Kdyby si někdo vzal její povahu v kostce a pořádně ji prozkoumal, dost možná by se podivil, jak je možné, že se do rodu Lorraine nenarodila, ale pouze přivdala. Možná to chtěl osud, že ji přivedl právě k Otrialovi, se kterým si díky tomu bezvadně rozuměla a asi i díky těmto společným vlastnostem mezi nimi zaplála před tolika lety láska, nejprve nenápadně a později silněji a silněji, až její plamen nebylo možné uhasit. Má spoustu masek, které si za ty roky přivedla k dokonalosti a střídá je, jak se jí to hodí. Ve společnosti žen má jednu, ve společnosti mužů má jinou. Pokud si situace žádá, aby byla poslušnou manželkou, která svému muži jen přikyvuje, aniž by měla vlastní názor, stane se jí, ale jindy se nebojí ukázat, že její vztah s Otrialem je založený na vzájemné úctě a že její slovo má stejnou váhu jako to jeho, aspoň v jejich domácnosti. Jediný, kdo zná její pravou tvář je její rodina, respektive jen její manžel a její děti, nikdo jiný. Ani náhodou by do toho nepočítala rod Lobistů, do kterého se narodila a se kterým nechce mít nic společného. Pokud někoho z nich někde potká, nasadí chladnou a nevraživou masku a dává jim dostatečně najevo, že nemá nejmenší chuť s nimi konverzovat. Je inteligentní ženou, která má svůj názor a za ním si stojí. Nebojí se říct nahlas, co si myslí, ale jen v té správné společnosti. Číst v ní je obtížné, už jen díky tomu, jak dokonale se dokáže přetvařovat. Vyzná se ve velkém množství různých záležitostí, ty dámské jsou samozřejmostí, ale mimo to se orientuje i v mužských sférách, ovšem to je jedno z tajemství, které společnosti pravděpodobně nikdy nesdělí. Okolí má tendence ji podceňovat a jí to ani trochu nevadí, ví, že pokud ji berou jenom jako další ženu, manželku nějakého barona kdovíodkud, tak že si před ní nebudou příliš dávat pozor na pusu a díky tomu už získala nejednu cennou informaci. Velmi ráda tyhle tajemství sbírá, dokonce si vede seznam, aby ani na jedno nezapomněla, čistě pro jistotu. Nikdy žádné nemusela použít, i když ví, že kdyby šlo o blaho její rodiny, neměla by problém nějaké takové nechutné tajemství prozradit. Nezáleží jí na životech ostatních, na prvním místě u ní je rodina a vždy to tak bude. Ale zároveň ani není jednou z těch, kteří ničí životy ostatním jen pro vlastní pobavení. Aby něco takového udělala, musela by mít dobrý důvod.

Láska k rodině ale není jediná věc, která jí pohání. Jako dítě by jí nikdy nenapadlo, že bude mít i vlastní ambice a bude chtít šplhat po společenském žebříčku výše, ale stalo se tak. Otrial jí ukázal svět, kterému předtím nerozuměla a ona se mu velmi brzy přizpůsobila. Mrzí ji, jak malý a nevýznamný rod Lorraine je a dělá všechno pro to, aby se toto jméno opět zapsalo do kronik nějak významněji a hodně to promítá na svých dětech. Miluje je z celého srdce a udělala by pro ně všechno na světě, ale zároveň na ně klade také určité požadavky. Všechny tři vedla od útlého dětství k tomu, že jednoho dne vstoupí do takového svazku manželského, který bude nejvíce výhodný pro rodinu. Láska v tomto nemohla hrát nikdy roli, ale přesto by Francesca nedala své děti jen tak někomu. Její nároky na budoucí chotě jsou poměrně velké, a přesto se zdá, že to její děti neumí ocenit. Respektive Celanne, která se už před lety vyslovila o tom, že se chce vdát z lásky a tím pádem si ženicha vybrat sama. Neshody mezi matkou a dcerou jsou od té doby vcelku pravidelné a nezdá se, že by kterákoliv z nich chtěla ustoupit. Francesca nevidí, že své dceři dělá něco podobného, co její rodina dělala jí a ospravedlňuje své záměry tím, že domluvený sňatek neznamená absenci lásky. Ona ji právě díky nedobrovolné cestě k oltáři našla, tak proč by to u její dcery nemohlo být stejné? Zároveň ale když má své slabší chvíle, napadá ji, že by dceři mohla dát šanci, pomohla by jí s výběrem a pokud by ten mladý muž vyhovoval jejím kritériím… proč ne? Ale tenhle návrh nikdy neopustil její hlavu a už vůbec se jí nevydral na rty. Francesca není někdo, kdo by jednal ukvapeně, vše si vždy pořádně promýšlí a už jenom díky tomu to Celanne nikdy nenavrhla.

Ke svým dětem je poměrně dost tolerantní, snaží se je podporovat, hlavně co se týče jejich koníčků, ale i ona má své hranice. Nesnáší Adrianovy dlouhé cesty mimo domov a nikdy se nesmířila s tím, že se prostě sem tam vytratí. Pokaždé, když se to stane, tak ji sužuje strach, dokud nemá syna opět pod svou střechou. Snaží se podporovat jeho tvorbu, ačkoliv jí sama nerozumí. Umění v podobě malby nebo veršů šlo vždy kompletně mimo ni, za to miluje hudbu. Sama hraje na housle a na klavír, a to po ní zdědil její nejstarší syn. Co hrozně ráda vidí je to, jak pevné vztahy mezi sebou její děti mají. Vždycky pro ně chtěla to nejlepší a měla strach, že by nakonec mezi sebou měli samou špatnou krev, tak jako tomu bylo v její rodině, ale tenhle strach se nikdy nenaplnil. Jediné, co ji mrzí je to, že téhle silné skupinky nemůže být součástí, ale moc dobře chápe, proč tomu tak je.

Narodila se do poměrně velkého a známého rodu Lobiste, který pocházel z Erey. Manželství jejích rodičů v sobě nemělo ani za mák lásky, jeden druhému by neměl problém podrazit nohy, kdyby k tomu měl dobrý důvod, ale zároveň to o sobě Roy a Sylianna moc dobře věděli. Možná proto se navzájem tak hlídali, aby je ten druhý nezradil, že se o své děti téměř nestarali. Tedy, o nejstarší dceru Danyaru a nejstaršího syna Salvrena ano, každý z rodičů si přivlastnil jedno z těchto dvou dětí, vložil do něj veškerou svou vůli a poštvával potomka proti druhému rodiči. Matka si vzala pod svá křídla Salvrena a otec zase Daynaru. Poté se narodil další syn, Derius spolu se svým dvojčetem, dívkou Runií. Jen co byla dvojčata schopna vnímat, každý z rodičů se je snažil opět dostat na svou stranu, ale nedařilo se jim zlomit ono silné pouto vlastní dvojčatům. A možná také díky tomu se do dvojčat začínali obouvat starší sourozenci, dělali jim naschvály, ale síla dvou podobně myslících jedinců je velmi brzy začínala předhánět a díky tomu si dvojčata dokázala vydobít klid minimálně od sestry a bratra, ačkoliv rodiče do nich neustále vtloukali své rozumy. A do takové domácnosti se narodila Francesca. Byla posledním dítětem, tím nejmladším, na které tak nějak všichni zapomínali. Sourozenci měli plné ruce práce s tím potěšit buď otce nebo matku, to samé později platilo i pro dvojčata, ačkoliv ty nebyly zdaleka tak jednostranné jako Salvren a Danyara. A Francesca? Její názor nikoho nezajímal. Hlavně, když se nikomu nepletla pod nohy. Vychovávala ji, jako všechny její ostatní sourozence, chůva, ale na rozdíl od svých starších bratrů a sester, ona se k té své neuvěřitelně upnula. Viděla ji jako svou pravou matku, i když chůva nemohla být rozdílnější od její pravé rodiny.

Nedalo se říct, že by rostla jako z vody, ale zároveň nebyla zaostalým dítětem, které by nerostlo a neprospívalo. Celé její dětství plynulo jako voda, konstantně a nezáživně. Čím byla starší, tím více nechápala, co je s její rodinou špatně. Vlastně se to ani moc pochopit nesnažila, distancovala se od své rodiny, jak to jenom šlo a zdálo se, že to nikomu nevadilo. Nikdo si jí nevšímal, až do doby, kdy započala svou výuku. Bylo přeci nutné, aby mladá baronka uměla číst a psát, znala historii, etiketu, uměla vyšívat a konverzovat na úrovni. Jen co se naučila alespoň trochu číst, už byla zalezlá v knihovně, začtená do nejrůznějších knih. Obvykle to byly knihy plné romance, ze kterých si velmi brzy vytvořila zkreslený obraz reality. Stačilo jedno špatně uvážené slovo při rodinné večeři, kdy řekla, že se těší, až se vdá za takového muže, kterého bude milovat, a problém byl na světě. Poprvé za dlouhou dobu byli matka i otec v něčem jednotní. A sourozenci? Ti se jí vysmáli, všichni do jednoho. Byla z rodu Lobiste, jednoho z těch rodů, kteří neuzavírají sňatky z lásky. A už vůbec ne dívky. Láska byla jeden velký nesmysl a rodiče se rozhodli, že ho mladé Francesce z hlavy dostanou.

Během let se vztah s její rodinou ještě víc komplikoval. Rodiče si na ni díky té jedné poznámce o lásce posvítili a čím víc vlastní dceru poznávali, tím víc se jim nelíbilo, co vidí.  Chůva Adalla, která měla na starost výchovu mladé dívky už od útlého věku byla potrestána za to, že Francesce nasadila do hlavy samé nesmysly, byl jí vyříznut jazyk a byla poslána pryč ze sídla a Francesca už svou milovanou chůvu od té chvíle neviděla. Velmi brzy jí také našli budoucího manžela. Pro ně velmi výhodná partie, jen museli počkat, dokud Francesca trochu nevyroste. A právě to bylo zdrojem mnoha hádek, jak s rodiči, tak i se sourozenci. Zatímco všechny ostatní děti přijali svůj osud, Francesca se odmítala smířit s tím, že by se měla vdát za někoho, koho nemiluje.

Když jí bylo patnáct let, zúčastnila se zásnubního večírku své starší sestry, která si měla brát hraběte. Runia vypadala nadšeně, možná až příliš. Samozřejmě, že toho muže nemilovala, byla spokojená, že dosáhla lepší partie než Danyara, i když se na domluvě sňatku nijak nepodílela. A těsně předtím, než vykročila do sálu, se Runia ještě stihla pohádat s Francescou. Nejmladší ze sester si myslela, že to bude malá pomsta, když spřádala svůj plán, ani ve snu by jí nenapadlo, že se někomu může opravdu něco stát. V průběhu oslav, když byl večírek už v plném proudu, jako by omylem zapálila sestře šaty. Runia, dostatečně posilněná alkoholem si toho nejdřív nevšimla, až když od jejích šatů začaly plameny lézt i po okolních objektech, upoutalo si to pozornost jejího nastávajícího a tím pádem i tu její. Zaječela a rozběhla se pryč, snažíc ze sebe strhnout těžkou vrstvenou sukni, ale neúspěšně. Oheň se díky jejímu panickému pobíhání sem a tam šířil, ale sluhům se povedlo jej brzy uhasit. S Runií to bylo horší. Vyváděla, jako kdyby jí pronásledoval sám čert, běhala po sídle svého nastávajícího a za ní se hnal sluha se džberem vody. Pro Francescu to byl královský pohled, neskutečně se nad tím bavila a toho si samozřejmě všiml otec. Jen hloupý by si nespojil dvě a dvě dohromady. Runiiny šaty nakonec uhasili, ale stihla si vážně popálit obě nohy, na zadní straně lýtek a stehen měla velké puchýře a léčitel dělal co mohl, aby jí do ran nesedla infekce.

Roy nebyl krutý muž, ale ten den nechal Francescu zavřít v její komnatě a později, když vyřešil všechny své záležitosti, k ní přišel s řemenem. Francesca si za svůj život už pár facek vysloužila, dalo by se říct, že už si na tohle zvykla, jelikož to byl oblíbený styl obou rodičů, jak své děti usměrnit, ale nic jí nemohlo připravit na to, co se stalo ten den. Roy si na ní vybil všechnu svou frustraci, zbil ji, až jí rány od řemenu začaly krvácet a nezastavily ho ani její prosby a sliby, že už v životě nic takového neudělá. Otec ji neviděl jako svou dceru, ale jako odpad, krysu, která by udělala lépe, kdyby se vůbec nenarodila.

Od té noci se v sídle hodně změnilo. Jestli předtím Francescu všichni přehlíželi, tak teď ji doslova otevřeně nenáviděli a ona to nechápala. Jak sourozenci, tak rodiče si mezi sebou škodili, jak jen mohli, ale když to udělala ona, jen jednou jedinkrát, tak se stala terčem jejich nenávisti. Otec jí zakázal chodit víceméně kamkoliv, mohla se pohybovat jen po sídle a nikde jinde, když až moc vystrkovala růžky, dokonce nemohla vycházet ani ze své komnaty. Francesca byla čím dál nešťastnější, netušila, co si počít. Jeden hloupý nápad ji odsoudil k domácímu vězení, které se zdálo, že nebralo konce. Dokonce i zásnuby jí otec zrušil, jelikož muž, kterého si měla vzít, byl příliš důležitý, než aby ho zneuctila svým neuváženým chováním.

Když jí bylo sedmnáct let, otec jí oznámil, že se stěhuje, jelikož jí našel jiného manžela. Údajně se našel někdo dost zoufalý a jehož jméno natolik upadlo, že i neschopná a naprosto šílená nejmladší dcera Lobistů mu bude dobrá. Otrial Lorraine. Kdysi tento rod něco znamenal, dokonce snad měl propletený rodokmen s královskou rodinou, avšak dnes už byl jen smutnou připomínkou minulosti. Sídlili v Buckenu a tam se také Francesca vydala, proti své vůli. Ale zároveň v tom viděla i jistou příležitost, dva roky strávené v jejich sídle, kdy se ven mohla vydat jen vzácně a vždy s doprovodem, ji hodně naučily. A aby si její otec pojistil, že neudělá žádnou hloupost, poslal s ní oba bratry, kteří na ni měli dohlédnout.

Sídlo Lorrainů bylo podstatně menší než to jejich, což Francescu zrovna nepotěšilo. Ovšem komnaty, které měla obývat, byly prostorné, čisté a vkusně vyzdobené. Aspoň něco. Hned na druhý den měla možnost poznat onoho Otriala, jejího budoucího chotě. Obrnila se, jak jen mohla, podle otcova popisu očekávala to nejhorší – slizkého, starého muže, který udělá cokoliv, aby do své postele dostal hezkou mladou dívku, která mu nebude moct říct ne. A ještě díky ní získá lepší postavení, jelikož je z významnějšího rodu. Ale nebylo tomu tak. Otrial byl stejně starý jako ona, byl pohledný, šarmantní a měl smysl pro humor, ačkoliv dobře schovaný. Rozhodně ji překvapil a veškeré její zábrany, které si vytvořila, tímto zbořil už jen během prvních minut jejich prvního rozhovoru.

Věci nabraly rychlý spád, její otec vše zařídil tak, aby svatba proběhla téměř ihned a on tak už mohl mít pokoj. Během pár dní od svého příjezdu tedy stála Francesca před oltářem, oděná v rudé barvě a říkala své ano Otrialovi. A aniž by to přiznala kterémukoliv z bratrů, bylo to zcela dobrovolné slůvko a ne vynucené, tak jak si prvně myslela. Po svatbě její bratři odjeli, oznámit otci dobrou zprávu, že jeho nejmladší dcera už není jeho problémem.

Bylo divné, být najednou tak daleko od rodiny, ale zjistila, že jí ani trochu nechybí, nikdo z nich. Ba naopak, čím více se zabydlovala v Buckenu, tím radši byla, že od Lobistů zmizela. S Otrialem trávila poměrně dost času, chtěl ji poznat a ona jeho kupodivu také. A s postupem času se mezi nimi začínal tvořit jakýsi podivný, nenápadný cit, který přerostl v lásku. Nebylo to žádné strhující zamilování se, ale trpělivá, pomalá infekce, která je oba časem naplnila štěstím. A tři roky po svatbě se z tohoto štěstí narodil jejich první potomek – syn Torsten. Porod probíhal naštěstí bez komplikací a jak Francesca, tak i Otrial měli z prvního potomka neskutečnou radost. Francesca nikdy takový pocit nezažila, tolik lásky a něhy, nemyslela si, že je možné, aby nějakou lidskou bytost milovala více než sebe nebo svého manžela, ale stačil jeden pohled do malé, skrčené tváře novorozeného Torstena a Francesca věděla, že by za syna bez váhání položila život, kdyby to situace vyžadovala. O rok později přišel na svět další syn, Adrian a mateřská láska, kterou baronka cítila, se tak rozrostla na dvě části.

Nikdy v životě nechtěla, aby její rodina vypadala tak, jako rod Lobistů. Ona sama vyrůstala v nepřátelském prostředí a nechtěla, aby se její děti musely cítit podobně, jako kdysi ona a chtěla pro ně to nejlepší. Samozřejmě, že chlapce měly v péči hlavně kojné a chůvy, ale Francesca s nimi trávila velké množství času. Byla u toho, když Torsten poprvé promluvil, když Adrian udělal své první krůčky, které byly ještě váhavé. Torsten jí dělal starosti, velmi brzy si všimla toho, že s jejím nejstarším synem není něco v pořádku, zdálo se, jako by neměl pud sebezáchovy. Jako by snad necítil bolest a o to byl zranitelnějším. Netrvalo dlouho a potvrdila si to. O to více se musela o syna starat, dávat na něj pozor, aby si neublížil a leckdy zacházela v téhle ochraně možná až zbytečně moc daleko. Svět byl plný nebezpečí a Torsten byl k té hrozbě nakloněnější více než Adrian. Co díky své nadměrné péči v synovi objevila, byla jeho láska k pianu. Ona sama ráda hrála a stačilo, aby jí syn jednou uviděl a ihned chtěl také. Francesca neodporovala, ba naopak, vysadila si malého Torstena na klín a dobrou hodinu mu ukazovala, jak se na takový nástroj hraje. Poté si na něj pravidelně vyhradila čas, aspoň dvakrát týdně, jen aby ho mohla učit hry na piano.

Tři roky po Adrianovi přišla do jejich rodiny ještě dcerka, která dostala jméno Celanne. Otrial říkal, už při jejím narození, že bude tak krásná, že jistě pomůže jejich rodu získat zpět slávu, kterou kdysi měl. Francescu to příliš nezajímalo, byla ráda, že je dívka živá a zdravá a užívala si to, že má opět v rukou takový malý uzlíček. Pořád stejným způsobem milovala i syny, ale ty už nemohla takto chovat. A přeci jen, Celanne byla její první holčičkou. Francesca by lhala, kdyby řekla, že si nepřála mít dceru.

Bylo to nějakou dobu po narození dcery, kdy se baronce ozvala její rodina, Lobiste. Zcela očividně prchali z Erey před vládou krále zlodějů a prosili, ne žádali, Francescu o pomoc. Chtěli dočasnou střechu nad hlavou v sídle Lorrainů pro Salvrena a jeho ženu. To poslední, o co měla Francesca zájem, bylo rozdrásat si staré, zahojené rány tím, že by si někoho ze svých sourozenců nastěhovala k sobě. Neměla pocit, že jim cokoliv dluží a byla spokojená, když jejich vazby zemřely a nedostala od nikoho z nich za celé roky jediný dopis. Nejraději by ten list zkrátka hodila do ohně s tím, že jej nikdy nedostala, ale věděla, že to by problém ani zdaleka nevyřešilo. Odhodlávala se několik dní a nakonec jí s tím pomohl Otrial, ale nakonec bratrovi odepsala, že jeho prosbu nevyslyší.

Se třemi potomky bylo mnohem těžší se opravdu všem třem věnovat tak, jak by chtěla, ale nějak to dokázala. V jejich sídle se začalo objevovat více učitelů, a tím opět vznikl problém. Torsten nikomu z nich nevěřil, pravidelně se před nimi utíkal schovávat a trvalo poměrně dlouhou dobu ho přesvědčit, že je v pořádku jim věřit. A rostoucí Adrian také své matce přidal nejednu vrásku. Měl svou hlavu, neposlouchal, dělal si, co chtěl a zdálo se, že každý trest je na něj krátký. Chůvy pomalu nevěděly, co si s ním počít a vše se ještě zhoršilo, když v pozdějším věku začal vyrážet sám na vyjížďky… kolikrát i na celé hodiny, později se stávalo, že se ani na noc nevrátil domů. Francesca se nejdřív pokusila synovi domluvit – neúspěšně, tak trvala na tom, že s ním bude posílat ozbrojenou eskortu, jen kdyby náhodou. Ale ani to nevyšlo, Adrian jim zkrátka ujel, zmizel v dáli a ozbrojení rytíři se vrátili zpět s nemilou zprávou, že jim mladý baron opět uprchl. Francesca z toho byla nešťastná, nelíbilo se jí, že by se její syn měl někde takhle courat a vždy když byl mimo domov ji trápilo, že se mu určitě něco stane. A samozřejmě že se mu také stalo, a ne jednou. Pokaždé mu baronka dávala přednášku a vždy to dopadlo stejně – Adrian se zařídil podle sebe a nezdálo se, že by jí vůbec poslouchal.

Za to Celanne byla vzorným dítětem, její povaha jako by byla kombinací Torstenovy a Adrianovy a neměla tendence se proti rodičům bouřit. Francesca s ní trávila dostatek času, stejně jako s chlapci a možná i o trochu víc. Ale i ona se nakonec postavila proti své matce, i když jen v jedné jediné věci a tou byla volba manžela. Celanne trvala na tom, že se chce vdát z lásky a nebyla schopná pochopit, že takto svět nefunguje.

• Nesnáší svůj rodný rod, Lobiste.

• Chce pozvednout jméno Lorraine za každou cenu a plánuje to udělat přes své děti.

• Umí skvěle hrát na klavír a na housle.