Tildrian se na svět dostal jako první a také jediné vejce krále Moraxe a jeho tehdejší družky, Vemmai. Z vejce se vylíhnul bez jakýchkoliv komplikací, aniž by je lovci draků našli a tak se i v bezpečí vrátil do Kothenu, kde se velice brzy projevila jeho čilost. Co mohl, to prolezl a nejednou své rodiče a ostatní draky prohnal po celém městě. Dokonce se i několikrát pokoušel proplížit mimo bariéru Kothenu, zkusit se proměnit v draka a proletět se, no k jeho smůle ho pokaždé zastihli stráže a ihned ho vrátili k jeho rodičům, od kterých dostal vyhubováno. Jedno vodítko by bylo na tohohle uličníka málo, za zadkem mu tak konstantně stáli nejméně tři muži, aby se mu nepodařilo nějakou náhodou vytratit. 
K jeho uklidnění nedošlo ani když byl starší. Místo toho začaly jeho první souboje s ostatními vrstevníky, kdy se prali o to, kdo bude vůdcem skupiny. Zde začala jeho rivalita s dalším drakem, která mimochodem trvá dodnes. Tehdy se však děti rozdělily na dvě skupinky - jedna z nich samozřejmě Tildrianova. Souboje mezi těmito skupinkami byly na denním pořádku, no pokud něco, starší draci měli rozhodně o zábavu postaráno jejich sledováním. Nikdo se je nesnažil zastavit a to ani když v pár případech tekla krev. Byla to pro mladé lekce a zároveň trénink, neb kdyby se k nim nějakým způsobem dostali lidi a oni byli sami, nikdo by je zázračně také nezachránil. Překvapivě, poté, co začaly dětem rašit první dračí znaky, všichni se do určité míry uklidnili. Hlavně tedy Tildrian, neboť mu růst rohů působil nepříjemné migrény, kvůli kterým často zůstával doma. Místo toho našel útočiště ve studiu, ve kterém ho podporovali oba jeho rodiče. Toto období tak stačilo na to, aby jeho puberta ustoupila a vystřídala ji moudrost. Jistě, stále soupeřil se svým rivalem, ale už to nezaháněl do takových brutálních rvaček. Místo toho si vzájemně vybudovali určitý respekt, který si udržují i dodnes. 
Jeho první proměna proběhla bezstarostně, byl tím ročníkem který měl dostatečně zkušených strážců, jenž zajistili bezpečnost všech novopečených draků. Dodnes si pamatuje ten pocit svobody, který prožíval, když se vítr opíral o jeho křídla. Bylo by slabé říct, že byl nadšený. Byl doslova unešený a několik měsíců poté nebyl schopný vydržet ani pět minut doma. Každý den se musel proletět nad vrcholky hor, užívat si toho, co mu jeho dračí křídla darovala - schopnost letu.
S jeho proměnou však přišel i čas tréninku a to hlavně v souboji. Byla toho hromada, co se musel učit, souboj s mečem v lidské podobě uvnitř bariéry Kothenu a obranu ve své dračí podobě mimo bariéru, aby věděl jak nenaletět na lidské triky a pasti a zároveň se dokázal ubránit. Co už ale nikdo nečekal bylo, že tohoto tréninku bohužel brzy i využije.
Když bylo Tildrianovi přibližně 32, jeho matka znovu otěhotněla, tentokrát s 4 vejci. Jak už bývalo zvykem, Vemmai se ukrývala mimo bariéru Kothenu, aby se mohla vejce bezpečně vyvinout. Tildrian za ní často lítal, ať už protože mu matka chyběla, nebo aby jí jen tak dělal společnost. Uběhlo už pět týdnů, když v jeden den její hnízdo našli lovci. Vemmai byla v tu dobu s Tildrianem na menší procházce, no jakmile dračice pocítila, že je něco špatně, spěchala zpátky ke svému hnízdu, Tildrian za ní, jen aby viděli tu pohromu - jeden strážce byl lapen v pasti, druhý mrtev a vejce? 3 z nich byla rozbitá, rozmlácená. Zbývalo jen jedno, no nebýt zásahu Vemmai, bylo by rozmláceno i to. Vemmai se do lovců divoce pustila, zatímco Tildrian osvobodil stále žijícího strážce. Chtěl jít pomoct i své matce, no ta na něj zařvala jediný rozkaz - aby zachránil svého nenarozeného sourozence. Aby vzal to zbylé vejce a uletěl s ním co nejdále a ačkoliv to mladému drakovi lámalo srdce, uposlechnul. Vzal to mrňavé vajíčko do tlamy a odletěl, snažíc se ignorovat řev dvou draků a lovců.
V úkrytu zůstal po celý týden, dokud se mu nevylíhla jeho maličká sestřička, Leto. Nikdo ho za tu dobu nenašel, lovci, ale ani draci, no odmítal myslet na to nejhorší. Určitě se jenom schovával tak dobře, že ho nemohli najít. Rozhodl se tak se svou novorozenou sestřičkou vrátit do Kothenu, kde ho uvítali jeho otec a teta, se slzami v očích. Matka ani strážce, kterého tehdy osvobodil, nebyli nikde v dohlednu. Ten den se dozvěděl, že oba dva padli a lovci s nimi. Obě strany na sobě napáchaly tolik škod, že nebylo možné se z nich dostat. To byla první rána, kterou mu zasadili lidé do srdci. Tu druhou mu uštědřili dva roky později, kdy zavraždili i jeho tetu, kterou miloval stejně jako všichni ostatní. V ten den Tildrian plně zanevřel na lidi, stejně jako jeho otec.

Dodnes Tildrian nemá lidi v lásce a nikomu se zatím nepodařilo tento názor změnit. Posledních 20 roků bylo pro Tildriana klidných a moc změn nezažil. Kromě tedy jedné. Před několika roky se mu totiž do života připojil další rival, kterého vlastně ani sám nečekal. Byl to mladý drak, Darges, který se mu zdál trošku v životě ztracený. Tildrian si ho proto na nějakou dobu vzal pod svá křídla, ve snaze pomoct mu najít různé záliby, zájmy, najít sám sebe. Když poté jednoho dne přišel s tím, že by se také chtěl stát dračím králem, byl sice wyvern překvapen, no jeho rivalství s radostí přijal.