Reavan nebyl celý život dítětem církve. Původně se narodil jako dítě chudinských ulic Lotharu. Jeho matkou byla žebračka, která údajně předtím byla šlechtičnou, no poté, co její otec prohrál všechno v kartách, skončila bez střechy nad hlavou. Svého otce Reavan nestihl poznat, neboť zemřel dřív, než se narodil, na nemoc, která se skrz čtvrť šířila. Měl tak jenom matku, která se o něj sotva dokázala starat, no nějak se jí povedlo jej vychovat do 4 let, než i ona podlehla nemoci a Reavan se tak stal sirotkem. Nebýt bandy opuštěných dětí, které ho vzaly do své „smečky,“ nejspíš by své rodiče velice rychle následoval na druhý svět. Ani mezi nimi však jeho život nebyl nijak růžový. Ačkoliv byla v jejich počtu síla, znamenalo to i více krků, co bylo třeba nakrmit a bohužel, kvůli jejich věku byli málo kdy schopní sehnat dost potravy pro všechny. Souboje o jídlo tak byly na denním pořádku, společně se souboji o to, kdo bude skupinku zdivočelých dětí vést a ačkoliv se Reavan nechtěl účastnit ani jednoho z nich, stejně neměl na výběr a musel, chtěl-li přežít další den. Změna pro něj nastala v zimě, kdy mu bylo 6 let. Jejich smečka se z velké proměnila v malou - zima si vybrala své oběti i přes veškerou snahu Reavana je zachránit. Bohužel, zdálo se, že si chladné, kruté období vybere i další dětské duše a mezi nimi i dívka, kterou Reavan považoval za svou nejlepší kamarádku. Aby měla aspoň malou šanci se ze své nemoci dostat, potřebovala jíst.
Proto se chlapec rozhodl pokusit se ukrást chleba z místního pekařství. Bohužel, pekař ho chytil a chtěl ho za jeho pokus potrestat. Neboť pocházel z Meliosu, usoudil, že useknutí ruky bude dostatečný trest. Reavan ani nestihl spatřit odkud vytahuje nůž a už cítil ohromnou bolest, stejně jako teplo, které teklo v proudech z jeho ruky. Neměl dost síly na to, aby se pekaři vysmekl a tak mu nezbývalo nic jiného, než křičet o pomoc. Než se stihl pekař dostat až ke kosti, malý hoch omdlel a probral se až v Solasově chrámě. Tam se dozvěděl, že jej zachránila pontifa Aefade, která se zároveň postarala o to, aby byl pekař potrestaný za neautorizovaný úkon trestu. Reavan byl chvilku zmatený, než mu konečně došlo, proč chtěl ukrást chleba v první řadě a vyžadoval, aby byl propuštěn. Kněžky ho nechtěli pustit, ale chlapec se rval natolik, že nakonec dorazila i samotná pontifa, jen aby se dozvěděla, co se to děje za rámus v jejím chrámu. Reavan se jí snažil spěšně vysvětlit, proč musí odejít a nemá moc času s prosbou, aby se nad ním smilovala a darovala mu dost jídla pro 5 hladových krků. Pontifa chvilku mlčela, až si i chlapec začal myslet, že je krutá jako všichni ostatní dospělý, než promluvila, aby kněžky připravily kočár a hromadu jídla s tím, že půjde s ním osobně. Všichni v místnosti byli v tu dobu překvapeni, kněžky se dokonce i pokusily protestovat, no pontifa se již rozhodla a tak ji nemohl nikdo zastavit, ani samotný bůh. Bohužel, když dorazili do úkrytu jeho smečky, jeho nejlepší kamarádka byla už studená. Dorazil za ní příliš pozdě, což ho neuvěřitelně zlomilo, no snažil se stát pevně, aspoň pro zbytek přežilé smečky, kteří se konečně mohli dosyta najíst. Chtělo se mu brečet, no držel všechny slzy uzamčené za víčky, tak dlouho, dokud si nenašel osamocené místo, kde ho nikdo nebude rušit. Nebo aspoň si myslel, že ho nikdo nebude rušit. Když se vybrečel natolik, že mu už nezbyla ani energie na řev, našla si ho pontifa, která si k němu mlčky sedla. Reavan očekával nějaké slova útěchy, nebo pokus o to, ale pontifa mu věnovala jenom ticho a společnost, což bylo možná vše, po čem toužil. A tak se o ni opřel, což Aefade vzala jako povolení ho obejmout, což učinila. V jejím objetí zůstal Reavan až do večera, kdy mu nabídla, že se ho ujme a aby se s ní vrátil do chrámu, i se svojí celou bandou.
Reavan tehdy ještě plně netušil, co přesně Aefade po něm chtěla, no její nabídka znamenala střechu pro všechny, proto se rozhodl přijmout. Život v chrámě byl… lepší než na ulicích, to rozhodně. Za to byl Aefadě vděčný. Za co ale už tak nebyl vděčný to bylo všechno to učení, co s tím přišlo. Reavan neměl nejmenší ponětí, proč si musí rvát do hlavy něco jako historii Draconisu, natož historii celého lidstva. A už vůbec nechápal co mysleli tím „povinnosti budoucího pontifa.“ Plně to začal chápat až když strávil v chrámě rok. Teprve tehdy začal chápat, do čeho se to skutečně namočil, neboť měl šanci sledovat pontifu při její práci. Samozřejmě, jakmile mu to došlo, za Aefadou došel, že není schopný dělat to, co ona, býti hlasem boha, svatou osobou. Aefada ho však ujistila v tom, že se sama ujistila, že je toho hoden v ten den, kdy si ho vyzvedla z ulic a ať už měl Reavan jakoukoliv námitku, vždycky ji dokázala smést s argumenty, které byly v jeho prospěch (nebo možná neprospěch, jelikož o roli pontifa nestál). Aefada byla jeho velkým vzorem, už tehdy a tak ho to zároveň do určité míry naplňovalo hrdostí, že si zvolila zrovna jeho. Proto se pro ni snažil co nejvíc, ale jenom pro ni. Jeho roky v chrámě utíkaly někdy rychle, někdy pomalu. Často i cestoval ven, aby navštívil další města, která potřebovala přítomnost pontify. Měl tak šanci poznat velký kus světa, stejně jako měl šanci čas od času zřít draka, ačkoliv pokaždé jenom z dálky. Stejně tak ale měl i šanci poznat temnou stránku náboženství a to hned několik - zkorumpovanou, fanatistickou ale i manipulátorskou a ulhanou. Sám se ani nestačil divit, kolik zla se pohybuje na svaté půdě, až by si jej někdo spletl s podsvětím. Už co se o tom Reavan dozvěděl jako mládenec, ihned se pokusil proti tomu nějak protestovat. Většinou však byl odbyt tím, že je příliš mladý na to, aby takovým věcem rozuměl, nebo že si to jednoduše vymýšlel pro pozornost. Jediná pontifa mu skutečně věřila, no bohužel, v tomhle měla málo moci, už jenom kvůli starému věku. Byla mu však ochotná pomoct co nejlépe dokázala a tak se s její podporou začal zbavovat aspoň toho menšího zla. Kněží, kteří neměli příliš velký vliv a vydali se cestou hříchu velice rychle přišli o svou pozici a kolikrát i ti, kteří měli vliv dosti velký dostali ránu přes ruce.
A ačkoliv to Reavan všechno dělal pro dobro jejich víry a i ostatních lidí, začal si tím tvořit své první nepřátelé. Pro ty, kteří přišli o svou pozici i ti, kteří nějakým způsobem díky nim prospívali, se najednou stal trnem v oku, kterého je třeba se zbavit. Reavan tak za svůj poměrně krátký život stihl zažít nejméně tři pokusy o vraždu, 10 pokusů o otrávení a nespočet pokusů ho nějakým způsobem srazit před veřejností a zpochybnit tak jeho pozici jako budoucího pontifa. Mnoho z těchto pokusů bylo téměř úspěšných. Proto si musel Reavan vytvořit částečnou imunitu proti jedům, stejně jako musela pontifa zařídit ochranku pro svého následovníka. Co se týče pověrám, ty většinou samy odezněly, nebo se o ně Reavan či pontifa sami postarali. Většina pokusů však odezněla poté, co Reavan navázal kontakt s královskou rodinou, čímž si tak utvrdil své postavení jakožto budoucí pontif. Byl to právě jeho kontakt s princeznou Aeryn, která trávila spoustu času s ním kdykoliv navštívila chrám, díky kterému se většina jeho nepřátel stáhla. Reavan se však nepřátelil s princeznou kvůli ochraně, ale protože ho jednoduše zaujala. Připomínala mu jeho zesnulou nejlepší kamarádku, kterou kdysi ztratil a když zjistil, jak chladná k ní její matka dokáže být, rozhodl se ji chránit. Tam, kde selhal u své nejlepší kamarádky, už znovu neselže. Za dobu, co spolu strávili, se stali dobrými přáteli, no poslední dobou si Reavan všímá jiného citu, který k princezně pociťuje a zdá se být daleko silnější, než nějaké přátelství. Moc dobře si uvědomuje, o jaký cit se jedná, no jelikož je budoucí tváří náboženství, snaží se tyto city držet pod uzdou. Zároveň však nevěří, že by princezna jeho city opětovala a tak se z části i snaží chránit před zlomeným srdcem.