Riri měla dosti zajímavou minulost, co se dá říct. Za jejími schopnostmi, pečlivostí, vážností, stálo hodně úsilí, bolesti, slz a krve. Vylíhla se až jako poslední dráče ze tří. Její bratr i sestra se vylíhli dříve. Nejdřív se vylíhl Cilaindres a chvíli po něm se vylíhla z vejce Hermeya. Oba sourozenci byli po matce Wyrmové. Malcoies byl nadšený, že se mu vylíhla dráčata, ale byl zklamaný z toho, že nebyla jako on. Že nebyli Wyverni, jako on. To štěstí se objevilo až po pár letech, když se vylíhla Ridrissa. Měla problém se dostat ze skořápky, ale když se tak povedlo, Malcoies byl nadšený. Nebo aspoň z poloviny. Byl naprosto šťastný, že bylo třetí dráče Wyvernem právě po něm, jak si přál. Menší zklamání přišlo s tím, že se jednalo o dívku. Měl se svými dráčaty velké plány, ale ty mu moc nevycházely. Chtěl mít ze svých dráčat strážce, stejně, jako byl on. Ale ani Cilaindres ani Hermeya k tomu neměli vlohy. Nebo je to spíše vůbec nezajímalo a netáhlo. Už od útlého věku se je snažil trénovat a vést k tomu, ale místo toho Cilaindres chodil za matkou, za Gillionesie a vyptával se na vše ohledně jejího povolání. Velmi se totiž zajímal o obchod, kterým se živila. Hermeya se zase zajímala o kovářství, protože ji neskutečně fascinovala, jak se z ničeho dalo udělat něco. Veškerá možná realizace plánů, tak padla na nejmladší dráče, Ridrissu. Na rozdíl od jejich sourozenců, jí vše ohledně tátovi profese nesmírně bavilo a zajímalo. Byla tím fascinována podobně jako ohněm. 

Díky tomu všemu ale neměla úplně takové dětství, jako právě její sourozenci. Její otec se snažil z toho nešikovného nemehla, vycvičit toho nejlepšího strážce, kdykoliv jen mohl. Tudíž, kdykoliv, když neměl svou práci. Snažil se ji cvičit a trénovat od chvíle, kdy to jen bylo možné. Začal ji předávat důležité a užitečné informace, jak pro trénink, tak i do budoucna, protože počítal s tím, že bude strážkyní, stejně jako on. Vlastně jinou možnost nezvažoval, když ho jeho ostatní děti zklamaly a nedělal mu problém, jim to dávat dost jasně najevo. Gillionesie se to ani trochu nelíbilo a tak vznikalo nespočet hádek, před kterými Ridrissa utíkala do svého pokoje, kde se zavírala a zapalovala si svíčky, které ji uklidňovaly. Nebo spíše jejich plamen. U toho dokázala vždy prosedět hodiny, stejně jako u krbu, nebo ohniště. Prostě ji oheň vždy fascinoval. Stejně tak, jako ji fascinovalo trénování. Neskutečně se těšila na den, kdy bude moct seskočit a konečně rozpřáhnout svá křídla. Stejně tak ji fascinovaly první dračí znaky v jejich 15 letech, kdy ji vyrostly dva velké rohy na hlavě a objevilo se jí několik červených šupin různě po těle. Na bocích, na stehnech a lýtkách, na krku. Když se objevily prvně, poskakovala nadšením a pořád se okukovala v zrcadle. Od té chvíle se nemohla dočkat jediného. Až se ve svých 20 vydá na svou první dračí pouť. Pořád o tom mluvila a byla neskutečně nadšená. Celých pět let se snažila s otcem trénovat a dostávat z něj co nejpodrobnější informace o dračí pouti, které ji rozhodně nechtěl dávat zadarmo. Každou informaci si musela zasloužit dobře zvládnutím tréninkem. A pokud mu nevyhovovalo to, jak to zvládla, tak ji prostě a jednoduše nic neřekl. Bohužel, Malcoies nebyl moc nadšený z toho jejího enthusianismu. Přišlo mu to neskutečně rozptylující. Pořád ji říkal, že se vůbec nesoustředí, že je díky tomu zbrklá, že někomu ublíží a tak dále. Proto se tedy rozhodl, že to z ní dostane a za každý takový projev, ji začal trestat. Nejdřív jenom na trénincích, později i mimo ně. Tak přišla k některým jizvám, které měla. Před první proměnou, ji otec trénoval pouze v lidské formě, aby se dokázala bránit, kdyby na to došlo. Po proměně už se vrhl na tréninky v dračí podobě. 

Prvním nejdůležitějším milníkem, byla dlouho očekávaná dračí pouť. I přes to, že se otec pokoušel Ridrissu odnaučit její nadšené a šťastné projevy, tady se tomu nevyhla. Malcoies se taktéž účastnil dračí poutě, stejně jako několik dalších strážců. Riri měla touhu se předvést. Ukázat mu, jak se ničeho nebojí, jak všechno zvládne a jak na ni může být pyšný, takže ten den brala jako obrovskou příležitost. Byla také hned první ve vzduchu, když už dostali pokyn. Celou pouť si užívala. Plnila veškeré pokyny, co s ostatními dostávala, ale i tak, přes to všechno, se prostě něco nepovedlo. Vzduchem začaly létat hroty. Všichni se jim začali vyhýbat, ale některým to šlo hůře, jak byli ve vzduchu lehce nemotorní. Bylo potřeba změnit směr a vyhnout se tomuhle všemu. Vyhnout se ztrátě na životech v jejich řadách. Riri se dokázala vyhýbat a letěla přímo za svým otcem dle pokynů, ale jedna nemotorná dračice do ní strčila zrovna ve chvíli, kdy prolétal kolem další hrot a jí tak zasáhl do levé nohy. Ozval se její bolestivý řev, což okamžitě získalo pozornost jejího otce. Když se její oči setkali s jeho, okamžitě si vzpomněla na slova z tréninků. “I kdyby tě to bolelo sebevíc, musíš pokračovat. Když přestaneš s tím, co děláš, může tě to stát život.” Jeho slova ji zněla v hlavě a donutila ji i přes odpornou bolest, letět dál. Zbytek poutě proběhl bez problému a i když byla nějaká dráčata zraněná, žádné nepřišlo o život. Stejně, jako žádný strážce. Ridrissa doufala, že po téhle pouti konečně zaslechne slova, že je na ni pyšný, ale marně. Žádná taková slova nepřišla. Od toho se v ní něco hlo. Jak viděla tu nenávist, násilí a všechno kolem toho, i když šlo o dráčata z jejího pohledu… svět už ji nepřipadal jako tak nádherné místo, jako dřív. 

Po první dračí pouti bylo vidět, že se něco změnilo. Že se ona v něčem změnila. Projevovala svou radost a byla vděčná za dny s rodinou, ale už to nebyla ta dračice plná entuziasmu. Všechno, co se stalo, ji utvrdilo v tom, že se pravdu chce stát strážkyní a ochraňovat draky a všechny před lidmi. Proto se do tréninku pustila s o mnoho větší vervou. Dá se říct, že žila jenom pro to, aby trénovala a měla co nejlepší výsledky. Otec ji trénoval tvrději a tvrději. Neměl slitování a bylo mu úplně jedno, jaké bylo počasí, jakou měla náladu, jaká byla denní doba, nebo jak dlouho už trénovali. Pořád jel na plno a očekával to i od Ridrissi. Takže ve chvíli, kdy se mu to úplně nezdálo, mu nedělalo problém přitvrdit, aby z ní dostal to nejlepší. Většinu svého času tedy trénovala s Malcoiesem a když ne s ním, tak s Opherionem. Jednalo se o jednoho ze strážců, kterého otec poprosil, jestli by ho mohl zastoupit, když by zrovna nemohl. Ophi sice nebyl tak drsný a drastický v trénincích, jako Malcoies, ale to Ridrisse nijak nevadilo. I tak se s ním naučila dost věcí a odvážila se i říct, že si rozuměli. Minimálně z jejího pohledu, protože i přes jeho odměřenost, byl přívětivější, než táta. Tréninky s ním měla ráda, dokonce i o něco radši, než s otcem, i když to nebylo až tak časté.

Díky všem těmto tréninkům a jejímu odhodlání, se opravdu stala strážkyní. Byla strašně šťastná a nadšená a doufala, že tentokrát opravdu od táty uslyší, že je na ni pyšný a má z ní radost. Ale ukázalo se, že byla znovu jen naivní. Choval se, jako by o nic nešlo. Jako by to byla samozřejmost a zostudila by ho, když by se k tomu nedostala. Což ji taky párkrát říkal při trénování. Svou práci brala velmi vážně. Snažila se vše dělat nejlépe, jak jen mohla. Ve volném čase trénovala, nebo se objevila u rodiny, aby zjistila, jak se mají a tak. Vždy ji doma rádi viděli. Bohužel to nebyla nijak pohádková a šťastná práce, i když se tak mohla Riri tvářit. V tom ji utvrdila jedna z hlídek, kterou měla s otcem. 

Společně ještě s pár draky letěli na obhlídku. Všechno se zdálo v pohodě a v klidu, než se zaslechli dračí řev. Bolestné volání o pomoc. Okamžitě se vydali směrem, kde vše slyšeli, ale pro jejich smůlu tam byl více lidí, než by se jim líbilo. Dostali se pod palbu šípů, ale i přes to se jim povedlo dostat k drakovi, kterého zajali. Krvácel a měl spoustu zranění. Trpěl a prosil o pomoc. Stejně, jako Malcoies, tak neváhala a vrhla se do akce. Řvali a vrhali se proti lidem, kteří se dobře bránili a útočili. Ridrissa několikrát sama zařvala, když ji zasáhly do ocasu, krku i břicha. Ale nenechala nějakou bolest, aby ji ovládla. Sekala, kousala a využívala vše, co uměla, aby je všechny zabila. Dařilo se jí. Dařilo se jí velmi dobře, takže se jí povedlo osvobodit draka. Když se otočila, aby pomohla ostatním, zahlédla jedinou věc, kterou vidět nechtěla. Kopí jednoho z lovců proťalo otci ocas a následně se další zabodala různě do břicha. Bolestivý řev otce je něco, co si pamatuje dodnes a slýchává to ve snech. Ihned vystartovala po těch lidech, aby otce zachránila. Snažila se, jak jenom to šlo. Byla nebezpečná, rychlá a smrtící. Kousala drápala. Nezajímalo ji, že na sobě měla jejich krev. Že jejich krev cítila v puse. Snažila se zachránit tátu… Z jejího běsnění nezůstal nikdo živý… Jejího otce už ostatní nesly do Kothenu, aby tam vyhledali pomoc. Bylo to nejhorších několik dní Ridrissina života, kdy za tátou chodila každý den a ptala se na jeho stav a na to, jestli to přežije. Bohužel se nedozvídala žádné dobré zprávy. Vlastně ji i její rodinu připravovali na to, že zemře. “Jsem na tebe tak hrdý a vždycky jsem byl. Jsi opravdová strážkyně a věřím, že zvládneš ochránit nespočet životů…” Poslední slova, která opustila otcovy rty, než život v jeho očích vyhasl a společně s ním umřel i kus Ridrissina srdce.