Eilyen a Morgel se vzali z lásky a podle toho také jejich manželství vypadalo. Nikdy neměli moc peněz, ale jim to nevadilo, vždy si dokázali poradit. Eilyen sice byla z poměrně zámožné rodiny, ale poté, co utekla z domova, aby si vzala lásku svého života jí její otec vyhostil z rodiny a prohlásil, že žádnou dceru nemá. Jako první se páru narodil chlapec Naut a zdálo se, že více dětí mít už nebudou. Dlouhých sedm let nemohla Eilyen otěhotnět, a když už se to konečně povedlo, znamenalo to pro mladé rodiče velkou slábu. Narození jejich druhého syna neprovázely žádné komplikace, byl velkým a silným dítětem. Dostal jméno Maurits, po bratrovi svého otce.

Morgel pracoval ve stříbrných dolech v Dračích horách a Eilyen občas vypomáhala na Cryraní farmě. Každý peníz pro ně byl dobrý, a navíc chtěli svým dětem dát to nejlepší, co si mohli dovolit. Naut byl skvělým starším bratrem, i přes velký věkový rozdíl se věnoval Mauritsovi jak jen mohl a kdykoliv jejich rodiče pracovali, mladšího bratra hlídal. O dva roky později se jejich rodina rozrostla o další dítě – děvčátko se jménem Seidra a o další dva roky později přišla ještě další holčička – Evressa.

Maurits byl už od mala fascinován Ardenskými lvy. Snil o tom, že se k nim jednoho dne přidá a netřeba říkat, že jeho nejoblíbenější hra byla na vojáky. Jeho rodiče tyto ambice trochu děsily, viděli u Ardenské armády jen to násilí a smrt a báli se, co by se jejich mladšímu synovi mohlo stát mezi Lvy. Ale nechtěli mu brát jakékoliv vyhlídky a ujišťovali se, že je to jenom dětský sen a jednoho dne ho to přejde.

Když bylo jeho staršímu bratrovi čtrnáct let, padlo rozhodnutí, že musí také přispět do rodinného rozpočtu, jelikož už je dost starý na to, aby mohl sám pracovat. Na Mauritsovi tak zůstalo hlídání sester, a to ho neskutečně obtěžovalo a nebavilo. Jenže neměl na výběr. Sice se nabízel, že raději půjde pracovat místo bratra, ale na něco takového byl zkrátka moc malý. Rodiče rozhodli, že by Naut měl raději jít s matkou na cryraní farmu, jednak to bylo bezpečnější místo pro mladého chlapce než temné doly, ve kterých pracoval otec, a navíc si Eilyen brávala Nauta jako dítě s sebou do práce. Naut si nikdy nenašel vztah ke zvířatům, a to se mu stalo i osudným. Pracoval tam už nějakou dobu a za těch pár let se mu povedlo přivodit si několik zranění, ale už byl poměrně zkušený a věděl, jak se kolem těchto zvířat chovat. Nikdo přesně neví, co se stalo, ale našli chlapce ležet v kaluži krve pod ohradou, ve které byl agresivní cryraní beran, ke kterému se neměl ani přibližovat. Měl ošklivě zlámanou nohu a byl celkově potrhaný a než ho stihli donést do města k léčiteli, zemřel. Mauritsovi tehdy bylo sotva deset let.

Nálada v domácnosti se se smrtí Nauta změnila. I samotný Maurits se změnil, zvážněl a dalo by se říct, že i trochu více dospěl. Aby se za něj Naut nemusel stydět, začal se mnohem více věnovat sestrám a co nejvíc rodičům pomáhal doma. Sám se připravoval na to, že jakmile mu to rodiče dovolí, půjde také pracovat. S úderem jeho čtrnáctých narozenin se tak stalo. Otec si ho chtěl vzít do dolů, jenže tam mladík vydržel jen pár hodin, než odtud utekl. Doly pro něj byly příliš děsivým místem, kde nechtěl být ani o minutu déle. Dlouho přemlouval rodiče, aby mu dovolili jít s matkou na cryraní farmu, ale nakonec jim nic jiného nezbylo. Maurits ale zvířatům rozuměl mnohem více než jeho bratr, věděl, co si ke kterému zvířeti může a nemůže dovolit a dokázal v cryranech víceméně číst jako v knize.

Když mu bylo šestnáct let, postihla rodinu další krize. Jeho otec byl obviněn jedním mladým šlechticem z krádeže v dolech. Celá rodina moc dobře věděla, že je to hloupost, ale proti slovu barona nemělo to jejich téměř žádnou váhu. Navíc se objevily i důkazy, které na Morgela někdo nastražil, aby se ho zbavil. Měl ho za to stihnout trest, ale ještě dřív, než jej mohl někdo vykonat, našli v cele Morgela mrtvého. Řekli, že zbabělec si raději vzal svůj vlastní život, než aby čelil spravedlnosti a už nikoho nenapadlo, že si neměl čím podříznout hrdlo. Nebo to možná nikoho nechtělo napadnout. Na celou rodinu to vrhlo velký stín, jeho matce na cryraní farmě řekli, že už ji nepotřebují a že už k nim nemá chodit, jen kvůli tomu křivému obvinění. Mauritsovi nic takového neřekli, byl pro ně příliš dobrá pracovní síla, kterou nechtěl jen tak ztratit. A tak na něm zůstala povinnost živit celou rodinu a zhostil se té role opravdu poctivě. Pracoval od rána do večera, kolikrát se i několik dní neukázal doma, jelikož práce bylo tolik, že když skončil, byl tak vyčerpaný a bylo tak pozdě, že si nedokázal představit ujít tu vzdálenost domů a poté ráno, ještě před svíráním zpět, a tak si raději ustlal na seně. Dělal co mohl, aby jeho matka a sestry neživořily, kdyby to bylo možné, přibral by si práce ještě navíc ale na domácnosti úbytek peněz byl opravdu hodně poznat.

Takovým stylem to pokračovalo několik mnoho let. Doma téměř nebýval, dělal všechno pro to, aby matku a sestry uživil a jen tak tak se mu to dařilo. Ani netušil, jak tolik let uběhlo, ale naráz se starší z jeho sester vdávala. Netušil, kdy a jak se to stalo, stále měl za to, že obě jeho sestry jsou malými dětmi, ale tomu tak už nějakou dobu nebylo. Seidra se vdala za prostého muže, kterého ale upřímně milovala a bylo to vidět. O nějakou dobu později se vdávala i Evressa, její manžel byl o dost bohatší, dokonce se mezi lidmi mluvilo o tom, že je obyčejnou pijavicí, která využívá své krásy na to, aby okouzlila starší a bohatší muže, ale sama Evressa tvrdila, že svého muže upřímně miluje. Ať už to bylo jakkoliv, Maurits ji nesoudil, byl rád, že jsou jeho sestry spokojené a že je o ně dobře postaráno. To ale neznamenalo, že ve své práci polevil. Stále měl matku, o kterou se musel starat a která stárla. Se smrtí manžela se snad nikdy nevypořádala a díku tomu scházela. A když měla obě děvčata z domu, bylo to o to horší. Maurits to ale neviděl, stále pracoval od rána do večera, ačkoliv se doma tedy objevoval častěji. Nenechal si vysvětlit, že další peníze nepotřebují a nechápal, proč by ho matka chtěla mít více doma. On jí chtěl dopřát život, při kterém by se nemusela neustále na někoho ohlížet, a proto potřeboval vydělávat víc a víc peněz. Na své dětské sny ohledně Ardenských Lvů sice nikdy úplně nezapomněl, ale rozhodl se je opustit. Našel si stovky důvodů, proč to raději ani nezkoušet, musel se starat o matku, stejně by jej nepřijali, pořád byl zahalený určitým stínem kvůli tomu, co údajně udělal jeho otec…

A pak přišel ten den. Měli rodinnou večeři po asi roce, kdy se obě sestry vdaly a padla řeč právě na Ardenské lvy. Bratr Evressina manžela byl jedním ze lvů, tak se také k tomuto tématu dostali a Eilyen se toho chytila. Nerada viděla, jak se její syn dře na farmě, stále chtěla, aby měl v životě nějakou tu radost, a tak se ho snažila přemlouvat, aby se zkusil přihlásit. Dřív jí děsilo, co by s Mauritsem armáda udělala a teď jej přemlouvala, aby to aspoň zkusil, už jen proto, aby syna mohla vidět spokojeného. Maurits tedy nakonec souhlasil, ačkoliv neochotně. Stálo to spoustu přemlouvání, byla dřina vypracovat se na tak vysokou pozici na farmě, jakou měl a bál se, že když se přihlásí do turnajů, o všechno tohle přijde, ale matka všechny jeho obavy smetla ze stolu.

Konec léta přišel neskutečně rychle a naráz zde byl Ardenský turnaj. Maurits se samozřejmě účastnil mezi nováčky a už od začátku mu to přišlo jako špatný nápad. Bylo tam několik prostě rozených mužů a mnoho šlechticů, ale každý se zdál, že měl za sebou nějaký bojový výcvik. To Maurits neměl, tedy aspoň ne žádný oficiální. Jako dítě se samozřejmě pral a ve hře se nejednou šermoval s klackem, ale to bylo vše. Samozřejmě se v posledních měsících snažil trénovat, co to šlo, dokonce mu s tím pomáhal jeden z jeho přátel z farmy, ale proti těm mladým hrabatům a baronům v blyštivé zbroji neměl Maurits šanci. Nebo si to aspoň myslel.

Jeho protivníkem měl být jedním z mladých baronů, ale ten tak dlouho odmítal bojovat s někým, kdo je tak moc pod jeho úroveň, až mu nakonec dodali soupeře z řady šlechty. Maurits tak také dostal jiného protivníka, neurozeného. Na souboj dostal meč a až příliš velký štít, který ho omezoval v pohybu. Proto štít během pár minut zahodil, akorát by díky němu prohrál. Souboj netrval dlouho, druhý mladík se snažil Mauritse rozptýlit, křičel na něj urážky, dokonce nějakým zázrakem věděl, kdo je jeho otec a věnoval urážky i na účet Morgela. Jenže na Mauritse to nemělo žádný účinek, zdálo se, jako kdyby soupeře ani nevnímal a když vyrazil do útoku, dokázal odrážet jeho rány. Bylo to pro něj dokonce i celkem jednoduché, rozhodně nečekal, že se mu bude dařit tak dobře. Nakonec se mu i povedlo svého soupeře porazit, Maurits by tvrdil, že to byla pouhá souhra náhod, ale nebylo tomu tak. Zariskoval a jeho risk se vyplatil.

Adrenalin z boje ho zaplavil euforií, a tak úplně zapomněl, proč se vlastně hlásil. Když za ním poté přišel slavnostně oděný muž, nejprve nechápal, co se děje. Až když se muž představil jako generál Zlatých Lvů, Mauritsovi vše doplo. Podle všeho na generála udělal dojem, sice mu ihned řekl, že je poznat, že o boji nemá nemenší ponětí, ale ten trik, díky kterému vyhrál, ukázal, že má opravdovou kuráž.

Začala tak úplně nová kapitola jeho života, ani si pořádně neuvědomil, co se kolem něj děje. Věci nabraly rychlý spád, jeden den byl čeledínem pracujícím na cryraní farmě a druhý den už byl nováček v zácviku Ardenské armády. Tréninky byly náročné, velitel od nich požadoval neskutečné věci a jen během týdne spoustu rekrutů opustilo kasárny. Maurits byl zvyklý pracovat celé dny a díky tomu měl poměrně velkou sílu, což mu v tréninku dost pomáhalo, ale stejně každý den usínal snad ještě dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře. A kolikrát ho i v noci čekal nemilý budíček v podobě dalšího tréninku. On sám měl pocit, že to vše sotva zvládá, ale očividně si vedl dobře, jelikož schytával nejméně trestů a pokárání. Postupem času odpadalo víc a víc rekrutů, podle všeho tento ročník byl rekordní v tom, kolik nových vojáků se vzdalo svého snu a raději odešli, když zjistili, co všechno se od nich očekává. Maurits se poměrně brzy vyšplhal mezi nejlepší nováčky, byl učenlivý, silný a přizpůsobivý a oproti jiným, mladším mladíkům, vyspělý. Jediné, co ho omezovalo, byl jeho strach ze stísněných prostor, který ho doslova paralyzoval. Jenže Lvi ho naučili s tímto strachem pracovat, byl to běh na dlouhou trať, ale nakonec mu ukázali, že strach jde použít jako něco, co může využít, v jeho případě to byl vztek. Když měl zlost, nebál se.

Když úspěšně absolvoval druhý rok mezi rekruty, stále nevěděl kudy kam, až svůj výcvik dokončí. Na jednu stranu ho to lákalo do světa, zajímal ho Melios i Lothar, ale nechtěl opustit matku a nechat ji samotnou. O sestry se nebál, ty měly každá už svou rodinu a on k nim navíc díky tomu, že je několik posledních let téměř nevídal, neměl skoro žádný vztah. A pak mu náhle během zimy zemřela matka. Netušil, že ji před pár dny skolila horečka a dostala se k němu až ta zpráva, že zemřela. Snad to bylo tiše a klidně, ve spánku, ale tak jako tak ho ta zpráva neskutečně zarmoutila. Opět ho to změnilo – snažil se tvářit, že se nic neděje, usmíval se na své okolí, a ještě více se ponořil do tréninků.

Třetí rok dokončil jako jeden z nejlepších a poté bylo jeho rozhodování jasné – ačkoliv v Ardenu strávil celý život, bylo na čase rodné město opustit a hledat štěstí jinde. Jako první se vydal do Meliosu, kde sloužil jako hrdý člen městské stráže, ale to ho brzy omrzelo. Město, kde byla tak nízká kriminalita bylo sice krásné a byla čest se podílet na tom, aby zde zloději a vrazi neměli své místo, ale velmi brzy ho to začalo nudit. A tak po dalších třech letech odcestoval do samotného hlavního města, kde mu byla nabídnuta práce přímo u královské gardy. To ho lákalo, o Silverthornech sice věděl jenom to, že jsou královským rodem a tím jeho znalosti ohledně tohoto rodu končily, ale práce v paláci mu přišla zajímavá. A taky že byla. Vojáci zde byli úplně jiní než ti, co byli v Ardenu i ti, co byli v Meliosu. Byli hrdí, důslední, a hlavně věčně ve střehu. Bohužel pro Mauritse byla většina z nich studená jak psí čumák, a tak si neměl šanci mezi nimi najít příliš mnoho přátel. A po několika letech věrné služby královské rodině byl přidělen jako osobní strážce k nejmladší princezně – Raveně.