Vylíhnul se jako druhý ze snůšky čtyř vajec. Jeho matka Monniel měla štěstí, nebo zkrátka šťastnou ruku při vybírání vhodného místa na čekání na narození a vylíhnutí potomků. Za celou dobu jí nikdo nevyrušil, lovci draků ji ani jejího partnera nenašli a rodinka se čtyřmi malými dráčaty se tak mohla vrátit v pořádku domů. Ratsurr byl jediným drakem mezi svými sourozenci, zbylé tři byli dračice. On i jeho sestry rychle sílili a ani jeden z nich nestrádal. Ale už v mladém věku se začala projevovat Ratsurrova divočejší povaha. Ne, že by byl nezvladatelný, tedy aspoň ze začátku. Neustále své sestry provokoval, po nějaké době si začal dovolovat i na matku, jen u otce to nikdy nezkusil. Moc dobře věděl, že by s ním udělal velmi krátký proces. Einas, jeho otec, byl jedním ze strážců a potrpěl si na disciplíně a dobrém jméně. Svým dětem zajistil dobré učitele a Ratsurra dokonce začal sám trénovat v boji. Doufal, že jeho syn bude kráčet ve šlépějích svého otce a stane se jednoho dne strážcem.

Až Ratsurrova puberta začala jeho rodičům dělat opravdové starosti. Nejen, že mladík začal vyvádět, utíkal z domu a chytil se party kamarádů, kteří ho akorát tak dostávali do průšvihů, Monniel snesla další snůšku vajec a doma se tak objevili další dva mladí draci a jedna dračice. Ratsurr se o mladší sourozence staral jen když mu překáželi a v tu chvíli se neštítil jim dělat ze života peklo. Einas netušil, jestli je horší, když byl syn doma a dělal peklo svým sourozencům, nebo když byl někde venku a tropil kdo ví jaké hlouposti tam. Snažil se mu několikrát domluvit, dokonce mu i vyhrožoval, ale neúspěšně.

Až když mu po patnáctých narozeninách začaly rašit první znaky jeho dračí podoby, tak se trochu zklidnil. Asi kvůli bolesti, které mu způsobily rostoucí rohy a šupiny. A to bylo vše. Žádné další znaky už se neobjevily. A samozřejmě že mezi svými přáteli byl kvůli tomu pro smích. Se dvěma z nich se popral, smáli se mu, že díky tomu, jak málo má dračích znaků, tak že bude ve svém druhém těle slabý a nemožný. A že je víc člověk než drak. Takovou urážku si Ratsurr nehodlal nechat líbit a násilí bylo jediné východisko z téhle situace, které znal.

Tenhle incident mu trochu znechutil budoucí proměnu, ale ne dost. Velmi brzy na to zapomněl a kdykoliv někdo zmínil to, že má málo dračích znaků, Ratsurr nešel pro ránu daleko. Buď si ten dotyčný dal říct, anebo dostal do zubů. Samozřejmě jako snad každý mladý drak přemýšlel o tom, že by se proplížil za bariéru, aby své dračí tělo poznal už co nejdřív, a na rozdíl od většiny dráčat, on měl dost odvahy na to to zkusit. A ne jednou. Jenže staří draci moc dobře znali všechny triky, které kdy dráčata zkusila a Ratsurr nebyl zrovna kreativní, tak jeho pokusy vždy skončily špatně.

Když konečně přišel ten krásný jarní den, při kterém měla proběhnout výprava mladých draků, Ratsurr nemohl dospat. Byl vzhůru ještě před rozbřeskem a celý den byl jak z divokých vajec, ještě víc než obvykle. Kupodivu se nehrnul nikam ven z domu, což bylo pro jeho sourozence peklem. A pak konečně padl soumrak a on se mohl začít chystat.

Přemáhala ho nervozita, ale nesmírně se těšil. Procpal se poměrně dost dopředu, ale nebyl mezi prvními, kteří skákali. Rozčileně pochodoval na místě a aby si zkrátil čekání, než přijde na řadu, hlasitě vtipkoval se svými přáteli anebo se smál těm, kteří při skoku zaváhali, nebo dostali strach. Měl pocit, že tam vystál důlek, ale konečně byla řada na něm. Ta noc byla hodně větrná a mladý drak si ve své aroganci a natěšení vůbec neuvědomil, že by měl počkat, než ten nejhorší poryv větru ustane, než skočí. Dokonce se na svůj skok rozběhl, mocně se odrazil… a když se přeměnil a roztáhl křídla, nabral ho vítr a málem s ním mrštil o nejbližší skálu. Jen tak tak to dokázal vyrovnat, při tom zděšeně vyjekl a začal mávat křídly jako pominutý, než se ujistil, že je vše v pořádku. Celá ta situace vypadala dramaticky, ale jakmile bylo po všem, spousta dráčat se začala smát tomu, jak zařval jako vyděšená slepice. Samozřejmě, že jim to jen tak nedaroval a jakmile měl příležitost, zaútočil. Hodlal se poprat, aby svou důstojnost získal zpátky, ale starší draci to ihned zarazili. Poslední, co potřebovali, bylo, aby se několik dráčat rvalo mezi sebou těsně poté, co se proměnili.

Ratsurr poté trávil dost času ve své dračí podobě. Otec se ho pokusil nacpat do učení jednomu řemeslníkovi, ale neúspěšně. Trénink u strážců také nepřinesl ovoce, mladík byl příliš svéhlavý na to, aby poslouchal nějaké rozkazy. Vůbec ho netrápilo, co s ním bude v budoucnosti, měl svůj svět a byl v něm naprosto spokojený.

Vše se pro něj ale změnilo, když jednoho dne narazil na lovce draků. Byli s přáteli daleko za hranicemi Kothenu, jako obvykle se pošťuchovali a před skupinkou mladých slečen se natřásali o tom, kdo je lepší. A rozhodli se dát si závod, aby se jednou provždy vědělo, kdo z nich je nejrychlejší. Ratsurr trochu zaostával, ale když začal na své kamarády dotahovat, chytil se do pasti, kterou tam nastražili lovci. Kamarádi jeho bolestný výkřik ignorovali, mysleli si, že je to jeho taktika, jak je donutit zpomalit, aby je mohl předehnat a vyhrát tak závod. Jenže když se v cíli neobjevoval, bylo to divné. Nakonec se rozhodli jít po něm pátrat a našli ho přišpendleného k zemi. Netušili, co by měli dělat, ten pohled je vyděsil, a tak se co nejrychleji rozletěli směrem k městu, aby našli pomoc. Ratsurr je prosil, ať s ním zůstanou, měl strach a když jej opustili, ještě nějakou dobu řval, křičel o pomoc, když už ne své přátele, tak kohokoliv, kdo by mohl být poblíž. Vůbec ho nenapadlo, že tím křikem může přilákat i právě tyhle lovce. Nejdřív si jich nevšiml, byl tak zabraný do vlastní bolesti a mizérie, že skupinka lidí šplhajících po horách mu unikla. Až když se jeden z nich přiblížil až moc, že po čepeli jeho meče přeběhl záblesk sluníčka, přitáhlo to Ratsurrovu pozornost. Znovu zařval, ještě vyděšeněji než dřív a pokusil se lovce srazit, zabít, nebo se od něj přesunout dál. Nic z toho se mu samozřejmě nepovedlo. Pak si všiml i těch dalších. Bylo jich asi pět, všichni ozbrojení, s krvežíznivým pohledem, který mladého draka děsil. Mlel sebou, snažil se uvolnit si křídla, která měl propíchnutá na několika místech velkými kopími, které ho držely na zemi. Ale jen se vysiloval a zbytečně ztrácel krev. Po chvilce si musel dát pauzu, bolest byla až příliš velká, a právě tehdy uslyšel to, co s ním lovci plánovali. Nechtěli ho zabít, hodlali ho dopravit do nějaké své pevnosti, tam ho zavřít a dělat na něm kdovíjaké pokusy. To ho vyděsilo ještě víc než vidina brzké smrti.

Měl obrovské štěstí v neštěstí. Zatímco sebou cukal, objevil se nad nimi velký stín. Patřil zelenému wyvernovi, kterého Ratsurr neznal. Lovci si ho také všimli a několikrát po něm vystřelili, ale tomu se wyvern lehce vyhnul. Prolétl těsně nad nimi, přičemž jednoho lovce odmrštil ocasem silně proti skále a druhého vzal do pařátů, vyletěl s ním vysoko nad hory a poté ho pustil. Zbývající tři lovce roztrhal, ale jim se povedlo ho zranit střelou. Nezdálo se, že by to wyverna nějak více vyvedlo z rovnováhy, zlikvidoval je během pár chvil a poté se otočil k Ratsurrovi. Vyrval ze země kopí, která mladého draka držela a doprovodil ho zpět do Kothenu. Avšak ještě než se jejich cesty rozdělily, schytal mladík od toho muže několik pohlavků s tím, že je hloupý a že díky dráčatům jako je on pomalu vymírá dračí rasa. Ratsurr byl z celého dne tak vyklepaný, že ho ani nenapadlo staršímu drakovi odporovat.

Doma o tomto incidentu neřekl ani slovo, ale velmi brzy se začal vyptávat na záhadné znamení, které viděl na wyvernově rameni. Pentagram, nad kterým bylo dračí křídlo. Chtěl vědět, co to znamená a téměř ihned se setkal s odporem. Otec mu okamžitě nakázal, aby podobné věci pustil z hlavy, aniž by mu řekl, co to je za značku. Místo toho znovu syna díky svým známým zkusil poslat do učení mezi mladé strážce.

Tentokrát tam Ratsurr zůstal podstatně déle, ale ne protože by chtěl být jako otec. Ale doufal, že zde by mu někdo mohl říct něco víc o té tajemné značce a o tom zeleném wyvernovi. A taky že se to povedlo. Jmenoval se Theroner a byl hlavou frakce, která se jmenovala Bratrstvo stínu spravedlnosti. Byli to zabijáci lovců draků, a vlastně všech lidí. Ratsurr o nich už slyšel, nebyla to žádná tajná organizace, ale nikdy se příliš nezajímal o to, co jsou zač. Tedy až doteď.

Zjistit, kde Theroner bydlí už pro něj byla úplná hračka. Ještě ten den zaklepal na jeho dveře, plný očekávání a arogance. Když wyvern otevřel, Ratsurr na nic nečekal a vše na něj vychrlil. Řekl mu, že chce být jeho učeň, a Theroner se nad tím jen zašklebil. Vrazil mladíkovi pár facek a řekl mu, ať mu už s takovými hloupostmi nechodí na oči. A s tím mu přibouchl dveře před nosem. Doslova. Zhrzený Ratsurr se ten den sotva ploužil domů. Strážcem být nechtěl, ani nic jiného v životě ho nelákalo.

Jenže opět se ukázalo, že má mladík víc štěstí než rozumu. O pár dní později si ho našla ve městě starší dračice. Neznal ji, netušil, co je zač, ale zdálo se, že ona přesně věděla, kým je on. Zatáhla ho do postranní uličky, pěkně do soukromí, aby je nikdo neposlouchal. A nabídla mu, že ho vezme k sobě do učení. Zmatený Ratsurr ji chtěl odmítnout, neměl náladu na žádné takové nabídky, měl za to, že je nějaká řemeslnice, ale když ji od sebe odstrčil, hrubě ho přimáčkla ke zdi. Na to, že byla o dost nižší, měla mnohem větší sílu než Ratsurr a to ho překvapilo. Teprve v tu chvíli ho napadlo se jí zeptat, kým vlastně je. Dračice mu s úsměvem odpověděla, že je jednou z bratrstva stínů spravedlnosti. Zůstal na ni hledět pár chvil s otevřenou pusou, než její nabídku přijal.

Výcvik byl tvrdý, Aldis, ona dračice, která si ho vzala k sobě do učení, byla přísná a nekompromisní. První tři měsíce mu ani nedovolila překročit hranice města, chtěla po něm každodenní tréninky. Ratsurr nebyl nejhorší bojovník, aspoň v lidské podobě. Ale na Aldis zkrátka nestačil. A necvičil jen s ní. Během pár týdnů poznal i dalších pár členů bratrstva, kteří se na jeho tréninku sem tam podíleli a stejně tak i strážci. A když se Ratsurr začal ptát, proč ho Aldis nenechá se aspoň jednou za čas proletět, výcvik ještě zintenzivnila, prý aby neměl čas vymýšlet tak hloupé otázky. Po třech měsících mu tedy dovolila se sem tam proletět, ale nikdy mu na to nedala víc jak dvě hodiny. A po dalších třech měsících přišla další část jeho výcviku. Měl se naučit bojovat i v dračím těle. Pár potyček s přáteli sice zažil, ale jinak se nedalo říct o tom, že by se uměl nějak zvlášť bránit, ani útočit. Aldis byla wyvern, mnohem starší a tím pádem větší než Ratsurr, a zároveň i mrštnější a silnější. Ratsurr si vedle ní připadal jako slon v porcelánu, sotva dokázal odrážet její útoky a připadal si jako absolutní břídil. Prvních několik týdnů bylo katastrofálních, mladík každý večer padl do postele naprosto vyčerpaný a ráno přísahal, že by potřeboval ještě několik hodin spánku. Začínal mít obavy, že tohle nezvládne. Pak se stala nehoda a Aldis ho zranila natolik, že nebyl schopný pokračovat, dokud se rána nezhojí. Jeho mentorka ho zahltila knihami, které měl přečíst a vyrazila na výpravu. Byl celý nesvůj z toho, že po tak dlouhé době tvrdého režimu měl naráz téměř volno. Samozřejmě by si nedovolil Aldis neuposlechnout a nepřečíst knihy, které mu dala, příliš si vážil téhle příležitosti na to, aby si ji nechal utéct. Tak nějak tušil, že žádný jiný člen bratrstva by mu podobnou věc nenabídl.

Knihy byly o lovcích draků, o jejich taktikách, jedech, pastech, a dalších věcech. Netušil, kdy se Aldis vrátí, ale raději si z knih dělal zápisky, vše, co považoval za důležité si zapsal, aby si to mohl později zopakovat. Tak nějak čekal, že až se wyverna vrátí, pochválí ho za jeho práci, ale to by chtěl moc. Jakmile se Aldis objevila v Kothenu, výcvik se opět obnovil a ona o knihách ani nepromluvila. Vyzkoušela si ho, jestli je opravdu četl, až za nějakou dobu.

Takhle se to opakovalo nějakou dobu. Ratsurr trénoval, když byl zraněný tak, že nemohl pokračovat ve výcviku, dostal hromadu knih, které musel nastudovat a jakmile Aldis uznala, že je schopný boje, začalo to nanovo. I když to měl několikrát nesmírnou chuť vzdát, zatnul zuby a vydržel to. Za tu dobu se hodně změnil, poprvé v životě něco opravdu chtěl a hodlal pro to něco udělat. A taky velkou část udělalo to, že byl oddělen od svých hloupých přátel.

Aldis nechodila nikdy na výpravy sama. Většina draků v bratrstvu pracovala po dvojicích nebo trojicích, kvůli bezpečnosti. Reyonema poznal Ratsurr už před nějakou dobou, byl to drak, který cestoval na výpravy právě s Aldis. Po třech letech, kdy se Ratsurr učil, konečně wyverna uznala, že je načase, aby viděl svou první výpravu. Neměl se účastnit, jen z povzdálí sledovat dění. Reyonem sledoval jednu skupinku lovců už chvilku a měli je přepadnout v jednom průsmyku. Ratsurr si našel perfektní místo, odkud viděl, ale byl mimo dostřel lovců. Ti neměli o dračích pronásledovatelích ani ponětí a když past sklapla, nestihli ani zareagovat. Skupinka čtyř lovců draků zemřela během pár minut. Ratsurra to celé nadchlo, Aldis s Reyonemem byli tak skvěle sladění, že se pohybovali tak, jako by jeden druhému četli myšlenky a nemohl se dočkat, až se jednoho dne bude taky moct podílet na útoku.

Takto to šlo ještě nějakou dobu. Tréninky, učení a sem tam výprava, které se ale nesměl účastnit, jen koukat a učit se. Aldis v tomhle nehodlala ustoupit. Trvalo dva roky, než uznala, že je Ratsurr připravený. Jejich povolání bylo nebezpečné, snad ještě nebezpečnější než být strážce a ona nehodlala mít výčitky, že do světa poslala draka, který by neuměl vše, co ona. Samozřejmě, že se to mladému drakovi nelíbilo, ale za ty roky se naučil věřit úsudku Aldis a respektovat ji. Až příliš mnohokrát mu ukázala, že ví, co dělá.

A pak konečně nadešel ten den. Jeho mentorka mu řekla, že je připravený a že se konečně může jejich výpravy účastnit nejen jako divák, ale jako jeden z nich. Ratsurr byl natěšený jako nikdy, a to i přes to, že ho Aldis předem varovala, že dostane ty nejlehčí úkoly. A co bylo pro mladého draka nejhorší? Řídit se pokyny starších draků, měl sto chutí jim rovnou kázat, že je připravený i na větší výzvy, ale moc dobře věděl, že by tím tak akorát ukázal, že na něj není spoleh a nedokáže splnit jednoduchý úkol.  A tak se raději držel toho, co mu bylo nařízeno. Vše šlo jako po másle, Aldis s Reyonem nahnali lovce do úzkého průsmyku, kde také většinu z nich povraždili. Ratsurr se měl postarat o ten zbytek, který by náhodou proklouzl. Měl možnost zabít dva lovce draků a taky že jí využil. Jakmile bylo po všem, znovu se shledal s Aldis a jejím partnerem. Dračice moc často nerozdávala lichotky. Nebo spíš vůbec. Ale ten den se na něj podívala a jen uznale kývla. V její zkoušce prošel.

Od té doby mu dávala větší a větší prostor, co se týkalo výprav. Ne vždy šli po dračích lovcích, občas se jen tak zatoulali na lidské území a hledali tak dlouho, dokud nenašli nějakého osamoceného člověka či menší skupinu, na kterou zaútočili. Na města a vesnice si netroufli ani ve třech, bylo to příliš velké riziko.

Po dalších třech letech přišla finální zkouška. Ukázka toho, jestli je opravdu Ratsurr připraven. Měl naprosto volnou ruku, co se týkalo plánování a jak Aldis, tak Reyonem mu byli připravení asistovat. Mladý drak si sám našel skupinku lovců, která putovala horami kolem Kothenu, zjistil, kam by asi tak mohli mířit a naplánoval útok. Jeho plán nebyl špatný, ale stalo se něco, co nemohl nikdo z nich předvídat. Poté, co draci zaútočili na skupinku lovců, šlo nějakou chvíli vše jako po másle, až dokud odněkud nepřilétla zbloudilá střela. A pak další. A další. Většině se vyhnuli, ale jak Ratsurr, tak Reyonem byli zranění. Ukázalo se, že lovci se měli sejít s druhou skupinkou, která cestovala z opačné strany průsmyku, a to se drakům stalo osudným. Druhá skupinka lovců přišla nečekaně a nepozorovaně a málem je dostala. Zranění draci uletěli z dosahu, ale Aldis se nemínila vzdát. Měli vítězství na dosah a ona věřila tomu, že zbývající lovce dostane sama. Než si Ratsurr s Reyonemem všimli, že s nimi jejich společnice není, bylo už pozdě. Vrátili se pro ni a našli ji mrtvou, poslední dva lovci, které už zabít nestihla, se skláněli nad jejím tělem. Jeden byl u její hlavy a držel v ruce nůž, pravděpodobně jí chtěl vyříznout oči. To bylo na Ratsurra moc, s divokým řevem se na lovce vrhnul a během vteřin ho připravil o život. Reyonem se mezitím zbavil i toho druhého lovce a společně se pak sehnuli nad tělem Aldis. Za ty roky si dračici oblíbil, byla jedinou, která byla ochotná si ho vzít pod křídla a zasvětit ho do tajů Bratrstva. Naučila ho neskutečně moc věcí a hlavně mu ukázala jeho místo ve světě. Byla pro něj skoro jako druhá matka, akorát s tím rozdílem, že jeho pravá matka, Monniel, ho nikdy nedokázala zkrotit tak jako Aldis.

Byl sice prohlášen za člena Bratrstva stínu spravedlnosti, ale nebyla to zdaleka taková radostná oslava, jakou čekal. Celé to bylo zastíněno smrtí Aldis. Ratsurr na nějakou dobu převzal její místo a lovil společně s Reyonemem, ale ti dva si bez dračice mezi sebou, která by mírnila jejich konflikty, zkrátka nerozuměli, a tak si šel raději každý vlastní cestou. Ratsurr co chvíli měnil parťáky, kteří s ním chodili na lov, až nakonec zjistil, že nejlépe funguje sám. Velmi brzy si vypěstoval jistou reputaci, jak mezi draky, tak mezi lidmi. Kdykoliv nepracoval, velmi rád se bavil, a to se vším všudy – silná pálenka, hezké ženy a pití až do svítání. Avšak jakmile ho čekala výprava, úplně obrátil.

Jednou ho oslovila velká skupina z bratrstva. Sháněli bojovníky a lovce lovců draků, takové, kteří se nebáli. A neměli co ztratit. Ratsurr spadal do obou kategorií. Ani ho zas tak moc nezajímalo, o co se jedná a kývl na to. Ale vzhledem k tomu, jaká skupina draků se dala dohromady a kolik jich bylo, muselo znamenat, že jde o něco velkého. A také že ano. Jakmile se dozvěděl, co je čeká, už mu to tak lhostejné nebylo. Nějaká skupina lovců draků zajmula několik mladých, sotva vylíhnutých dráčat, také pár sotva dospělých, čerstvě proměněných draků a měla na nich dělat nejrůznější pokusy. Ratsurrovi se ihned vybavila vzpomínka na jeho první setkání s Bratrstvem – tehdy lovci draků mluvili o tom, že přesně něco takového plánovali i pro něj. Kypěl v něm vytek a neskutečné odhodlání s těmito lidmi skoncovat tak bolestně, že by si přáli, aby se nikdy ani nenarodili.

Během výpravy přišlo o život spoustu draků, ale povedlo se jim většinu zajatců osvobodit. Bohužel ne všichni byli naživu, když tam záchrana dorazila, našli několik bezvládných dračích těl, samozřejmě bez očí, drápů, spousty šupin… Byl to odporný a zoufalý pohled, ale stejně si draci dali tu práci a zohavené mrtvoly svých mladých bratrů donesli zpět domů, aby jim aspoň důstojný konec a klidný odpočinek mohli zajistit.

Od té doby fungoval Ratsurr zase jako samotář, ale to, co viděl v tom doupěti dračích lovců, ho navždy změnilo. Pochopil, že pokud má mít jeho práce opravdu smysl, a pokud chce opravdu něco změnit, takhle to dál nepůjde. Jeho chování ochladlo, sám se začal distancovat od společnosti, víc se uzavřel do sebe a zaměřil se na to jediné, na čem mu už teď opravdu záleželo – vyhladit co nejvíc těch lidských monster, aby už žádný drak nemusel žít ve strachu z toho, co ho čeká v rukou lidí.