem hledáním knihy, která by mu řekla něco více o jeho rodině. I když mu jeho otec rodinnou “pohádku” řekl, když byl o něco mladší, stále ho zajímalo, jestli tam není ještě něco. Naivně si totiž myslel, že najde lék na prokletí, které posedlo nejspíš i jeho. Po asi skoro roce jednostranné konverzace se Jenna dočkala nějaké reakce. “Co vůbec chceš?” zeptal se jí a dívčina byla až zaskočená. “Nikdy jsem tě neviděla s někým mluvit, když…nepracuješ…a tak jsem si myslela, jestli nejsi sám. Nikdo by neměl být sám.” Poprvé Crux cítil příjemný pocit u srdce. Co to mělo sakra být? Jeho obvyklá chladná schránka si dovolila trochu vyvalit oči, což trvalo tak pár vteřin, než jen přikývl a rozhodl se podívat do svého pití, než se zase odmlčel. Od této otázky na něm ale bylo vidět, jak Jennu vyhledává a jak čeká na to, až mu půjde říci o tom, jaké nové knihy přečetla.

Cruxovi bylo 26 let, když jeho otec umřel. Jistým způsobem se mu ulevilo, že zdroj všech jeho problémů už mu nekoukal přes rameno při každé příležitosti. Taky na něm bylo vidět, že se snaží žít o něco zdravějším způsobem, než jeho otec. Nějakou tu konverzaci už s Jennou dovedl poskládat, nebo aspoň nějaké ty odpovědi, za které se obvykle jen styděl, ale ona doslova jeho slova hltala. Nikdy jí neřekl, co mu jeho otec prováděl. Po jedné návštěvě v jeho chatrči jí však došlo, že starý kat se s ním nemazlil. Kromě tetování byly vidět na jeho zádech jizvy. Crux jí nikdy nedovedl říci o jeho citech, protože netušil, co to láska anebo zalíbení je, ale dával to jasně najevo. Starala se o něj jako nikdo. Trvalo to se přes tu skořápku dostat, ale ona stále držela s ním. Opravdu jí měl rád, ale nemohl jí udělat to, že požádá o její ruku. Věděl, jak by to dopadlo a on to nemohl udělat. Takže jen mohl koukat na to, jak se láska jeho života vdává za někoho, kdo nebyl on. Chtěl toho muže nenávidět, chtěl vůči němu cítit všechen hněv, který v sobě měl. Jenže on se k ní choval tak, jak Crux nikdy nemohl a nejspíše by toho nebyl ani schopen. Litoval někdy svého rozhodnutí? Ne, ani jednou. Ona byla v bezpečí s mužem, kterého začala milovat snad i o něco více než kata, na kterého postupem času zapomněla. Na jednu stranu byl rád, že ona na něj zapomněla, protože se nemusela trápit tak, jak on se trápil ty další roky, co mohl jen z dálky sledovat, jak se její rodina rozrostla. 

Mladý kat se rozhodl, že už nikdy nikoho k sobě nepustí. Byl rád sám, měl rád samotu a byl rád, že ho nemusí láska trhat na kusy. Jeho samotné dny si nechal trochu zpříjemnit tím, že z ulice sebral toulající štěně, koupil si koně a několik ovcí. A s tímto malým hospodářstvím si doteď žije na okraji hlavního města, u lesa, kde žije spokojeně sám a nechá se rušit jen k jeho povolání. 

• Měří necelých 190 cm.

• Vlastní psa, koně a stádo ovcí.

• Má na svém těle několik tetování. Jde převážně o květiny a jsou na jeho rukou a hrudi, sahající až na krk.

• Při práci v jeho domě nebo se zvířaty rád zpívá.

• Kolem krku nosí prsten, který mu darovala jeho první láska.