Narodila se hraběti Auberonovi a jeho ženě Miraně Danooras. Je jejich třetím potomkem, zároveň také jedinou dcerou a přestože tomu tak je, dočkala se od své rodiny stejné lásky a pozornosti, jako její dva starší bratři Aureolus a Zeidan. Už jako malé dítě byla velmi zvídavá a než se naučila mluvit, aby se mohla ptát na všechno, co ji zajímá, ke všemu neznámému natahovala své malé ruce, jako kdyby snad po hmatu mohla zjistit, co se před ní nachází. Bylo jedno jestli se jednalo o něčí obličej nebo zajímavou dřevěnou hračku, kterou viděla poprvé. Zvědavost v ní rostla každým dnem a stejně tak i touha poznávat nepoznané a zjišťovat nové informace o světě. S věkem se její povaha ale zmírnila a ona své objevování omezila pouze na otázky a vzdělávání se v mnoha různých ohledech. Nepotřebovala chodit na místa, kde by se snad mohla dostat do problémů, když jí jednoduše něco zajímalo, zeptala se svých rodičů nebo dokonce bratrů, u kterých se málokdy stalo, že by ji snad odbyli. Mezi ní a sourozenci nebyl žádný velký věkový rozdíl, díky kterému by se jejich vztah rozcházel různými směry, a tak s nimi vždy vycházela dobře. Navíc byl v těchto ohledech otec přísný a pokud by mezi sourozenci měly být nějaké větší spory, zakročil by. 

Stejně jako její bratři i ona byla během svého dospívání vedena k tomu, aby nenáviděla draky. Její ale jinak chytrá mysl nedokázala tentokrát pochopit, proč by něco takového měla dělat. Sic se snažila nevyčnívat a vypěstovat si k drakům stejně negativní vztah, jako ostatní příslušníci jejího rodu, nepodařilo se jí to. Nezvládla najít důvod, proč by měla ty tvory nenávidět. Obecně měla špatný pocit spíše z toho, že se v jejich sídle nacházeli otcovi dračí trofeje, než že by měla nějakého draka potkat živého. Věřila tomu, že ne každý drak musí být zákonitě špatný a zlý. Tohle nebylo ale něco, s čím by se mohla podělit. Měla pocit, že je s ní něco špatně a nemohla se nikomu svěřit. Jednoho večera, bylo jí teprve deset let, se zkusila otce zeptat, jestli kdysi žil nějaký Danooras, který nebyl lovcem a draci mu nevadili. Měla to být pouze nevinná otázka, u které doufala, že jí Auberon s klidem odpoví, že někdo takový skutečně žil. Skutečně tomu tak bylo, mladého chlapce, který byl draky fascinován, nechal jeho vlastní otec, Armelus Danooras, zazdít zaživa ve sklepení jejich sídla. Mirela nejspíše už nikdy nevyžene tu hrůznou představu, že by mohla dopadnout stejně a rozhodla se, že své pocity musí od té chvíle udržet jako tajemství. Byla vyděšená z toho, že by mohla přijít o vlastní život rukou své milované rodiny. To nemohla dopustit. Otci toho večera řekla, že byl ten mladík hloupý a bláhový, když věřil v dobro mezi lidmi a draky, chtěla ho tím do jisté míry potěšit a odvést tak podezření od toho, že by se mohla cítit stejně. Tohle jednoduše bylo něco, co se nesměl nikdo dozvědět a především ne žádný Danooras, ať už je to jeden z jejích bratrů nebo snad matka, nedej bože pak otec. S tak hrůzným tajemstvím se jí ale nežilo jednoduše a trvalo jí dlouhou dobu, než si zvykla bez problémů předstírat, že draky nenávidí. Zaměřila se proto plně na jiné věci, byla přeci jen dívkou a ne budoucí dračí lovkyní. Věnovala se studiu a normálním věcem, aby zapomněla na to, co ji tam moc tíží. 

Základy, které se naučila doma, ji svým způsobem pomohly při odchodu na univerzitu. Ve svých 15 letech nebyla tedy až tak nervózní, že půjde ve stopách svých dvou bratrů a začne se vzdělávat v Buckenu. Nervozita ale nebyla to jediné, s čím se musela potýkat, dát sbohem rodičům bylo pro ni osobně dost těžké. Nezbylo jí ale nic jiného, než zatnout zuby a být statečná. Chtěla, aby na ni byla její rodina hrdá a tak na univerzitu vyrazila sice smutná, ale stále s hlavou vztyčenou. Než si vůbec našla nějaké přátele, stýskalo se jí především po matce. Věděla, že doma za ní mohla kdykoliv přijít s čímkoliv a setkala se s pochopením, uklidněním, něhou a láskou. Tady neměla kam se schovat a všemu najednou musela čelit sama. Měla tu přece jen stále Zeidana, ale díky studiu na sebe sourozenci neměli tolik času, jak by ze začátku potřebovala. Vnitřně ale věřila tomu, že na ni bratr dává pozor, i když si toho sama zrovna není vědoma. Aureolus, přestože už dostudoval, ji dokonce začal navštěvovat a zajímal se více o to, jak se má a jaké jsou její dny na univerzitě. Mohla se mu vypovídat stejně jako to byla zvyklá dělat doma s matkou, vždy ji vyslechl. Měla pocit, že se tímhle jejich sourozenecký vztah více prohloubil a ona má tak možnost, kam jít, kdyby se proti ní otočil celý svět. Postupem času si na univerzitě našla i nějaké přátele, zejména pak jednu dívku ze stejného ročníku, Avriel. Nejdříve jí pomáhala se studiem a později se z nich staly dobré přítelkyně.
Po roce se stala Avriel někým, na koho Mirela nedala dopustit. Věděla její tajemství a sama jí řekla nějaké své, nikdy se ale nezmínila o tom, že jí fascinují draci. Nemohla si dovolit něco říct, i kdyby její přítelkyně mlčela jako hrob. Bylo to až příliš riskantní. Místo toho, aby se svěřovala, se raději zaměřila na naslouchání své kamarádce. Jejím tajemstvím bylo to, že je zamilovaná do jednoho staršího chlapce z akademie, Owena. Mirela musela uznat, že Owen byl celkem pohledný mladík, když se našel čas, společně s ním a Avriel trávila volné chvíle v okolí Buckenu. Největší problém byl v tom, že i když Avriel měla oči jen pro Owena, on to neopětoval, co hůř, svoji pozornost věnoval spíše Mirele. Zvláštním způsobem jí to lichotilo, ale dělala, že si toho nikdy nevšimla, čistě kvůli štěstí své dobré přítelkyně. Owen jí svým způsobem připomínal domov, byl taky zapálený do lovení draků a lhala by, kdyby řekla, že z něj občas až nešel strach, když začal mluvit o tom, jak jednou zabije draka vlastníma rukama. Byl pro to opravdu zapálený, Mirela se ne jednou pousmála nad představou, že by se mohl otci líbit. Díky tomuhle si k němu ale časem vypěstovala jistý odpor a byla si jistá, že mezi nimi nevypukne nic víc, než jen přátelství. Avriel by ale přála, aby opětoval její city k ní, protože se jím zdála úplně očarovaná. Její přítelkyně nevypadala, že se hodlá jen tak vzdát a i když nemohla vídat Owena tak často, vždy si našla způsob. Problém byl v tom, že s nimi vždy byla Mirela a ačkoliv se snažila ty dva nechat o samotě, tato láska nikdy nepřerostla v nic víc, než v platonickou.

Velká rána přišla jednoho dne, kdy Mirela zjistila, že je její přítelkyně pryč. Nemohla jí nikde najít, ptala se na ni všech kolem, až se nakonec od vedení univerzity dozvěděla, že Avriel přerušila studium a odjela domů. Nechtěla tomu věřit, její dobrá kamarádka by přece neodjela jen tak bez toho, aby se rozloučila. To jí jednoduše nebylo podobné. Bála se, že se jí něco stalo, ale když teď věděla, že přerušila studium a odjela domů, musela to být přece pravda, ne? Stejně jí to leželo v žaludku a dělala si obavy, co se stalo. Byla tu další osoba, která by mohla vědět víc, než ona sama - Owen. Našla si čas, aby si s ním o tom mohla promluvit. Neobvykle jí ale odbyl s tím, že o její přítelkyni nic neví a nemůže jí pomoc. Neměla mu za zlé, že se o tom nechce bavit, nejednou se jí přiznal, že mu Avriel přišla trochu otravná, snažila se mu ale vždy vysvětlit, že to myslí dobře. Nikdy se tam nedozvěděla pravdu o tom, že je v jejím odjezdu Owen zapletený více, než by čekala. Avriel byla den předtím, než odjela z univerzity, s ním. On ale dokázal Mirelu hravě svést ze stopy snůškou lží a ona od té doby každým dnem přemýšlela, co mohla provést tak špatného, že se rozhodla její přítelkyně odjet a nerozloučit se. Pokoušela se s ní dokonce spojit, ale neúspěšně. Náhlá ztráta přítelkyně jí zasáhla víc, než by čekala, znovu se mohla obrátit pouze na svou rodinu a nikoho jiného. Svému nejstaršímu bratrovi často říkávala, že jí Avriel chybí, když jí navštívil. Byl to jediný způsob, jak ventilovala smutek z toho, že po svém boku najednou nemá někoho, s kým si tak moc rozuměla. Stále tu byl Owen, ale ten nechtěl o Avriel ani slyšet, nechápala proč, ale respektovala to. Přišlo jí ale, že bez její přítelkyně najednou se starším přítelem nemá žádnou společnou věc. Obzvláště pak ve chvíli, kdy se jí vyznal ze svých citů, odmítla ho. Stále myslela na to, co by se stalo, kdyby tady Avriel byla. 

Další rok uplynul jako voda a jí tak čekal poslední ročník na univerzitě, kde tentokrát skončila úplně sama. Bratři už dostudovali dávno a teď i Owen, kterého tu znala nejlépe. Nebylo to tak, že by neměla přátele, ale měla zvláštní pocit, že nemá nikoho, na koho by se mohla tolik spolehnout. Owen jí sice sem tam navštívil stejně jako její bratři, ale nebylo to takové, jako kdyby je měla po svém boku. Rozhodla se proto zaměřit pořádně na studium a všechno, co se toho týkalo, aby na ni byla její rodina pyšná, až konečně dostuduje. Dokonce si docela oblíbila jezdectví a zamilovala si koně. Rozhodně fascinace něčím, co by jí doma schválili bez stínání hlav.