Jediná chyba může znamenat smrt. To jsou slova, které každý lovec musí znát a hlavně si je plně uvědomovat, kdykoliv se vydají do lesů za zvěří. Speciálně pokud se rozhodnou jít do Esmeraldie, v jejíchž hlubinách se nachází nejen nebezpečná zvířata, ale existují zde i pravidla, která musejí znát a plně je dodržovat, aby se proti nim nepostavili strážci lesa. Logicky, ani tahle lovkyně není žádnou výjimkou. Gabrielle má stejně jako všichni ostatní Esmeraldští lovci veškeré informace o tomto lese vtěsnané do hlavy jako básničku. Jednu velmi dlouhou básničku. Není se však čemu divit, že to berou natolik vážně, neboť ti, kterým chyběl byť jediný detail, přišli o svůj život a Gabrielle se podařilo být svědkem hned několika, ačkoliv ne tak úplně dobrovolně. Co se tedy týče lovu, dalo by se říci, že je jedním z nejlepších lovců, přestože je ještě stále poměrně mladá. Věnuje se mu už od svého raného dětství a stihla nasbírat mnoho zkušeností, aby v něm byla tolik schopná jako je dnes. Loví pro mnohé, obyčejný lid i šlechtice, vyhledají-li si ji a nabídnou dostatečnou sumu. Měla dokonce i nabídky, aby se stala osobním lovcem určitých šlechtických rodin, no ty prozatím odmítá s tím, že si zatím vystačí s tím, jak to má zařízené teď.
Během své práce Gabrielle připomíná spíše kočku - moc toho nenamluví a pohybuje se tiše, tak, aby co nejméně narušila kořist, kterou si vyhlídla, nebo ji teprve hledá. V takovou dobu s vámi toho těžko moc namluví a pokud se o to pokusíte, s největší pravděpodobností vás rychle utiší ostrým „ššš“ nebo vás jednoduše opustí. To samozřejmě neplatí pokud se s ní budete snažit mluvit o lovu s upřímným zájem se tomuto řemeslu naučit. To vám poté s radostí předá pár typů či taktik, které sama využívá.
Pokud se s ní však setkáte mimo lov, je to poměrně komunikativní žena, rozdávající úsměvy. Vůči mužům je trošku odtažitější, kvůli ne příliš dobrým zkušenostem, no snaží se je neházet všechny do stejného pytle a dává jim pokaždé šanci. Instinktivně se však od nich bude držet o něco dál a bude viditelně ostražitější než když je v přítomnosti žen. Jakémukoliv muži tak může zabrat nějaký čas, než si u ní získá plnou důvěru, ale jakmile se mu to pomůže, chová se k němu naprosto normálně, bez toho aniž by se od nich odtahovala. Musí si tedy skutečně s nimi napřed vytvořit nějaké pouto než se jim začne otevírat a něco takového může někdy trvat až několik měsíců, ne-li let. Holt, trauma, které s některými z nich zažila, vytvořilo dost mentálních (a i fyzických) ran na to, aby se přes něj těžko dostávala.
Gabrielle nezvládá smutek moc dobře. Jako malá ho velice často potlačovala, speciálně během ztráty jejích rodičů a prarodičů. Ačkoliv během toho chodila na lov, aby jej nějakým způsobem utlumila, jednalo se čistě o odreagování, nikdy se mu pořádně nepostavila čelem nebo ho nevypustila, aby plně opustil její oběh. Jakákoliv konfrontace s touto emocí je pro ni tedy složitá a radši se jí straní. Může tedy vidět brečící dítě, ženu či muže a radši se té dané osobě obloukem vyhne, než aby nabídla pár vřelých slov. Než aby nechala zpod víček uniknout pár slz, mnohem raději se kousne do jazyku, aby mozek přivedla na jinou emoci. Je to sice způsob, který se jednoho dne určitě promění v nekontrolovatelnou bombu, no něco takového, jak ona ráda říká, je problém pro budoucí Gabrielle. Teď na to nemá čas a řešit to ani nebude.
Už jenom podle toho se dá poznat, že je tahle žena poměrně i paličákem. Svoje problémy vždycky řeší sama a nemá ráda, když se jí do toho plete někdo jiný. A pokud se jí někdo pokusí zvednout ze země poté, co spadla na zem na zadek? To je teprve oheň na střeše. Ona přece nic takového nepotřebuje, není žádnou slečinkou ani porcelánovou panenkou. Pár pádů jí nerozbije, dokáže se zvednout jako každý jiný. Pokud ji tedy uvidíte na zemi, můžete nabídnout pomoc jednou, no jakmile ji odmítne, radši ji už víckrát nenabízejte, ani se nevnucujte, jinak od ní získáte poměrně dost nepěkných slov. Ani ne tak sprostých, jako spíš kousavých poznámek.
Svou sestru Avelin nesmírně miluje a snaží se ji chránit před čímkoliv, co by mohlo ohrozit její život či nevinné myšlení. Pokud byste ty dvě postavily vedle sebe, vzhledově byste poznali, že se jedná o dvojčata, no během pár minut sledování a krátkých konverzací byste pochopili, že jsou naprosto odlišné. Zatímco Avelin má na nose stále růžové brýle, Gabrielle si je už dávno sundala a život ji vytesal jako sochař kámen. Už jenom odstín v jejích očích je velmi rozdílný - zatímco Avelinin jiskří až dětskou radostí, ten Gabriellin mírně pohasl v klidnější, no ostražitější. Nepotřebujete tak s nimi strávit celý týden, abyste pochopili, kdo je hlavním hlasem v této rodině. Ani přes veškeré rozdíly byste však nikdy nezaregistrovali hádky mezi děvčaty. Jsou vůči sobě více než tolerantní a jedné na druhé záleží.

Gabrielle se narodila jako první z dvojčat manželského páru, jejichž jména byla Aileen a Clyde. Byla to rodina na sklonku chudoby, kdy měli co dělat aby vyšli s penězi, no nikdy se nezdálo, že by to dvěma mladým lidem ubylo na radosti. A narození rezatých dvojčat jejich radost ještě víc prohloubilo, tedy aspoň ze začátku. Aileen a Clyde svoje děti nade vše milovali a dělali cokoliv pro to, aby malá novorozeňata měla vše, co potřebují. Někdy jim samozřejmě pomáhala rodina ze strany otce, kdy je dědeček s babičkou hlídali nebo poskytovali novopečeným rodičům rady z dob, kdy sami vychovávali své vlastní děti. Měli v nich obrovskou podporu a kdykoliv měli problém s penězi daný měsíc, jednoduše jejich potřeby pokryli, neboť věděli, že se všichni navzájem potřebují.
Avšak ani ne sedm let poté, co se dvojčata narodila, Aileen zemřela. Vždycky měla nalomené zdraví a porod dvou dětí si z ní vybral daň, z které se její tělo nikdy pořádně nevzpamatovalo. Vydržela 6 zdlouhavých let plných bolesti, no jakmile ji její manžel ujistil v tom, že se o jejich dcerky postará, konečně se uvolnila a nechala se unést do říše věčných snů. Dívkám tak zůstali jenom otec a prarodiče. Samozřejmě, ztrátu matky snášely špatně a nejen ony. Celá rodinná, poklidná a teplá atmosféra se na nějakou dobu proměnila ve studenou a plnou smutku. Trvalo to několik měsíců, než se byli schopní aspoň z části vzpamatovat, no nejvíc jim k tomu pomohli právě prarodiče, kdy dědeček začal Gabrielle brát na lov, o který projevovala zájem už od malička a naopak babička si vzala na starost Avelin, jenž ji začala vyučovat v chovu včel a celkovému hospodaření. Obě dívky tak našly něco, do čeho orientovat svou pozornost namísto truchlení.
Gabrielle si um lovu osvojovala velice rychle, možná až příliš rychle. Bylo to, jako kdyby něco takového měla jednoduše v krvi. Dokázala se pohybovat hbitě a tiše jako kočka a luk jí padl do ruky jako ulítý. Jejím prvním úlovkem byl zajíc když měla teprve 8 let. Dědeček byl na svou nejstarší vnučku nesmírně hrdý. Ačkoliv to byla aktivita, již by měl správně učit chlapce místo dívky, nemohl jen tak zapřít její talent. Musel ho hýčkat a nechat ho vyrůst v perfektní růži, něco, čeho se svým synem nikdy pořádně nedosáhl - Clyde sice ovládal um lovu, no věnoval se spíše chovu koní, neboť mu to šlo daleko lépe než lov a měl z něj stálý příjem. A tak si dědeček našel ve vnučce oblíbence, což velice často i dával najevo, doma i venku s chlapy v hospodě. Něco takového však naštěstí nehatilo Gabriellin vztah s mladší sestrou. Ta byla naopak oblíbenkyní jejich babičky a tak to měly do určité míry vyrovnané. Navíc, prarodiče byli dosti inteligentní na to, aby nedělaly mezi děvčaty příliš velké rozdíly, které by později mohly vést ke sporům.
Než se však stihly rezatá dvojčata plně vzpamatovat ze ztráty matky, po 4 letech přišli i o otce a aby toho nebylo málo, tak pár týdnů na to i o babičku, které puklo srdce z úmrtí jejího jediného syna. Clyde se zrovna staral o koně, když mu do stájí vběhli dva agresivní psi a kůň, o kterého se v tu chvíli staral, se lekl natolik, že ho nešikovně kopl do hlavy, přímo do spánku. Clyde neměl ani šanci zareagovat a byl pryč. I lusknutí prstu bylo pomalejší než jeho náhlá smrt. A bohužel, babičce, jeho matce, jakmile se o jeho smrti dozvěděla, samým smutkem puklo srdce. I její smrt byla náhlá, něco, na co nebyl nikdo z nich připraven. Oběma dívkám tak už zbyl jenom dědeček. Jenže… ani ten nebyl v nejlepší kondici a sám si to moc dobře uvědomoval. Proto začal malou Gabrielle učit o to víc, aby jí předal vše, co věděl ohledně lovu. Potřeboval mít jistotu, že až odejde i on, ať čekaně nebo náhle, budou obě dívky schopné přežít společně. Sem tam si ještě našel čas na Avelin, ale věnoval se hlavně Gabrielle, která se jakožto nejstarší měla stát tou, kdo bude rodinu dál táhnout.
Dědeček s nimi naštěstí vydržel ještě 5 let, ale stále je opustil když jim bylo pouhých 15 let. Byly strašně mladé, no neměly na výběr. Musely rychle vyrůst a se zapojit do života dospělých, speciálně Gabrielle. Nikdy si nedala dost času na truchlení, nemohla si něco takového dovolit.
Její první lov bez přítomnosti dědečka byl ve společnosti skupinky jiných lovců. Připojila se k nim v naději, že by jí mohli pomoct a předat nějaké další zkušenosti, no ani nezačali lovit a už ji opustili uprostřed lesa. Ani se jí nepokoušeli najít. Gabrielle tak nezbývalo nic jiného, než se pokusit něco ulovit, což se jí i povedlo - ulovila celkem tři zajíce, z čehož jednoho měla v plánu si nechat a zbylé dva prodat. Cestu ven z lesa však nedokázala najít. Ne sama. Byla příliš hluboko na to, aby věděla kudy zpátky. To byl den, kdy se poprvé setkala s prvním strážcem Esmeraldie, Zirrosem. Jelen se před ní zjevil přesně těsně před tím, než se plně pustila do pláče. Bylo to pro ni první setkání s oním obrovským zvířetem, proto byla překvapena, že se jí dotknul svým studeným čumákem. Dokonce ji i nechal, aby se chytla jeho srsti během toho, co ji doprovázel k východu z lesa. Všechen strach, co předtím mladá dívka pociťovala, byl pryč, jenom díky bílému jelenovi. Jakmile se dostala zpátky domů, ihned své sestře povyprávěla o tom, koho potkala, aby mohly být nadšené spolu. Bohužel, radost netrvala dlouho, neboť po chvilce někdo zaklepal na jejich dveře. Když je Gabrielle otevřela, zjistila, že to byla ta banda lovců, s kterými šla předtím na lov. Když ji uviděli, byli překvapení, že je zpátky, ale rychle šok zakryli úšklebkem a požadovali, aby jim předala své úlovky. Gabrielle samozřejmě odmítla. V ničem jí nepomohli a ona si je nalovila úplně sama. Jenže byla ještě stále jenom dítě. A ke všemu dívka. Stačilo jim pár dobře mířených ran a pohrozit, že ublíží její sestře a tak jim veškeré úlovky předala.
Další den musela znovu na lov, jen aby zajistila aspoň nějaké to jídlo pro sebe a svou sestru. Vyrazila brzo ráno, aby nenarazila na tu skupinku lovců, s kterými šla včera a měla za to, že se jim i vyhnula, no co nevěděla bylo, že ji v tajnosti pronásledovali v úmyslu ji znovu okrást o její úlovky. Přišla na ně až když se sami zjevili v moment, kdy se jí podařilo ulovit koroptev, kterou si ihned nárokovali. Gabrielle byla sama šokována jakmile se před ní zjevili, nemohla uvěřit že ji pronásledovali celou tu dobu. Nedovolila si však stát tam jako solný sloup. Nedala jim ani šanci k ní přijít, okamžitě začala utíkat i s koroptví a oni za ní. Zbytečné říkat, že během jejich honičky zničili okolní flóru. Lovci naháněli dívku dlouho, než jeden z nich natáhl luk a vystřelil. Sice mířil mimo, ale stále šípem olízl Gabriellinu nohu, přesněji lýtko, což jí způsobilo takovou bolest, že s křikem spadla na zem a ačkoliv se znovu pokusila zvednout, nemohla. Šíp jí přestřelil sval a tak kdykoliv se pohnula, projela jí tělem tak ostrá bolest, že znovu klesla. Ti, kteří ji pronásledovali se však nezdáli, že by jim bylo zraněné lovkyně líto. Naopak, byli potěšení, že se jim konečně podařilo ji zastavit.
Než se však k ní stihli dostat, ze stínů lesa se začalo ozývat vrčení. A nejenom jedno. Přicházeli ze všech stran, byli jimi doslova obklíčení. Z lesa začali vycházet vlci, obyčejná smečka, no v jejich očích se odrážela taková inteligence, že Gabrielle nemusela dvakrát hádat, o jakou smečku se skutečně jedná. Její mínění se samozřejmě potvrdilo, když se mezi stromy objevil i samotný Ettar. Jako první se objevily jeho oči, které byly výš i než ty lidské a pak i jeho celé tělo pokryté havraním peřím. Muži, kteří doteď Gabrielle lovili, se nyní zdáli v přítomnosti vlků tak maličcí, vyděšení. Samozřejmě, i dívka byla. Věděla, jakým strážcem Ettar byl a jestliže se u nich objevil, bylo to neboť ničili les a plašili zvířata, na čemž měla stejný podíl jako její pronásledovatelé.
Ettar jí však věnoval pohled, díky kterému z neznámého důvodu pocítila klid. A než stihla pobrat, proč tomu tak bylo, Ettarova smečka se vrhla na muže a zabila je. Přes tu hromadu srsti je ani neviděla, jenom slyšela jejich bolestný křik, než i ten utichnul. Poté Ettar i se svou smečkou odešli. Gabrielle tak musela sice celou cestu domů dokulhat, ale zvládla to a stále měla i tu koroptev, co ulovila. Své sestře však tentokrát o jejím setkání s lovci neřekla, stejně jako důvod proč má zraněnou nohu. Měla za to, že by si dělala zbytečné starosti.
Uběhlo několik dalších let a Gabrielle dovršila 18 let. Za ty roky stihla svůj um lovu vypilovat do dokonalosti. Málo který lovec dokázal konkurovat jejím schopnostem. Mnozí si vyžádali její služby, za které si nechala zaplatit slušné peníze a tak mohla sebe a svou sestru držet v poměrně dobré peněžní situaci. Každý den byl pro ni stejný - probrala se, nasnídala a vydala se k Esmeraldii, před kterou vyslovila svoji žádost o vstup a poté vyrazila na lov. Jeden den byl však přece jenom jiný než ten typický. Byla jako vždycky na lovu, už mířila na jednu srnu, z které by jistě získala dost masa na takový týden a ještě něco prodala, když vtom ji něco prudce trhlo za vlasy, které měla spletené do copu. S výkřikem spadla na záda, šíp, který vystřelila, odletěl neznámo kam, no neměla čas se nad tím zamyslet. Ta věc, co ji totiž trhla za vlasy, ji stále za ně držela a dokonce ji táhla. Zvedla proto rychle pohled, jen aby zahlédla tlamu… dračí tlamu plnou tesáků. Byl to drakej menšího vzrůstu, ale furt byl dost silný na to, aby ji táhnul pryč. S hrůzou v očích začala hledat po kapsách cokoliv, co by jí od draka pomohlo. Toulci, v kterém měla šípy, prasknul pásek a tak ji sklouzl ze zad. Luk jí tak byl k ničemu. Po boku však stále měla dýku a tak jakmile ji vytáhla z pouzdra, uřízla si vlasy a než měl drakej čas zareagovat, utekla pryč z lesa. Ten den se do Esmeraldie už nevrátila a několik dalších týdnů poté se obloukem vyhýbala místu, kde draka naposledy potkala. Své sestře však opět nic neřekla. Kratší vlasy vysvětlila jenom jako změnu, kterou potřebovala. Nechtěla jí dělat starosti, no od té doby Avelin ještě víc zdůrazňovala, že nesmí za žádnou cenu do lesa, rozhodně ne sama a bez ní.