Narodil se jako druhý potomek do vojenské rodiny, který se mohla pyšnit tím, že každý muž nesoucí jméno Thrasid byl hrdým členem Ardenských lvů. A kupodivu, většina z nich se dokonce dostala mezi modré lvy, což pro ně byla ta největší pocta, jaké mohli dosáhnout. Služba samotnému Ardenu a jeho vévodovi bylo něco, co pro muže z této rodiny mělo víc cti, než kdyby měli dělat osobní stráž samotnému králi. A ti, kteří se nedostali mezi modré lvy, se pyšnili tím, že si je vybrali stříbrní lvi, což byla také velká čest. Jelikož první potomek páru Aegira a Rithedy byla dívka, Steinarovo narození provázely nemalé oslavy. Aegir měl svého dědice, pokračovatele, který bude dál hrdě sloužit Ardenu. Chlapcův osud byl jasný už od té chvíle, co se poprvé nadechl a v podobném duchu se také nesla jeho výchova. Jakmile začal stát na nohou trochu jistěji, už jej otec začínal učit boji, samozřejmě zezačátku jen hrou. Hračky, které chlapec dostával, vždy nějakým způsobem připomínaly zbraně – ať už to byly dřevěné meče, palice, sekery, dokonce dostal nejeden štít a když mu bylo deset let, dokonce od otce dostal i funkční samostříl.

Zatímco Steinar měl otcovu plnou pozornost, jeho o sedm let starší sestra, Luta, byla naprosto přehlížená. O její výchovu se starala výhradně matka a Aegirovu pozornost nepřitáhlo k dceři ani to, že se sama chtěla stát rytířkou. Přesvědčila ho až když během jedné zimy ubránila jejich dům před nájezdem jedné chudinské tlupy, kteří je chtěli ze zoufalosti vykrást, jelikož neměli co jíst. Ačkoliv schytala spoustu ran, a dokonce jí zloději zlomili nos, zahnala je, aniž by z domu cokoliv zmizelo. V tu chvíli bylo rozhodnuto, Luta začala s otcem trénovat a dva roky poté se účastnila Ardenského turnaje, kde si ji vybral vůdce modrých lvů. Možná za to mohly konexe jejich otce, který byl generálovým dobrým přítelem, možná na něj doopravdy zapůsobily dívčiny schopnosti, tak jako tak to znamenalo velkou oslavu. Bylo jen neskutečně málo žen, které se mezi lvy dostaly a bylo jasné, že pokud Luta vytrvá, bude její jméno známé v kronikách. Jenže bohužel se nic takového nestalo, o rok později během zimy zemřela, když bestie prolomily zdi a ona se snažila zachránit jednoho ze svých kamarádů, kterého napadl Berbaros. Povedlo se jí tu bestii zabít, ale sama podlehla zraněním, které utržila jen pár okamžiku poté, co její meč proklál té bestii měkké břicho.

Veškeré naděje se tak upnuly ke Steinarovi. Ten se také zúčastnil Ardenského turnaje, když byl dost starý. Neměl strach, právě naopak, těšil se. Miloval boj, rád se rval a velmi často vyhrával, i proti starším klukům. Na svůj věk byl až moc vysoký a neměl zrovna málo svalů. Proto nikoho nepřekvapilo, když svůj první souboj vyhrál. A pak druhý a třetí… soupeřil několikrát a všechny své protivníky zanechával ležet v prachu, jako by to pro něj byla hračka. Bojoval surově, nebál se protivníkům vysmívat, schválně je provokoval, aby udělali chybu a té on potom využil. Nebylo divu, že byl vybrán mezi lvy, ale to, který generál si ho vybral, byl pro rodinu jistým zklamáním. Ještě se nestalo, aby byl některý z Thrasidů vybrán jinam, než mezi modré či stříbrné lvy. A Steinara pozval do svých řad generál šarlatových lvů, těch nejbrutálnějších a nejděsivějších z nich.

Následující tři roky byly ty nejtěžší, jaké kdy Steinar zažil, a přesto si je dokázal svým způsobem užít. Netušil, jestli to vypadalo podobně i mezi ostatními složkami Ardenské armády, ale šarlatoví lvi, nebo spíše jejich rekruti, mezi sebou často bojovali. Neustálé hádky a šarvátky byly na denním pořádku, ale kdykoliv je nachytal generál, byl z toho problém. Proto se kluci velmi brzy naučili řešit si tyhle problémy mezi sebou mimo zraky svého velitele. Díky jeho síle a bojovým schopnostem se Steinar nebál, že by ho některý z jiných rekrutů mohl ohrozit, ale velmi brzy zjistil, jak velká chyba je ostatní podceňovat.

Tři roky uplynuly jako voda a on najednou stál před rozhodnutím – složit slib a zůstat v Ardenu navěky, nebo odejít a najít štěstí jinde? Kdyby se řídil tím, co mu bylo vštěpováno od dětství tak by neváhal, ale už dávno nebyl tím chlapcem, který otci zobal z ruky a dělal vše, co mu poručil. Během těch tří let dospěl a uvědomil si spoustu věcí, jako třeba to, že chtěl vidět i zbytek světa. Tak trochu ho i lákaly dračí hory a sám by chtěl změřit síly s drakem. Na druhou stranu i když měl svou hlavu, cítil na bedrech tíhu cti rodu, která mu říkala, aby zůstal a dělal čest jménu Thrasid. Nebylo to jednoduché, a nakonec to vyřešil nejjednodušším způsobem, jaký ho napadl – hodil si mincí. Když sledoval ten kousek kovu letět vzduchem, došlo mu, že pokud by tohle neudělal, asi by se nebyl schopný rozhodnout nikdy. Myslel si, že v té chvíli nerozhodnosti mu dojde, že ho srdce láká za hranice nehostinného Ardenu, nebo naopak mu přikazuje, ať zůstane, ale nic takového se nestalo. A když se konečně podíval, na jaké straně mince dopadla, ulevilo se mu. Měl zde zůstat. Započal tak dlouholetou službu u šarlatových lvů jako jejich právoplatný člen.

Roky plynuly, jeden za druhým a on se zcela oddal službě Ardenu. Získal pověst toho nebojácného šarlatového lva, blázna, který se pravidelně díval smrti do tváře, až se mu ta tvář zalíbila natolik, že ji chtěl vidět znovu a znovu, hlavně během zim. Když bestie prolomily zdi, on se nebál běžet jim naproti, se zbraní v ruce. V takových chvílích si přišel nesmrtelný, když likvidoval jednoho Pikryna za druhým ve společnosti svých bratrů. A pak se něco změnilo. Zklidnil se, začal být opatrnější, neriskoval tak moc jako předtím. Pořád byl tím skvělým vojákem, kterému stačil jeden rozkaz a vrhnul by se vstříc jistému nebezpečí, ale už nebyl tak bezhlavým bláznem. Co se změnilo? Láska. Bylo mu dvacet osm, když ji poprvé ucítil a už si myslel, že ničeho takového není schopen. Ačkoliv se jeho rodiče navzájem milovali, on si myslel, že už se tomu vyhne. Laeanna byla o čtyři roky mladší než on, dcera kováře. Poprvé ji potkal náhodou a zaujala ho svou krásou. Ale doopravdy se o ni začal zajímat až poté, co zjistil, že ji obtěžuje jeden z mladších lvů, Armel. Arogantní fracek ze šlechtické rodiny, který si myslel, že mu patří svět. Laeanna nebyla zdaleka první dívkou, která mu padla za oběť, ale k žádné předtím si nedovolil to, co k ní. Steinar se tehdy akorát vracel ze své hlídky, když si všiml, že Armel na Laeannu opět naléhal. Byl by to nechal tak, ale slyšel, jak ho dívka prosila, aby ji nechal. Bylo to, jako by mluvila se zdí, Armel se jen přibližoval a jen co vykřikla, překonal vzdálenost mezi nimi a zakryl jí jednou rukou ústa. A tou druhou automaticky zamířil pod sukni. Steinar neváhal, byl vychováván v úctě k ženám a ani trochu se mu nelíbilo, co ten mladý floutek dělal. Zlatovlasá dívka se bránila a vysloužila si za svůj odpor akorát tak silnou facku, než jí Armel roztrhnul sukni a otočil ji k sobě zády. Dále se nedostal, jelikož se k němu dostal Steinar a hrubě ho od dívky odtáhl. Zbil ho tak, že mladší muž ztratil vědomí a poté se otočil k Laeanně. Vypadala vyděšeně a na tváři měla rudý flek od jeho ruky. Tiskla si k sobě co, to zbylo z její sukně a ostražitýma očima hleděla na Steinara. Ten jí podal ruku a nabídl jí, že jí doprovodí domů, aby se ujistil, že se jí nic nestane. Vypadala, že se jí ulevilo, ale v jejím pohledu byla pořád nedůvěra. Steinar se jí nemohl divit, věděl, co za řeči o něm kolují, a tak jestli se o čemkoliv z toho doslechla, byl zázrak, že neutekla na druhou stranu města jen co ho spatřila. Cestou si povídali, nejdřív čistě ze slušnosti, ale velmi brzy zjistili, že si vlastně rozumí. Ten večer se zapsal do Steinarovy hlavy navěky.

Začal s Laeannou trávit víc a víc času a jeho náklonnost k ní rostla. Rozuměli si, cítili se ve společnosti toho druhého dobře, ale i tak Steinarovi trvalo delší dobu, než si uvědomil, že ji miluje. Ale jakmile na to přišel, věci nabraly rychlý spád. Požádal ji o ruku, krátce na to proběhla svatba a o necelý rok později se ukázalo, že Laeanna pod srdcem nosí jeho dítě. Až při porodu se ukázalo, že nebylo jedno, ale hned dvě. Dva malí chlapci, navlas stejní naplnili jejich domácnost ještě větší radostí. A o tři roky později byla Laeanna v očekávání znovu. Ovšem štěstí netrvá navěky a našel se někdo, kdo jim tohle vše záviděl. Armel se nikdy nepřenesl přes křivdu, kterou mu Steinar způsobil a to, že si později Laeannu vzal, tomu taky nepřidávalo. Kdo ví, jak dlouho měl připravený svůj plán, ale poslední kapkou byla asi zpráva o druhém těhotenství. V jednu noc, kdy měl Steinar službu a byl tím pádem mimo domov se Armel připlížil k jeho domu. Všechny okna zatloukl hřebíky tak, aby nešla otevřít a dveře zrovna tak. A poté dům zapálil. Laeanna ani její dva synové neměli šanci se dostat ven, požár byl sice zpozorován brzy, ale nikdo se nebyl schopný dostat dovnitř. A když na místo doběhl Steinar, bylo po všem. Vylomil dveře a zběsile vběhl dovnitř, jen aby našel svou ženu a děti mrtvé. Byl si jistý, kdo to udělal a v tu chvíli se zapřísáhl, že ho najde, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělá.

Každý, kdo Steinara znal se bál, že až Armela najde, tak ho zabije, už jenom kvůli jeho povaze a tomu, jak moc Laeannu miloval. Ale nestalo se tak. Netrvalo ani dva dny a vyčmuchal Armela, který se schovával u jedné ze svých milenek. Strhla se mezi nimi bitka, která ale skončila stejně rychle jako začala, Steinar byl mnohem vyšší, silnější a schopnější bojovník. Velmi brzy tak mladší z mužů ležel v krvi a Steinar si neodpustil pár dalších ran, jen, aby si ulevil. Ale pak přestal. Armel byl v bezvědomí, obličej celý od krve a už se mu začínaly vylévat první podlitiny. Steinar vzal jeho bezvládné tělo a zamířil přímo k vězení, kam ho sám vsadil. Tamním strážím řekl, že se vzdal své pomsty proto, aby mohla Armela stihnout spravedlnost a také jim oznámil, že jestli rozhodnou v jeho nevinnu, najde si ho znovu a zabije ho. Nebyla to výhružka, pouhé oznámení muže, který se nebojí něco takového udělat. Už se musel ovládat, aby ho nezavraždil už teď, nejradši by z něj vymlátil duši, ale neudělal to.

O tom, co se stalo, se doslechl samotný vévoda, a i přes to, kolik měl povinností, zasáhl. Normálně by něco takového Steinara ohromilo, ale teď byl příliš plný vzteku a smutku, než aby nad tím vůbec přemýšlel. Armel byl nakonec uznán vinným a jeho poprava rozhodně nebyla jedna z těch, které by komu kdykoliv Steinar přál, ale rozhodně to byla taková, kterou si ten červ zasloužil. Dobré dva měsíce strávil v kobce a poté byl vyveden ven. Byl pověšen za nohy z hradeb a hlavou dolů mohl sledovat všechna zvířata, která jeho přítomnost přilákala. Už po pár minutách sebou začal házet a snažil se chytit provazu, který mu držel nohy, a to se mu povedlo. Nějakou dobu se udržel, ale pak mu provaz proklouzl a on spadl zpět hlavou dolů. Toto se opakovalo několik hodin a Steinar to celou dobu sledoval. Až se v jednu chvíli Armel vyčerpal a vzdal to. Zůstal ochable viset, z dlaní mu při tom kapala krev. Steinar tam zůstal, ani nevěděl, jak dlouho to bylo, než přišel k hradbám jeden opovážlivý medvěd, který nejprve obhlédl situaci a pak se natáhl po Armelovi. Tlapou jej škrábl, což muže probralo, ale nesnažil se o žádný odpor. Cosi zamumlal a nepřestával nesrozumitelně mluvit, dokud mu medvěd neodtrhl paži. Poté už následoval rychlý konec, po kterém Steinar necítil nic. Měl v sobě absolutní prázdnotu. Vrah jeho milovaných byl po smrti a on neměl nic.

Zcela se ponořil do svých povinností. Nesoustředil se na nic jiného, bral si toho na sebe víc a víc, zastával práci za dva, a to nezůstalo bez povšimnutí. Když o několik let později zemřel generál šarlatových lvů, povolal si ho vévoda k sobě. Každý jiný muž by z něčeho takového byl nervózní, jen Steinar ne. Moc dobře věděl, že kdyby s ním měl vévoda nějaký problém, nebo by udělal nějakou chybu, asi by si jej nepředvolal takto, ale poslal by pro něj ozbrojený doprovod. Dostavil se ihned, nehodlal nechat vládce Ardenu čekat. V životě nikdy na podobné audienci nebyl, a tak netušil, co očekávat. Vévoda nechodil kolem horké kaše, oznámil mu, co má na srdci a tím bylo to, že už nějakou dobu Steinara pozoroval a uznal, že je vhodným kandidátem na pozici generála šarlatových lvů. Ačkoliv to tak nevyslovil, byla to otázka, zda takovou hodnost Steinar přijme nebo ne. Uvědomoval si, že to není jen tak a že se mu zdvojnásobí povinnosti a bude mít zodpovědnost za celou jednotku, ale stejně jeho životem od smrti Laeanny byli jen lvi a nic jiného. Na vévodou nabídku kývnul.