Rod Tearnellů nikdy nebyl zrovna malým a nevýrazným rodem, ačkoliv zde byly mnohem větší a významnější rody, Tearnellové si vždy dokázali nějak poradit. Možná proto, že v každé generaci bylo víc dětí, než bylo obvyklé v jiných rodech, a proto měli Tearnellové více kontaktů, než by se od obyčejných baronů mohlo čekat. Než se Lysania narodila, její otec, Lycidas už měl pět dětí se svou první manželkou, Lorenou, která ale byla zavražděna při útoku banditů, když jela navštívit svou sestru. Lycidas se nezdál být příliš zdrcen ze ztráty své životní družky a netrvalo dlouho a oženil se znovu, tentokrát s mladičkou baronkou Vasseniou z rodu de Bruinst. Nějakou dobu se šířily pomluvy, že Vassenia byla Lycidasovou milenkou už dávno předtím, než mu zemřela první manželka, a tím, že jí bandité zavraždili, mu jen otevřeli dveře. On samozřejmě takové věci naprosto odmítal. Brzy po svatbě byla Vassenia v očekávání. Bylo to její první dítko, měla sotva osmnáct let, když rodila. Porod nejprve probíhal bez komplikací, ale ty pak se stejně projevily a zbyla jediná možnost – muselo se samotnému porodu pomoci, jinak by se dítě nedostalo ven a zemřelo by ono i matka. Zkušené porodní báby dělaly, co mohly, ale nakonec se jim podařilo zachránit jen malou holčičku a Vassenia zemřela. Holčička dostala jméno Lysania.

Lycidas se o pár let později zase oženil, tentokrát to byla Anja z rodu Leinonem z Ardenu. Byla to mladá dívka, ale stále o něco starší, než byla Vassenia. V době svatby jí bylo dvacet let. Lysania rostla jako z vody a zdálo se, že má ze všech šesti dětí největší přízeň svého otce. Zajímal se o svou nejmladší dceru mnohem více, trávil s ní poměrně dost času a rozmazloval ji. Mohlo to být kvůli tomu, že byla zkrátka jeho nejmladší dítko, ale jeho zájem nepominul ani poté, co mu jeho třetí manželka porodila dvojčata, dva chlapce a o další tři roky později dívku. Pro Lycidase stále existovala hlavně Lysania. Jenže čím byla zrzavá dívenka starší, tím těžší to s ní bylo. Starší sourozenci ji mezi sebe nikdy nepřijali, zaprvé jim kradla pozornost jejich otce a zadruhé ani neměla stejnou matku jako ona, ale nezdálo se, že tohle by Lys trápilo. Naprosto si vystačila sama, dokonce se zdálo, že je mnohem šťastnější, když je o samotě. Mluvila si sama pro sebe, zatímco ve společnosti byla zticha. Dokonce se zdálo, že mluví i s někým jiným, i když byla v komnatě sama. Služebné měly strach o to, jestli není malá zrzavá dívenka posedlá nějakým zlým duchem, ale za takové řeči jim Lycidas nechal vytrhat jazyky. Velmi brzy to dopadlo tak, že se služebné bály se o mladou baronku starat, jen kvůli nevinnému dětskému žvatlání.

Tohle období ale netrvalo příliš dlouho, za necelý rok bylo po všem a Lysania si přestala povídat s lidmi, kteří tam nebyli. Vše se na nějakou dobu vrátilo k normálu, než Lycidas usoudil, že je načase, aby se dívka začala učit. Jako většina šlechticů si zakládal na tom, aby jeho děti měly určitou úroveň vzdělání, kterou společnost vyžaduje a kdykoliv nějaké z jeho dětí vyslovilo zájem o hlubší vědění, neměl problém je dokonce poslat na univerzitu v Buckenu. Jenže Lysania nebyla jedním z těchto dětí, to bylo jasné už od začátku. Žádný z jejích starších sourozenců takový problém neměl, proto Lycidas nejdřív netušil, co si počít. Mladá dívka neměla problém si zapamatovat určité věci, historii Draconisu do své pěkné hlavičky nasoukala celkem rychle, kupodivu i veškeré informace o významných lidských rodech do sebe vsákla jako houba, ale když přišlo na samotné logické myšlení, byla v pasti. Vystřídala několik učitelů a všichni se jejímu otci nakonec museli zpovídat z neúspěchu. Lycidas tomu odmítal uvěřit, jeho nejoblíbenější dcerka přece nemohla být hloupá, viděl chybu jen a jen v těch učitelích, ale bohužel neměl dostatek peněz na to, aby si mohl dovolit ještě lepší. Proto na nějakou dobu zkusil vzít tuto nelehkou úlohu na sebe a teprve tehdy prozřel, že Lysania opravdu nebyla ta z nejchytřejších a čím byla starší, tím víc to bylo jasné. Nakonec to její otec vzdal s tím, že je hezká, hodná a přeci jen toho má v hlavě dost, i když to neumí příliš logicky použít.

Velmi brzy ji také začal otec brával do společnosti. Společenské akce, bankety, bály a plesy, to vše si Lysania velmi brzy zamilovala a pokaždé, když se něco takového v jejím okolí konalo, prosila otce, aby tam mohla jít. A on ji většinou vyhověl. Doufal, že si tak Lysania trochu rozšíří obzory a možná i tak trošku v hloubi duše držel naději, že mezi ostatními mladými dámami se jí podaří přeci jen trošku toho rozumu získat, avšak tato vyhlídka byla hodně naivní. A i když měl Lysanii dost pravděpodobně ze všech svých dětí nejraději, neznamenalo to, že by ji nakonec neprovdal tak, jak se mu zdálo výhodné. Ale s tím rozdílem, že právě u zrzavé dcery byl ochotný svolit k jejím požadavkům a vyslyšet její prosby, co se budoucího manžela týkalo.

Avšak Lysania i ve společnosti zaostávala, většina mladých dam se jí smála a mladí muži o ní sice jevili zájem, ale nezdálo se, že by Lys jejich zájem opětovala. Tedy až do chvíle, kdy se objevil on. Její pan dokonalý. Když ho viděla poprvé, nemluvila s ním, jen ho zahlédla v davu, ale už jediný pohled na něj ji natolik zaujal, že se hned ptala otce, co je zač. Lycidas toho samozřejmě ihned využil, měl tolik konexí, že zjistit jméno mladého šlechtice nebylo vůbec těžké. Kenneth Ravies, hrabě z Lotharu. Aniž by o tom Lysania věděla, její otec poslal onomu Kennethovi nabídku k sňatku jejím jménem, ale nikdy nedostal odpověď. O necelý půlrok později ho potkala na jiném bále, v samotném hlavním městě. Ani netušila, že tam Kenneth bude, zkrátka na něj narazila v davu a ten večer se jí už nezbavil. Zamilovala se do něj na první pohled a cokoliv on udělal jí nemohlo sundat růžové brýle z očí. Slyšela něco o strašné pověsti hraběte, ale měla to jen za pouhé pomluvy, vždyť někdo tak pohledný a milý nemůže být zlý.

Když bál skončil, byla nesmírně zklamaná. Před půlrokem, když Kennetha viděla poprvé, jí připadal hezký a milý, ale po jednom večeru stráveném s ním se do něj zamilovala až po uši. Nikdy se jí nic takového nestalo a byla si naprosto jistá, že on je pravou láskou jejího života. Mužem, po jehož boku mileráda stráví celý zbytek života. Očekávala, že od něj dostane velmi brzy nabídku k sňatku, ale nic se nedělo. A tak se rozhodla to prozkoumat na vlastní pěst, opět využila svého otce kvůli jeho kontaktům a zjistila, že mladý hrabě tráví jen velmi málo času v Lotharu, zato se ale velmi rád plaví na své lodi. Zjistit jméno této lodi a kde se asi zhruba nachází už pak nebylo tak těžké a tak začalo její pronásledování jejího budoucího snoubence.