Finnick se stal jedním z vyvolených, tím kdo v loterii narození přišel do dobře zaopatřené rodiny. Otec Dante pracoval více méně jako člen královského loďstva, pokud je lze takto nazvat. Jednoduše pracoval na moři na přání hradu. Matka Noria živila rodinu prodejem ryb. S penězi neměli díky tučnému platu Danteho problém. Dostávalo se mu velmi základního vzdělání, nic přelomového.
O pět let později se narodila Finnickova sestra. Moc dobře si ten den pamatuje. Většinu jeho dětství provázela radost, natěšení, ale také stesk po otci. Jeho malá sestřička, kterou si dal za úkol ochránit před všemi nástrahami světa mu dávala naději, že spolu s maminkou budou mít doma o něco veseleji. Pečlivě pomáhal mamince se vším s čím mohl, od chodu krámku, po péči o sestřičku. Stát se kapitánem lodi totiž neneslo jen samá pozitiva. Jeho otec nebyl skoro nikdy doma, když už byl, tak jen na velmi krátkou dobu a malému Finnickovi se příšerně stýskalo. Kdykoliv jen mohl, utíkal vypomáhat otci do přístavu, nejednou se snažil vetřít na loď, jen aby mohl zažít všechny ty senzační věci, o kterých mu jeho táta vyprávěl. Snil o tom, že se stane také váženým kapitánem lodi. Viděl se u kormidla, jak kouká téměř za obzor a vyplouvá vstříc dobrodružství. Otec mu tento sen nebral, ovšem stavěl se k němu zodpovědně. Chtěl, aby jeho syn místo u námořnictva získal poctivou cestou skrze královskou armádu. Učili se spolu jak námořnickému řemeslu, tak šermu a taktickému přemýšlení. Pro malého kluka byl jeho táta tím největším vzorem, který mohl mít. 
Nic z toho se však nelíbilo Norii. Její manžel se ukázal jednou za čas. Možná, kdyby byl Finnick o něco starší, zapamatoval by si ze svého dětství všechny ty hádky o dost ostřeji. Vyčítavá slova, křik, bouchání dveří a pak ještě delší prodleva, než se jeho otec vrátil z moře. Nejdříve se vracel na několik dní, poté už jen na noci a časem jen na pouhé hodiny. Dante argumentoval tím, že je ho na moři třeba a má příliš moc práce s piráty. Pravda byla pravděpodobně někde uprostřed, mezi mořem, milenkami a jejich domem, ovšem jednoho dne se místo Danteho domů vrátil posel s nemilou zprávou. Danteho loď bohužel podlehla v jedné z bouří. Ze čtyřčlenné rodiny se rázem stala tříčlenná. 
Finnick si tou dobou prošel důležitým vývojem. Věci začaly být složitější. Peníze sotva stačily. Přestal snít o lodích mizejících za obzor. Důkladně se o to postarala jeho matka. Přesvědčovala ho, jak moc nezodpovědné to je, že jeho otec byl bláhový hlupák, když je tu nechal. Vše to bylo ještě podpořené faktem, že Finnick musel začít plně pracovat v docích. Pomáhal nakládat a vykládat lodě. Nebylo to hned, ale časem začal to, po čem prahl, skutečně nenávidět. Otec je tu prostě všechny nechal, jeho, matku i sestru. Voda jim ho vzala. Dřel se v přístavu jak jen mohl, přežili toho dost a možná by přežili i více, kdyby jeho mladší sestřička neonemocněla. Podivná nemoc zachvátila její tělo, přivolaný doktor sice nabídl experimentální léčbu, ale takovou, kterou si sotva mohli dovolit i ti bohatší z jejich vrstvy. 
Tak se dal Finnick k armádě. Nevěděli kolik měli času na to, aby Sielu vyléčili, nemoc se chovala velmi zvláštně. Upoutala ji na lůžko, někdy na tom byla lépe, jindy se neprobudila celé dny a matka s Finnickem se snažili jí vnutit alespoň trochu rybí polévky kvůli síle. Ta doba mu splývá. Výcvik, práce doma, čas strávený u postele sestry. Až jednou lékař přišel s tím, že už ví, co by jejich sestře mohlo pomoct. Cena za takové služby se vyšplhala do neuvěřitelných končin. Jak by ale Finnick mohl říct ne? Vzdát se? Místo držení své drahé za ruku začít plánovat pohřeb. Ne, to by nikdy nedopustil. Příhodně se mu do cesty připletla nabídka, která se jednoduše nedala odmítnout. Nedbal toho, co mu říkala matka, život jeho sestry pro něj měl tu nejvyšší hodnotu na světě. Kývl tedy na průzkumnou cestu lodí k dračímu pobřeží. Peníze byly slušné a Finnick je nutně potřeboval. Přes všechen odpor k moři nastoupil jednoho rána na palubu s domněním, že jeho sestra přežije.
První dny trpěl. Měl vodu nesnášet. Vzala mu otce. Kdyby tu teď byl, všechno by šlo snáze. Jenže on tu nebyl a tak Finnick dýchal slaný mořský vzduch, natahoval plachty, drhl podlahu, zpíval pochybně znějící písničky spolu s ostatními… Až se nenávist přehoupla do něčeho jiného. Nestalo se tak hned. Stejně jako se nenávist k moři a lodím budovala poměrně dlouho a pečlivě, chvilku trvalo, než si byl vůbec ochotný připustit, že dávný chlapecký sen není zase tak dávný. Cítil v sobě rozpor. Měl to nenávidět, přesto ho tak moc lákalo vše co zde zažíval. Chtěl to také, chtěl dosáhnout toho, co jeho otec, možná ještě větších věcí! Udělá to lépe, v životě se neožení, nezraní ničí city. Jeho ženou bude oceán, jeho milenkou se stane moře.
Možná právě kvůli tomuhle paktu, který uzavřel zírajíc za obzor na zapadající slunce a honící se mraky na nebi tehdy přežil. Tu noc je zastihla bouře. Ne příliš velká, ale přesto, všem by se ulevilo, kdyby pluli nerušeně dál. Finnick zrovna uvazoval na boku lana, když někdo přistoupil k němu ze zadu. Bláhově si myslel, že mu jde pomoct nebo něco důležitého sdělit, když ucítil ruku na rameni. Než se nadál, čekal ho krátký let směrem do moře. Počáteční šok z ledové vody se kombinoval s tím, že ho právě někdo hodil přes palubu. Netušil co dělat, snažil se volat, následovat svou loď, ale ta se hnala nenávratně pryč, až se nakonec v mocným vlnách za doprovodu blesků, hromů a bubnujících kapek oddal. Boj neměl dlouhé trvání. Brzy ztratil vědomí s posledními myšlenkami věnovaným jeho nejbližším. Těm, které tu nechává, tedy matce spolu se sestrou i těm, s kterými se brzy potká, se svým otcem.
Když se probral celý pomlácený na písčité pláži bůh ví kde, vůbec netušil, co bude dělat. Nejdříve slavil. Byl naživu! Voda ho nezabila. Nechtěla ho zabít, přála si mít ho živého. Klečel na okraji vlno olizujících pobřeží. Radostně sahal do vody, smál se, modlil se, děkoval všem svatým, na které si jen vzpomněl. Prvotní euforie ho brzy přešla. Netušil kde se nacházel, neměl u sebe nic kromě promoklého oblečení. Nevěděl kam jít. Jako ta nejzávažnější otázka však zůstávala, proč se sem dostal. Kdo ho přehodil přes palubu? Proč by to někdo dělal? Rozešel se k menšímu kopci z kterého se chystal rozhlédnout. Mezi tím se snažil se rozklíčovat všechny indicie z posledních dní, ale na nic nepřišel. S nikým neměl problém, se všemi vycházel a do určité míry jim rozuměl.
Z kopce zahlédl vesnici. Jen díky dobrým lidem v něm ještě dnes brázdí vlny moře. Dali mu najíst, suché oblečení, místo, kde mohl složit hlavu. Nechali ho se zorientovat. Chtěl se vrátit domů, zpět ke své mamince a sestře. Musel, nic jiného na světě neměl. Brzy se vydal na další cestu. Ta trvala déle než čekal. Bez peněz se také cestovalo těžce. Když už se konečně dotrmácel do svého rodného města, čekalo na něj nemilé překvapení. Vlastně na něj nečekalo nic. Poptal se sousedů, aby zjistil, co se stalo, kde teď přebývá matka a Sielia. Litující pohledy. Bolestná slova o tom, že ani jedna z nich už není živá. 
Možná, kdyby tehdy zůstal, věci by se staly jinak, ale on nezůstal. Vyčítal si to. Nevěděl kam se vydat dál. Nemohl to nechat jen tak. Snažil se najít lékaře, který k nim chodil a ošetřoval jeho sestřičku, ale nikdo v okolí o tom muži nikdy neslyšel. Podivná nemoc a ještě podivnější lékař, který neexistuje. Slehla se po něm zem. Pátral dlouho. Živil se výpomocí v docích, občas kradl. Časem narazil na různé stopy, ale nevedly nikam. Začal mít problémy se zákonem, neštítil se použít násilí. Utápěl se v alkoholu, potuloval se mezi odpadem společnosti. Hledal, nevěděl co. Jednou v docích potkal nějakého z příslušníků královského loďstva. Otravoval ho, sledoval ho, prosil ho, aby mu řekl cokoliv o otci, až dotyčný nakonec podlehl. Nechal si vyprávět celou historku o podivné smrti vlastního otce. O tom, jak se mezi hrstkou vyvolených šeptalo o tom, že Dante začal až moc hlasitě mluvit o problémů pirátů, kteří jsou napojeni na krále zlodějů, okrádají královské lodě, ale nikdo s ním nic nedělá. Prý by se nedivil, kdyby mu tehdy vyhrožovali a on jejich výstrah nedbal. Až se prostě jednou domů nevrátil, protože začal pokládat otázky, které neměl. Možná třeba i našel něco, co jednoduše lidi krále zlodějů nemohli nechat jen tak být.
Nové informace probudily ve Finnickovi naději. Začal pochybovat o všem. O tom, zda jeho sestra a matka skutečně onemocněly, zda doktor vážně léčil nebo jen trávil. Přemrštěná suma, jestli nebyla jen způsob jak dostat Finnicka pryč od rodiny a zbavit se ho podobně jako jeho otce. Dlouhé roky pátral, snažil se zjistit víc, najít kohokoliv, kdo by něco věděl, však marně. Naděje ho opouštěla, spíše se jen protloukal životem, kradl, neštítil se zabít, hodně pil.
Nakonec skončil na jedné pirátské lodi. Tam jeho život dostal nový směr. Ano, většinu let pátrání žil na moři mezi různými psanci a pirátskými parchanty, ale teprve tady se mu v hlavě začal formovat jiný nápad. Ač jeho manželkou byl oceán a milenkou se stalo moře, objevil se někdo další, kdo mu otevřel oči, Loriel. Nenazval by to přímo láskou na první pohled, ale něco ho k ní táhlo. Nepopsatelná síla podobná té, kterou pociťoval, když byl příliš dlouho na pevnině. O to víc se mu příčilo, když viděl, jak se k ní chová zbytek posádky, jak si ji přehazují mezi sebou, jak ji vnímají jako pouhý objekt. Přál si pro ni něco jiného. Seznámil se s ní, bavil se s ní, pokud mohl trávil s ní volný čas. Až jednou jeho ústa opustila otázka, zda by ho následovala i za ten nejvzdálenější horizont. Odpověď zněla ano. Položil jí tedy druhou otázku. Jak by se jí líbilo být pravou rukou kapitána této lodi? 
Zosnovat vzpouru nebylo těžké. Nikdo ho nepodezíral. Pár lidí přetáhl k sobě na stranu. V přístavech naverboval novou část posádky věrnou jemu. Starého kapitána nakonec podřízli jako obyčejné prase, což přesně tak se většinu času choval. Posádku věrnou tomu parchantovi svázali, vsadili do lodního žaláře a pak nechali uprostřed moře na opuštěném ostrůvku. Finnick měl svou loď. Když nemohl zjistit, kdo z pirátů jeho otce, matku i sestru zabil, rozhodl se, že je jednoduše zabije všechny, do jednoho. Piráty sice nesnášel, přesto se jedním z nich stal. Ostatní piráty většinou zabíjel, jejich lodě potápěl nebo, pokud byly lepší, než jeho stávající, tak si je vypůjčil na dobu neurčitou. Lodě, které nepatřili k pirátským běžně jen okradl o vše, ale nechal jim dostatek jídla, aby se mohli vrátit zpět na pevninu.
Finnick se teď plaví mořem, bere si, co chce, před zákonem uniká, občas někde zastaví, aby doplnil zásoby, ale příliš dlouho se nezdržuje. Ostatní piráti, kterým by se mohl pomstít jsou na moři, ne na souši.