Cauldino Baltad Rawlyn byl znám tím, že se při obchodních záležitostech vždy řídí pouze rozumem a nikdy city. Jen jedinkrát tuto zásadu porušil a to když se oženil s Herildou Idoine, která pocházela z jakési chudé rodiny. Nedá se říci, že by jejich manželství bylo kdoví jak šťastné a to hned z několika důvodů. Jednak byl každý z nich z různých poměrů, takže si příliš nerozuměli, avšak také měli oba dva dosti odlišné názory a co bylo nejhorší, oba dva byli strašně tvrdohlaví. Proto bylo již brzy po svatbě velmi časté slyšet hádky mladých novomanželů, doprovázené boucháním dveří a tříštěním nádobí.

Do těchto velmi zvláštních poměrů se narodil Hélias Briant Rawlyn a dva roky po něm i Eugene Francois Rawlyn. Pokud by někdo očekával, že se rozepře manželů, po narození dětí, zklidní, ten by se spletl. Naopak se díky tomu hádky ještě vyostřily. Zatímco prvorozeného pojmenoval Claudino, u druhorozeného si to vydupala Herilda. Co udělal Claudino, to Herilda odsoudila a naopak, stejně tak pokud jeden něco navrhl, druhý to zamítl, když se jednomu něco líbilo, druhý to nesnášel.

Jelikož byl Claudino od přírody spořivý, peníze, které byl ochotné obětovat na vzdělání svých synů, odstupňoval podle jejich stáří. Zatímco nejstaršímu dopřál to nejlepší, co se dalo sehnat, druhorozenému poskytl pouze průměrné a nejmladšího syna, Gilbalda Aventina Rawlyna, dokonce poslal k svému bratranci, takže za něho nemusel platit vůbec.

Zatímco Hélios byl cílevědomý po otci, Eugene byl vzpurný po matce. Často se vykrádal z domu a bloumal Araveiskými ulicemi, pročež zanedbával výuku. Samozřejmě se to doneslo otci, který se rozčílil nejen proto, že se jeho syn toulá, ale také že kvůli němu utrácí peníze a syn si toho neváží. Z toho důvodu mu tyto výlety rázně zatrhl. Avšak matka, které ležela výchova jejího syna na srdci méně, něž sabotování manželových plánů, začala svému synovi v útěcích pomáhat. Jednou mu poslala provaz, podruhé klíče, potřetí zabavila stráže, aby Eugene mohl nepozorovaně uniknout.

Není divu, že se tato zvláštní výchova na Eugenovi podepsala. Stal se z něho neukázněný a neposlušný mladík, který si ničeho řádně nevážil a vše pokládal za samozřejmost. 

Když dosáhl šestnácti let, oznámil k velké nelibosti svého otce, že chce cestovat. Claudino se rozzuřil: Jak se jeho syn může opovážit žádat něco takového? Ví vůbec, jak nevýnosné cestování je? Kolik peněz se takhle zbůhdarma promrhá? To, že Herilda svého syna podporovala, tomu také nepomohlo, takže vše vyústilo v ostrou výměnu názorů. Jen své matce mohl Eugene děkovat zato, že ho otec nakonec nevydědil, ale poskytl mu koně a dokonce i jistý obnos peněz. Zároveň mu však bylo oznámeno, ať s dalšími penězi už nepočítá a jestli se dostane do maléru, tak ať si pomůže sám.

Sebevědomě se mladý Eugene vydal do Lotharu, kde si plnými doušky užíval všeho, co mu toto město mohlo nabídnout. Kvůli tomuto prostopášnému a nákladnému životu se peníze rychle promrhaly, takže za dva roky byl úplně na mizině. Poprvé za život zakusil, co to znamená nemít ani na chleba. Vyhladověle se ploužil ulicemi cínové čtvrti, až narazil na jakési potulné herce. Shodou náhod jim zrovna onemocněl jeden z členů, pročež za něho sháněli na několik dnů náhradu. Slovo dalo slovo, a tak jim začal Eugene dělat, za pár drobných, náhradníka. 

 Za ten týden se s komedianty, kteří si říkali Vznešená Divadelní Společnost, dosti sblížil, jim se také zamlouval, a tak mu nabídli, aby s nimi zůstal. On nadšeně souhlasil, z toho, co zatím viděl, se mu práce těchto lidí velmi líbila a taky to byli veselí společníci. 

Tito herci se vyznačovali lehkomyslností a nerozvážností, s jakou utráceli těžce nabyté peníze. Všichni členové chovali také vřelou náklonost k pití, kterou od nich Eugene převzal. Společně cestovali do Meliosu, Novie, Buckenu i Ardenu, někdy byla jejich vystoupení přijata s otevřenou náručí, jindy je vyprovodili psy a údery holí, ale ať už dopadli jakkoliv, nikdy nezapomněli navštívit některou ze zdejších hospod.

Pět let trvalo jejich soužití a je jisté, že by v tomto životě Eugene pokračoval, kdyby ovšem mohl. Zrovna vystupovali v Eree a zapíjeli v jedné z krčem úspěšný den. Seznámil se tu s jakýmsi veselým chlapíkem, který ho dokonce pozval a tak dlouho mu nalíval, až už o sobě Eugene téměř nevěděl. Pak mu nabídl, jestli by s ním nechtěl pracovat a jelikož v tu chvíli ho považoval Eugene za největšího kamaráda, tak přijal. Jaké však bylo jeho překvapení, když se druhý den probral neznámo kde a na levém zápěstí se mu skvělo zbrusu nové tetování půlměsíce. Hned se začal rozčilovat, co to má znamenat, pročež mu bylo oznámeno, že přeci on sám souhlasil, tak co řve a ať kouká pracovat. Přesněji, to mu řekl jeho kamarád z hospody. Ukázalo se totiž, že to byl jeden z členů cechu Měsíčních Zlodějů, který měl za úkol sehnat nové lidi. 

Měsíčníci byli zloději, kteří se specializovali na vykrádání měšťanských domů za hranicemi Erey. Jejich cíli byly Bucken, Boreal, Novie i Kron a velmi vzácně se vydávali i do Meliosu, i když jemu se spíše vyhýbali. Jak se jim jednou někdo dostal do spárů, málokdy ho pustili. Jelikož tedy už měli s podobnými případy četné zkušenosti, nedali Eugenovi žádné příležitosti k útěku. Vždy na něho někdo dohlížel, nikdy ho nikam nepustili samotného. Eugenovi se tento život zajídal, neměl žádnou volnost a vždy trnul hrůzou, že ho při krádežích chytí a co bude potom. Také by rád napsal matce, což předtím dělal tak jednou za rok, aby věděla, že je v pořádku, avšak nyní se bál, že tím odhalí, že je šlechtic. Nedělal si totiž žádné iluze o tom, co by s ním poté provedli, použili by ho jako rukojmí, za které by chtěli od jeho rodu peníze a otec by určitě nezaplatil, protože mu přece pomáhat z maléru nebude a tudíž by ho nakonec nejspíš zabili. Tak moc svou situací trpěl, že se zapřísáhl, že pokud se z tohoto místa dostane, tak už nikdy nebude pít. 

I když zlodějinu nesnášel, musel to vydržet víc jak deset let. Za tu dobu se ani jednou nepokusil utéct, protože věděl, že by ho chytili a raději se tvářil, že je vlastně se svou situací smířen, aby si získal jejich důvěru. Není třeba podotýkat, že ho to mnohdy stálo velké úsilí, aby si zachoval zdání oddaného člena a neprovedl nějakou hloupost.

Teprve po dvanácti letech se naskytla příležitost, na kterou čekal. Společně s několika dalšími byl poslán do Kronu. Zde měli za úkol vykrást dům jakéhosi měšťana, který byl podle informací cechu zrovna pryč. Všichni spoluúčastníci byli Eugenovi "přátelé", takže se mu podařilo je přesvědčit, aby ho nechali hlídat. Když se za posledním z nich zaklaply dveře, na nic nečekal a zmizel. Podařilo se mu nenápadně uzmout koně, což byla poslední krádež, co spáchal a co mohl, prchal do Ardenu. Věděl totiž, že tam se za ním nikdo z Měsíčníků neodváží.

Avšak i pro něho to zde nebylo úplně bezpečné. Přeci jen byl členem zlodějského cechu, i když od nich utekl a kdyby mu na to někdo přišel, mohl se se svým životem rozloučit. Proto se snažil na sebe co nejméně upozorňovat. Přijal místo v jakémsi dole v Dračích horách a začal žít nenápadným a skromným životem. Po nedobrovolné službě u Měsíčníků si dokázal vážit toho, že si může dělat co chce, i když to bylo vykoupeno tvrdou prací. Když se mu podařilo našetřit peníze, konečně se mu podařilo poslat domů dopis, ve kterém oznamoval, že je naživu. O cechu se nezmínil, jednak kvůli tomu, že nemohl vědět, kdo si dopis přečte, jednak proto, že tím nechtěl matku strašit. 

Takto žil několik let, zvykl si a byl spokojený. Jednou za rok posílal dopis matce, peněz měl tolik, aby nedřel bídu s nouzí. Jistě by nic nenamítal, kdyby takhle měl žít do konce života. Bohužel, to mu nebylo dopřáno. V horách si nějak zranil pravou nohu, takže začal kulhat a tudíž mu bylo oznámeno, že už do dolu chodit nemusí, protože chromého nepotřebují. Eugene byl opět v koncích. Peníze, co mu zbývaly, brzy padly za jídlo a co měl poté dělat? Najmout ho nikde nechtěli a neměl ani jak se odsud dostat, pokud nechtěl jít pěšky. V této prekérní situaci ho napadla spásná myšlenka. Vzpomněl si na hry, které hrával se Vznešenou Divadelní společností. Přirozeně, nyní už to byly spíše jen útržky, ale kde nevěděl, tam si něco domyslel. Vytvořil si loutky z útržků látky, klacíků a kamínků a začal na ulicích Ardenu hrát improvizované loutkové divadlo. Samozřejmě, za moc jeho hry nestály, avšak dětem se přeci jen líbily a nějaké ty peníze, nebo jídlo mu taky vydělaly.

Uběhlo dalších pár let, kdy žil často ze dne na den, přičemž většinu peněz střádal, aby mohl posílat dopisy matce. Pak, roku 1998 na podzim přišlo psaní od matky. Bylo z léta téhož roku a psala v něm, že otec zemřel. Hlavní však bylo, že ho žádala, aby se vrátil, aby měla na stará kolena všechny děti pohromadě. Eugene se dlouho nerozmýšlel a rozhodl se, že půjde. V Ardenu přečkal ještě poslední zimu. Na jaře se mu podařilo přidat k několika kupcům, kteří mířili s nákladem do Meliosu. Loutkové divadélko si vzal s sebou, za tu dobu ho celkem vylepšil, takže už nevypadalo tak hrozně, jako na začátku.

Byla to dlouhá a únavná cesta, než se jim vůbec podařilo do Meliosu dostat. Odtud se vydal do Novie, kde se nějakou dobu zdržel. Teprve až na sklonku podzimu se mu podařilo dorazit do Aravei. Zde se dočkal nadšeného přijetí od matky a rozpačitého přivítání od staršího bratra. Konečně, po tak dlouhé době, byl zase doma.