Neareia
8. 6.1972 | Faerak | Hrnčířka | Melaviel
FC: Abigail Cowen
Její dračí podoba na první pohled nepřipomíná typického faeraka. Její šupiny nejsou pestrobarevné, ale nedá se říct, že by měla zcela nudnou barvu. Přechází od černé, přes tmavě hnědou až do zlaté, na pár místech dokonce září i zelenohnědou barvou. Konec ocasu má úplně zlatý. Na hlavě má rozvětvené rohy, spodní část tvoří tvrdý zatočený roh, zatímco vrchní část rohu je měkká a ohebná a připomíná spíše nějakou podivnou formu tykadla. Pod bradou má taky tyto dva podivné výrůstky. Její oči připomínají tekuté zlato, a díky tomu má strach, že by si na ní lovci mohli udělat zálusk. Křídla má světlé, růžovozlaté a i když se může zdát, že tvoří dva páry, není tomu tak. Vyrůstají z jednoho místa a po pár centimetrech se dělí na dva laloky. V lidské podobě si zanechala rohy, ocas a křídla, a na několika částech těla má i šupiny – podél páteře od zátylku po šestý pár žeber, na krku z boku a na levém koleni.
Její charakter velmi silně ovlivnilo to, že vyrůstala v rodině silných draků a wyvernů, kteří jí brali jako něco méně, a tak se k ní také chovali. Její adoptivní otec ani matka ne, ale nevlastní sourozenci jí dávali pořádně zabrat a díky nim si odnesla nejeden šrám na duši. Hlavně jí to zařídilo snad až do samého konce jejího života sebevědomí na bodu mrazu, nevěří sama sobě a má za to, že dračí společnost jí má jen za přítěž, která se na silnějších dracích přiživuje. Snaží se proto i o co největší nezávislost, za hranice Kothenu se vydává jen v krajní nouzi, na rozdíl od ostatních draků nemá ráda svou dračí podobu. V té lidské se ostatním může rovnat, ale jakmile se promění do svého pravého těla, je malá, zranitelná a téměř neschopná boje, a to je v současném Draconisu velká přítěž. Bohužel díky křídlům, které má i ve své lidské podobě je hned každému jasné, že je faerak, to nemá šanci skrýt, a to jí neskutečně trápí. Celý život toužila být jedním z těch silných draků, které ostatní chrání, tak jako její nevlastní sourozenci, ale díky svému původu by neochránila ani sebe.
I přes nízké sebevědomí má velmi ráda společnost. Tedy tu společnost, která jí neodsuzuje kvůli jejímu druhu. A úplně nejradši má společnost hezkých mužů. Nejednou s některým strávila noc, avšak nikdy nepoznala ten pocit pouta, jaký popisují spokojené dračí páry. Na to jsou její známosti až příliš povrchní. Ale nemůže si pomoct, líbí se jí to, jak jí někteří draci hltají očima a ten pocit, že je chtěná, je k nezaplacení. Nemá pocit, že jí při takových známostech na jednu stranu muži využívají, spíš naopak, občas se ona sama ohlédne a cítí se špatně kvůli tomu, že odešla, nebo je odmítla, dokonce si je i jistá, že zlomila pár srdcí. Ale nedokáže si pomoct, nechce se ani snažit s někým navázat nějaké větší pouto ze strachu z odmítnutí.
Když chce, dokáže být nesmírně společenská, ale zároveň má chvíle, kdy ví, že je jí nejlíp samotné. Občas se zkrátka potřebuje uzavřít před světem ve své bublině a její práce jí v tom nesmírně pomáhá. Zezačátku jí hrnčířství nebavilo a nešlo jí to, ale jakmile zjistila, jak na to a začala se zlepšovat, její zájem ihned stoupl. Dnes je vděčná za to, že jí spadlo do klína právě tohle, že se může zamknout v dílně a hodiny pracovat bez toho, aby spatřila živou duši.
Sama pořádně netuší, co od života chce, na jednu stranu svůj život nemá vůbec ráda a nejednou se jí v mysli urodily černé myšlenky ohledně toho, že by to ukončila. Jenže na něco takového nemá dost odvahy. Na světě by se asi nenašel nikdo, komu by doopravdy chyběla, neměla rodinu, o té, která jí vychovala, si myslela, že jí nenávidí, jediný, koho na světě momentálně má, je její hrnčířský mistr, Vuphar, ale i u něj má za to, že mu nepřirostla k srdci a nesháněl by se po ní příliš dlouho.
Pokud chce, dokáže se opravdu zkušeně přetvařovat. K tělu si nikoho nepustí, bojí se, že jakmile by někdo uviděl její pravdou povahu, zasadil by jí další ránu na duši a poté odešel, dost možná by se jí i vysmál, jak je ubohá, a tak raději všem ukazuje masku veselé mladé dámy, která si libuje v pálence a tanci a nebojí se nabídnout své tělo pro potěšení jiným drakům. Ovšem snaží se vyhýbat drakům a wyvernům, zkrátka z nich nemá dobrý pocit, a i když by to nepřiznala, i trochu strach. Naopak miluje wyrmy.
Je velmi citlivá, hlavně co se negativních věcí týče. Hodně věcí si bere osobně a díky tomu se dokáže naprosto iracionálně urazit. A většinou stačí jen jedna taková poznámka, která ani nemusí být mířená na ní, ale ona si to vyloží po svém a ihned se otáčí a odchází. Naopak k lichotkám je téměř hluchá, ty si k srci nebere nikdy, má je jen za prázdná slova, kterými s ní chce někdo manipulovat, anebo ji dostat do postele. Ale není to tak, že by na ně neuměla zareagovat, jen jim zkrátka nevěří. Je skeptik, ale zároveň dokáže být pořádně naivní. Svět vidí v poněkud temnějších barvách, než doopravdy je. Co se týče lidí, z těch má strach, ale necítí k nim podobnou nenávist jako většina ostatních draků. I přes to, že jí lidé připravili o rodiče. Ale necítí k nim ani náklonnost, pro ni jsou lidé tak vzdáleným problémem, že o nich ani téměř nepřemýšlí. Nikdy žádného nepotkala a nemá v plánu to měnit.
Její rodina byla snad prokletá. Její matka, Corylea přišla o první vrh vajec díky dračím lovcům ještě dávno předtím, než měla na svět přijít Neareia. Jen tak tak se jí povedlo z místa uletět, zatímco strážci, kteří jí doprovázeli, byli zabiti. Její partner, Vurath, s ní tehdy nebyl, jelikož jako faerak proti lovcům by nic moc nezmohl. Když se páru poštěstilo podruhé, už svou lásku neopustil a zůstal s ní. Bohužel pro ně, Corylea snesla jen jedno jediné vejce, ze které se vylíhla malá dračice – Neariea. Tentokrát však měli štěstí, lovci jejich skrýš neobjevili, a tak se rodinka mohla navrátit zpět do Kothenu. Prvních pár let bylo idylických. Neareia sílila a rostla do krásy, možná to bylo tím, že byla jediné dráče z vrhu. Když jí bylo šest let, postihla její rodinu tragédie. Corylea byla znovu v očekávání a v doprovodu Vuratha a dalších dvou strážců se vypravila do skrýše mimo Kothen. Byla to dobrá skrýš, ta samá, do které se uchýlila, když čekala na vylíhnutí Neareii, ale tentokrát jí nepřinesla štěstí. Sice snesla vejce hned tři, ale nestihla se z toho radovat příliš dlouho. Pár dní poté, co snesla vejce si je našla velká skupina lovců draků a nastal masakr. Jeden ze strážců držel hlídku, zatímco ostatní spali, a ten také padl za oběť jako první. Nestihl se ani bránit, jen zařval, než zemřel. To probudilo ostatní draky, Corylea byla ihned na nohou, připravená bránit své vejce a také se jí povedlo jednoho lovce zabít. Byla vzteklá a vyděšená a instinkt jí velel chránit své mladé i za cenu vlastního života, a to bylo nebezpečné i ze strany tak malého draka, jakým byl faerak. Zranila další dva lovce, než přímo před jejíma očima zabili Vuratha. To byla poslední kapka, na pár chvil polevila v ostražitosti a teskně zařvala a přesně tohoto momentu lovci využili. Její jediné štěstí bylo, že nežila dost dlouho na to, aby viděla, jak lovci rozmlátili její vejce. Jediný, kdo ten masakr přežil, byl druhý strážce, dlouholetý přítel Vuratha. Utrpěl několik vážnějších zranění, ale i přes to se mu povedlo dostat se do Kothenu, kde s těžkým srdcem musel říct, co se stalo. Z Neareii se stal sirotek. Sice byla ještě dráče, ale dost dobře si uvědomovala, co se stalo a mohla si oči vyplakat nad tou tragédií.
Gadaric, drak, který jako jediný přežil masakr té noci, kdy zemřeli její rodiče, si ji bez zaváhání osvojil, jakmile byl dostatečně v pořádku na to, aby mohl o něčem takovém rozhodovat. Měl pocit, že zklamal svého přítele s jeho manželkou a nikdy si to neodpustil. A to, že zachrání jejich jedinou dceru před sirotčincem, bylo to nejmenší, co mohl udělat, aby tuhle křivdu napravil. On sám měl osm potomků ze třech vrhů. Jeho partnerka byla wyvern, on byl drak, strážce, a na tom si zakládal. Tak také jejich domácnost vypadala. Tvrdý režim, od jejich dětí se očekávalo jen to nejlepší, tři nejstarší potomci byli strážci, jedni z těch nejlepších a od těch mladších se očekávalo to samé. Gadaric své děti sám cvičil, kdykoliv měl čas, jinak trénovali mezi sebou. I když se Neareia vyhnula těm nejbrutálnějším a nejnáročnějším tréninkům, Gadaric se nebál jí dát do těla, jakmile byla starší. Navíc ani netušil, jak jinak by ji měl vést, i když bylo předem jasné, že z ní žádný strážce nebude. Její matka byla faerak, její otec byl také faerak, nebyla žádná možnost, aby se stala něčím jiným než faerakem a tito nejmenší a nejslabší draci by jen těžko mohli někoho ochránit. Dokud Neareia trénovala se svým patronem, bylo to v pořádku, Gadaric byl sice přísný, ale spravedlivý, ale o jeho dětech se to samé říct nedalo. Ty tři nejstarší téměř nevídala, byli dospělí a měli své vlastní životy, ale zbylých pět potkávala denně a pravidelně s nimi trénovala. Tři draci a dvě dračice, všichni starší než Neareia, zocelení tvrdou výchovou svého otce se neštítili mladou dračici popichovat, ponižovat jí kvůli tomu, čím je a jak je slabá. Vyprávěli jí, co jí čeká, až se poprvé promění, jak její dračí tělo bude ještě slabší než její lidské a jaká je ona a její druh pro ostatní draky přítěž.
Gadaric i celá jeho rodina byli drsné povahy a řeči si nebrali k tělu, ale Neareia byla úplně jiná než oni. Vždycky byla citlivá a šikanu svých nevlastních sourozenců si brala tak osobně, že postupně začala věřit tomu, že je k ničemu. Dokonce tak moc, že se jí začala hnusit představa proměny, na rozdíl od ostatních mladých draků se ona vůbec netěšila na ten moment, až stane na útesu a bude muset skočit, proměnit se a poprvé se proletět. Vždyť to stejně nemělo cenu, faeraci byli jen přítěží společnosti, tak proč se vůbec namáhat proměňovat?
Když se jí po patnáctých narozenin začaly projevovat známky dračí podoby, byla úplně nešťastná. Nejprve to nevypadalo nejhůř, měla své naivní naděje, že se třeba někdo spletl, a nakonec se z ní vyklube nějaký jiný druh draka, nebo že se stane zázrak a přemění se třeba aspoň na drakeje, ale s tím se nikdy nikomu nesvěřila. Tak nějak tušila, že by se díky tomu akorát stala terčem dalšího posměchu ze strany nevlastních sourozenců. Nejprve jí začaly růst tmavé šupiny kolem páteře, krátké úseky, ale dávalo jí to jistou naději. Faeraci jsou přece známí svou pestrobarevností ne? Jenže poté se jí šupiny ukázaly i na krku a ty byly zlaté, místy hnědé a pod ostrým slunečním světlem trošku připomínaly i zelenou barvu. O chvíli později přišly i rohy, nebyly tak tvrdé jako rohy jejích nevlastních sourozenců a větvily se, jedna část se jí stáčela kolem ucha a ta byla o poznání pevnější oproti druhé části, která pokračovala nahoru nad hlavu a spíš než roh připomínala tykadlo. Už tohle znamenalo, že měli všichni kolem ní pravdu, ale poslední hřebíček do rakve jejího smutku bylo, když jí vyrašili křídla, která připomínala spíše křídla hmyzu než draka. Jakmile tohle Neareia uviděla, zamkla se na několik dní do svého pokoje, kde probrečela několik dní i nocí, litovala se a zároveň se nesnášela. Vyhnal ji odtud až Gadaric, který nehodlal její slabosti trpět, i když byl pořád zatížen tím, že neochránil její rodiče, jí ihned naložil tolik práce, aby zapomněla na své deprese. Jelikož netušil, co s ní, zařídil jí učení u jednoho z hrnčířů.
Když nadešel den první dračí výpravy, Neareia dělala všechno pro to, aby se jí nemusela účastnit. Vymlouvala se na nevolnost už několik dní a možná u jiné rodiny by jí to prošlo a její proměna by se mohla o rok odložit, jenže ne pod střechou Gadarica. On sám pomáhal připravovat výpravu, a tak nechal své děti, aby se postarali o to, aby Neareia dorazila na místo včas. Zhostily se toho jeho mladší děti, zvlášť zákeřná Rummi, která byla v čele celé operace, Kaethe, která bez své sestry neudělala ani krok a Torak, ze všech Gadaricových potomků nejkrutější. Když Neareia odmítla vyjít ze svého pokoje na požádání, vtrhli k ní, svázali jí, aby nekladla odpor a na místo jí odnesli, což pro ni byla ta největší potupa. Navíc se neštítili mezi ostatními draky rozhlásit, že mladý faerak se bojí proměny natolik, že by jí raději nikdy neabsolvovala. To pro ni byla neskutečná hanba, měla co dělat, aby se na místě nerozplakala, měla slzy na krajíčku, a dokonce jí jich několik ukáplo, než se ovládla na tolik, aby je zastavila. Gadaric tohle celé viděl, nespokojeně se podíval na své děti, ale nezasáhl. Věřil v to, že pokud by se teď Neareii zastal, jen jí tím uškodí, protože by jí pak ostatní draci měli za ještě většího slabocha, který se jen schovává za svého ochránce.
Nepřipadalo v úvahu ani to, že by se ztratila, na to vzbudil její nedobrovolný příchod až příliš mnoho povyku, ale Neareia by dala cokoliv za to, aby mohla být kdekoliv jinde na světě, snad i v rukou dračích lovců by jí bylo lépe než tady. Na řadu při seskoku přišla na řadu jako jedna z prvních, snad už jen proto, aby si Gadaric mohl být jistý, že proměnu opravdu překonala. Při pohledu do propasti pod sebou se roztřásla, ale donutila se skočit. Věřila, že její nevlastní sourozenci by byli natolik škodolibí, že by jim nedělalo problém ji tam shodit. Udělala krok do prázdna, přenesla váhu a už se řítila dolů. Automaticky roztáhla své křídla, které měla i v lidské podobě a tím zbrzdila svůj pád, avšak proměna nepřicházela. Vyletěla nahoru, stále v lidské podobě a chtěla se vrátit na útes, když jí cestu odřízl velký šedý drak, zatlačil ji o několik metrů dozadu a poté na ni zařval. Až tehdy u ní nastala proměna, možná za to mohla její nechuť k dračí podobě, ale mnohem pravděpodobnější bylo to, že zkrátka neskočila dost daleko na to, aby se dostala za bariéru. Ostatní dráčata nadšeně skákala, zatímco ona udělala sotva půlkrok od útesu.
Dračí podoba pro ni byla stejně nepříjemná, jako si myslela. Na let si zvykla už ve své lidské podobě, tím pádem to pro ni nebylo nic nového. A i když měla při cestě kolem Draconisu vidět spoustu věcí, ona se soustředila jen na sebe a na to, aby to měla co nejdřív za sebou. Když se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že je ve skupině jediným faerakem a to jí vůbec nepřidávalo. Neustále měla v hlavě to, co si o ní asi tak můžou ostatní draci myslet a nezbýval prostor na nic jiného.
Ne všichni ale byli k jejímu utrpení lhostejní. Hrnčíř, u kterého se učila, sice u té první přeměny nebyl přítomen, ale slyšel, co se stalo a Neareii se mu zželelo. Nabídl jí, že pokud učení u něj myslí vážně a jednoho dne po něm řemeslo převezme, může se k němu přestěhovat a žít u něj. Neareia neváhala ani minutu, Gadaricův dům pro ni nebyl příjemným místem. Byla dokonce natolik zbabělá, že ani neměla odvahu to říct Gadaricovi rovnou do očí, místo toho si uprostřed noci sbalila věci a nechala mu krátký dopis, ve kterém mu ve zkratce sdělila, že dostala nabídku bydlet u Vuphala, hrnčíře, u kterého se učila. Zdůvodnila to tak, že bude mít pod jeho střechou více času na to, aby se zdokonalila v řemesle. Samozřejmě že Gadaric zuřil, když zjistil, co udělala, neuznával slabost a strach, a tohle bylo zkrátka přes čáru. Zanevřel na Neareii, ale té to bylo jedno, protože měla nový domov.
• Její dračí podoba se jí hnusí a nerada se proměňuje, raději zůstává v bezpečí Kothenu.
• Má velmi kladný vztah k alkoholu, dokonce se občas zdá, že je silná pálenka jejím pánem, ale ona ví, že to tak není.
• Má velký respekt z draků a wyvernů, který až hraničí se strachem a snaží se jim vyhýbat.
• Ráda tančí, hlavně když je pod vlivem něčeho silnějšího.
• Dokud je ve svém lidském těle, dokáže se vcelku obstojně ubránit jinému člověku / drakovi v lidském těle.