Narodila se do naprosto příšerné rodiny, která měla víc dětí, než kdy mohla uživit. Žili v Lotharu, v cínové čtvrti, v polorozpadlém domě, kterému chyběla dvě okna, dveře visely na jednom zlámaném pantu, a tak se nezřídka stávalo, že měli nechtěnou návštěvu. Dům ani nebyl jejich, jen měli to štěstí, že jich bylo dost na to, aby se nikdo jiný nepokusil je z domu vystrnadit. Na cínovou čtvrť to byl přeci jen poměrně přepych, mít střechu nad hlavou. Když se narodila, měla už dva sourozence – bratra jménem Ahtar a sestru Laire. Ona sama dostala jméno Sura. Žádné druhé jméno, dokonce ani žádné příjmení, jelikož byla součástí té nejhorší spodiny, ani rodové jméno neměla. Po Suře přišli ještě další tři děti – Coyle, Seren a Stenet. Vztah jejích rodičů, jestli se to vůbec vztahem dá nazývat, měl od nějaké lásky hodně daleko. Zeila byla zoufalá, neměla žádnou obživu, proto zůstávala se Salarem, který si s ní mohl dělat co chtěl. Nadával jí, bil jí, stejně jako bil děti, když měl vztek, za pár mincí prodával její tělo chtivým mužům a sám si ji bral, jak se mu zlíbilo. Nebral na ni žádné ohledy a ona z toho byla tak vyčerpaná, že se sotva stihla starat o děti.

Sura měla ještě to štěstí, že si nějakou malou část matčiny lásky užila, než ji Salar zlomil definitivně. Rostla pomalu, dlouhou dobu byla oproti svým vrstevníkům zaostalá, už jen kvůli tomu, jak málo živin se jí dostávalo. Byla odkázána na laskavost otce a ten se zajímal hlavně o to, aby měl co jíst on. Co zbylo tak velkoryse věnoval svým dětem, ale nebylo to pravidlem a už vůbec to nestačilo pro všechny. Když byl Ahtar o něco starší, začal se vytrácet z domu a přicházel s nějakým skromným přídělem jídla. Sura nejprve věřila všem jeho divokým historkám o tom, že mu ten bochník chleba někdo daroval, nebo že někomu pomohl a za to dostal peníze, a tak mohl nakoupit nějaké kousky jídla, ale čím byla starší, tím víc viděla pravdu. Zvlášť když se k Ahtarovi připojila i Laire a ta se s tím nepárala. Přiznala hned první den, že kradla. Celý den žebrala, aby se jí dostalo aspoň pár mincí, ale schytala akorát tak nadávky a pár kopanců, tak se rozhodla, že si prostě vezme, co chce. Sura se ke svým starším sourozencům nepřipojila, naopak zůstávala doma a snažila se pomáhat matce s výchovou svých mladších sourozenců, a to ji asi zachránilo.

Děti nemohly mít štěstí navěky, netrvalo dlouho a Lairu chytili, jak se snaží ukrást kus masa. Bylo to opravdu špatné období, nikdo z nich neměl pořádné jídlo už dobré dva týdny, pokud se nepočítá starý bochník chleba, který si museli rozdělit mezi sebe. Samozřejmě se mladé dívky nikdo nezastal a jejím trestem bylo uříznutí malíčku na levé ruce. A kvůli tomu, že si rodina nemohla dovolit ránu pořádně ošetřit, tak se zanítila a Laira proležela několik týdnů v horečkách. A Sura byla celou dobu u toho. Bála se, že jí sestra zemře pod rukama, ale nakonec se její stav začal velmi pomalu zlepšovat. Celá rodina se tak soustředila na nejstarší dívku, že si nikdo nevšiml, že Seren začala strádat. Když se Laira zcela uzdravila, Salar zaťal poslední hřebíček do rakve své nejmladší dcery. Měla tu drzost odmítnout jeho zbytky, což ho rozčílilo, a zbil ji. Jenže už tak oslabené a podvyživené tělíčko nemělo sílu se bránit a Seren svým zraněním podlehla.

O nějakou dobu později začal Salar prodávat nejen tělo své manželky jiným mužům pro zábavu, ale i svou nejstarší dceru. To Suru vyděsilo, nechtěla dopadnout stejně, ale zároveň ani nemohla nechat svou rodinu jen tak. Milovala je, všechny kromě otce a představa, že je tu nechá… to nemohla udělat. Začala tak místo své sestry chodívat do města, toulala se hlavně bronzovou čtvrtí, žebrala, sem tam když byl někdo až moc neopatrný, tak se uchýlila ke krádeži, ale vždycky byla až příliš opatrná. Měla strach. Jednou se jí dokonce nějakým zázrakem povedlo zatoulat do stříbrné čtvrti, a to pro ni byl jako úplně jiný svět. Všechno tam bylo tak krásné a čisté… a domy byly tak obrovské a nádherné… až si připadala jako ve snu. Nějakým zázrakem se vyhnula všem strážím, kterým by stačil jediný pohled na její potrhané a špinavé oblečení, aby ji vyvedli, jelikož ani otroci neměli tak ubohé šaty jako ona. V němém úžasu se procházela po té nádherné čtvrti, až v jednu chvíli zahnula za roh a stála přímo před naprosto nádhernou dámou v šatech tak bílých, že když se do nich opřely sluneční paprsky, Suru z toho bolely oči. Nikdy v životě neviděla tak dokonale bílou látku. Žena na ni pohlédla a lehce se usmála. Sura byla zvyklá na ledasco, na výhružky, bití, dokonce na ni párkrát i někdo poštval psa, a tak ji takovéto vlídné gesto rozhodilo, ale zároveň potěšilo. Dáma pak odkráčela tak, kam měla namířeno, ale pro Suru to byl nezapomenutelný zážitek. Nikdy nebyla tak blízko někomu urozenému, navíc tak nádhernému! V ten den se zrodil její první bláznivý sen. S lehkým srdcem a prázdnýma rukama se vrátila domů. Dobrá nálada a podivný pocit povznesenosti jí vydržel až dokud neuslyšela křik. V tu chvíli se jí útroby stáhly a pospíšila si za jeho zdrojem. Otec běsnil. Na jedné straně místnosti, kde dřív stávala prastará skříň prožraná červotoči, byla teď jen hromada třísek a mezi nimi ležela Zeila. Nehýbala se. Salar křičel na Coyle a Ahtara a Suře trvalo nějakou chvíli, než zjistila proč. Stenet před otcem řekl, že má hrozný hlad, což už předtím podnapilého Salara rozčílilo, ovšem Stenet se ho nebál, tak jako ostatní děti. Ahtar se ho snažil brzdit, ale nejmladší syn stejně řekl, co chtěl. Otec vyletěl a chtěl syna uhodit, jako obvykle, ale Zeila se mu postavila do cesty. Měla Steneta ze všech svých dětí nejraději a za tu drzost jí její muž zmlátil jako nikdy, než s ní rozbil skříň. Coyle vzala Steneta a utekla s ním, nechávajíc Suru a Ahtara napospas otcovu hněvu. Po další chvilce řevu se Salar zvedl s tím, že jde toho malého zmetka najít a zabít. Sura neměla strach, věděla, že se její bratr nenechá chytit, znal tuhle část čtvrti jako své boty, místo toho se ihned vrhla k matce. Ležela v kaluži krve, jednu ruku měla ohnutou v podivném úhlu a nedýchala. Tehdy poprvé za dlouhou dobu Sura brečela.

Smrt matky nesla velmi těžce a kvůli svému smutku si ani nevšimla, jak se věci začaly měnit v jejich rodině. Laire se začala víc lísat k otci, zatímco Ahtar si víc a víc vyskakoval. Coyle a Stenet se snažili být neviditelní. Celá situace eskalovala víc a víc, ale Sura to nevnímala. Trávila více času v ulicích a ztratila svou opatrnost. O to více se musela schovávat a utíkat, jelikož jí při krádežích několikrát načapali. Jednou se jí nepovedlo utéct a za to si zasloužila stejný trest, jako před lety její sestra – stráže jí uřezali malíček. Byla ještě dítě, proto trest nebyl přísnější, ale i tak pro ni byl dost hrozný. Bolest byla příšerná, ale naštěstí si vzpomněla na pár věcí, které občas zaslechla o léčení ran a ruku strčila do chladné fontány. Tím si ránu vyčistila a zmírnila i trochu krvácení, ale i tak si musela urvat kus látky ze sukně, aby si tím ránu ovázala. Doma se samozřejmě žádné péče ani sympatií nedočkala, ba naopak, musela si ještě dávat pozor a otci ani nepřiznala, co se stalo. Rána se postupně vyléčila, ale byl to dlouhý a bolestivý proces, který po sobě zanechal ošklivou jizvu.

Všichni její sourozenci byli poměrně ubohého vzhledu, hlavně díky podvýživě, byli malí, vyhublí tak, že jim vystupovali kosti, ale přesto její sestry v určitém věku začaly mít ženské tvary. Ona nikoliv, proto se tak dlouho vyhýbala tomu, aby jí otec využíval pro vydělávání peněz, ale když jí bylo šestnáct let, ten den přišel. Sura se bránila, děsila se toho, věděla, jak ti muži umí být hrubí a zlí a nedokázala si představit, co všechno jí provedou. Salarovi to ale bylo jedno, když odmítala jít, jednoduše jí odtáhl s sebou. A samozřejmě jí zbil, ale ne tak moc, jako obvykle, jelikož potřeboval mít relativně nepoškozené zboží. Když stanula před svým prvním „klientem“, otec se ujistil, že neuteče, pohrozil jí, než jim nechal soukromí. Muž před ní byl jakýsi měšťan, rozhodně byl o úroveň výš, než Salar a jeho rodina, jinak by si nemohl dovolit zaplatit za takovéhle služby. Dodnes Sura vlastně netuší, co se tehdy stalo. Její mysl vypla, a naráz z toho domu utíkala, s krví toho muže na svých rukou. Zabila ho, to jediné ví, ale jak? Nebo co se stalo? To je už navěky záhadou.

Nemohla se vrátit domů. Otec by ji zabil, na místě a bez milosti. Stejně tak nemohla zůstat v cínové čtvrti, nebyla zas tak velká a otec měl známé, Sura se sice uměla schovávat a určitě by nějakou dobu vydržela skrytá, ale rozhodně ne navěky, nebo tak dlouho, dokud by po ní otec nepřestal pátrat. Běžela uličkami Lotharu zdánlivě bez rozmyslu, až jí došel dech. Byla v nějaké uličce, podle vzhledu okolí asi v bronzové čtvrti a bylo slyšet v okolí poměrně dost hlasů, tím pádem musela být poblíž nějakého tržiště. To bylo dobré, mezi ostatními lidmi se jednoduše ztratí se svojí výškou. Zamířila tedy tam a celou dobu přemýšlela, co by měla dělat. Dokázala se o sebe postarat, vyžebrala, případně ukradla, co potřebovala, ale měla strach zůstávat v Lotharu. I když bylo hlavní město velké, neznamenalo to, že si jí otec nenajde. A i kdyby se jí nějakým zázrakem podařilo skrývat se tak dlouho, aby ji přestal hledat, jednoho dne by o ní uslyšel, nebo by jí uviděl a začalo by to všechno nanovo. Musela odejít, ale jak? Neměla peníze, ani neměla co nabídnout tomu, kdo by jí mohl odtud odvézt, kromě svého těla, které ale nehodlala prodávat. Vždyť kvůli tomu také provedla to, co provedla.

V tom šoku z toho všeho jí ani nedošlo, že má své roztrhané a zalátané oblečení celé od krve a ta krev byla opravdu nepřehlédnutelná, a proto jakmile jí lidé zahlédli, ihned uvědomili stráže. Sura si toho ani nevšimla, dokud jí hluboký hlas nezastavil a těžká ruka v železné rukavici těžké zbroje jí nepřistála na rameni. Celá zděšená se obrátila čelem ke strážným. Museli při ní stát snad všichni existující i neexistující bohové, když se jí povedlo jim nakecat, že byla přepadena se svou sestrou a že jí se povedlo utéct, ale ne předtím, než její sestru pobodali. Proto na sobě měla tolik krve. Byla to chabá výmluva, ale kupodivu zafungovala. Strážím se asi nechtěly řešit problémy v cínové čtvrti, tak se raději rozhodli nad tím mávnout rukou. To bylo její jediné štěstí. Když stráže kráčely pryč, jeden z nich utrousil poznámku, která jí ihned vnukla nápad. Nebo spíš jí ten strážný nevědomky dal tip, jak de odtud dostat. Mluvil o tom, jak se někdo pokusil ukrást cosi z nějaké lodi v přístavu. Úplně zapomněla, že by se odtud mohla dostat právě lodí. Určitě kontrolovali náklad, ale nemohli kontrolovat všechno, no ne?

Počkala si, až padne noc a vplížila se na jednu z větších lodí. Kupodivu to ani nebylo tak těžké, jak si myslela že bude, její malá postava spolupracovala s všudypřítomnou tmou. Zalezla si někam dolů, mezi dvě krabice a tam zůstala skrytá, dokud nevypluli. Jaké štěstí, že to bylo hned ráno. Povedlo se jí vyhrabat i nějaké zásoby, trochu vody a nějaké podivné, hrozně slané maso, které raději odložila po pár kousnutích. Nezůstala ale skrytá navždy, nakonec byla objevena. A co bylo zvláštnější, tak piráty, kteří loď přepadli. Jenže ona netušila, že to byli piráti, o světě mimo cínovou a bronzovou čtvrť Lotharu toho věděla jen málo, jelikož neměla nikoho, kdo by jí mohl vyprávět příběhy či snad číst pohádky. Když ji ze spánku vytrhlo to, že jí někdo chytil za nohu a smýkl s ní, aby ji dostal z jejího úkrytu, vyděsila se k smrti. Ihned se začala omlouvat, že neměla kam jít a že hned jak přistanou, tak vypadne, když si všimla, že muž má v ruce meč zbrocený čerstvou krví. Ihned zmlkla, zatímco si jí muž zamyšleně prohlížel. Pak se jí jen zeptal, kolik jí je let a proč je od krve. Sama netušila, proč mu řekla pravdu. Vzal ji za ruku, a i přes její protesty jí dovedl nahoru. Cestou potkávali nespočet mrtvých těl námořníků, kteří zaplatili životem za to, že kladli odpor. Nahoře, na nejvyšším patře pod nebem byla skupinka mužů a žen, podobně oblečených jako únosce Sury, kteří dohlíželi na několik svázaných námořníků. Muž, který sem Suru dovedl jí pustil, ani se neobtěžoval ujistit se, že neuteče a zamířil ke skupince. Krátce se s nimi bavil a pak se vrátil zpět k Suře. Dal jí na výběr, buď se k nim může přidat, nebo se může přidat k posádce téhle lodi a projít se po prkně. Dívka netušila, co to znamená, ale nehodlala to zjišťovat, jelikož měla pocit, že to nevěstí nic dobrého. A jelikož stejně netušila, co by měla dělat, přijala nabídku, a tak se přidala k pirátské posádce.

Během pár týdnů jí bylo vše vysvětleno, a něco si domyslela sama. Ten muž, který jí našel, Orikk, před nedávnem ztratil dceru, která byla jen o dva roky mladší než Sura a proto se mu dívky zželelo. Měl ji na starost a nesměl ji pouštět z očí, to byly rozkazy kapitána. Zároveň jí učil o pirátském životě, sem tam jí i prozradil něco o sobě. Během roku se pro ni stal něčím, co by každý jiný člověk nazval otcem, jen ona ne. Otec pro ni bylo hnusné, sprosté a zakázané slovo, které by se nemělo používat pro své blízké. Orikk jí naučil veškerou práci na lodi, naučil ji i bojovat, konečně jí poprvé za celý její život zajistil slušné jídlo, které dostávala v pravidelných intervalech a postupně ji zasvětil do svého světa. Než si to vlastně stihla uvědomit, byla součástí posádky. A s novým životem také přišlo nové jméno, které si napůl vybrala sama. Nyx Charlton. Poprvé za život měla pocit, že opravdu někam patří a že jí lidé kolem ní mají opravdu rádi. Toto období bylo také rozkvět její osobnosti. Obvykle bylo její prací dostat se někam tajně a tam něco ukrást, nebo vyslechnout nějaký rozhovor a pak se stejně nenápadně dostat pryč. To jí šlo. A když se jí to nepovedlo, dokázala se ze spousty nepříjemných situací prostě vykecat, což byl její další skrytý talent, který piráti využívali. Zlomový bod byl, když byla poslána, aby svedla jednoho mladého, nezkušeného obchodníka. Nechtěla to dělat, příliš jí to připomínalo to, co po ní chtěl otec, ale posádka trvala na tom, že je to jen o slovech a kdyby mělo dojít na činy, může se okamžitě stáhnout. Neochotně na to tedy kývla s tím, že pokud prolije krev toho mladíka, nikdo jí nemůže vinit. Co ale bylo největším překvapením, jen co se s tím klukem dala do řeči, nebylo jí to ani trochu proti srsti. Ba naopak, bavilo jí si s ním hrát a když nakonec na intimnosti došlo, vlastně se jí to líbilo. Bylo to něco úplně jiného, než jí popisovaly sestry, možná proto, že jí nikdo nenutil. Tak jako tak se vrátila ke své posádce spokojená jako už dlouho ne.

Nic netrvá navěky, a i tahle éra jejího života skončila. Jejich kapitán dlužil několika nebezpečným lidem a když navštívili Ereu, dotyčný toho využil, najal si pár tamních pobudů a s nimi kotvící loď přepadl, posádku, která tam zůstala pozabíjeli a loď zapálili. Nyx to zjistila až po několika hodinách, když se opilá vínem a dobrou společností vydala směrem k lodi a viděla jen doutnající vrak. Zničená se vrátila zpět do hospody, netušíc, co by měla dělat. Doufala, že někdo z posádky přežil, přeci jen ne všichni zůstali na lodi, ale neušila, jak je najít. Ani nevěděla, proč se tohle stalo. Sama se bála, že by mohla být i ona terčem tohoto útoku, a tak se raději přilepila na jednoho z mužů, kteří v hospodě seděli. Touhle dobou už jí vůbec nevadilo někoho svést jenom kvůli tomu, že od něj něco potřebovala a dokázala se toho držet tak dlouho, dokud potřebovala. Samozřejmě po své pirátské rodině pátrala, ale bez úspěchu. Moc dobře věděla, že Orikk musel být mrtvý, na rozdíl od ní si nešel užívat do města, ale zůstal na lodi a pokud by se mu povedlo utéct, šel by ji hledat. Ostatní členové také nebyli k nalezení, o dvou se později doslechla, že uprchli a dali se k jiné posádce, ale zbytek byl pravděpodobně mrtvý.

Nějakou dobu se zdržela v Eree, využívala pohostinnosti mužů, které sváděla, ale to nevydrželo příliš dlouho. Vypěstovala si jistou pověst a tím pádem si kdejaký chudák myslel, že se na ni může sápat, a to se jí ani trochu nelíbilo. Nemluvě o tom, že možnosti, které se jí líbily, docházely rychlým tempem. To jí jen utvrdilo v tom, že je načase opět zvednout kotvy, najít si nový život, novou posádku, a to také udělala. Pár dalších let se takhle plavila po moři, ale něco tomu chybělo. Ten nádherný pocit, který zažívala se svou první posádkou, měla pocit, že tahle nová je banda zapšklých tupců, kteří nemají ani trochu nějaký smysl pro spravedlnost. A právě s touto partou si vysloužila nejvíc své slávy. V celém Draconisu se nenašlo pirátky, která by byla hezčí než Nyx a uměla tolik mužů i žen přesvědčit, aby jí padli k nohám. Začalo se také říkat, že je ta nejsilnější pirátka na celém světě, ačkoliv to bylo velmi nadnesené. Její síla spočívala v tom, jak jí všichni podceňovali. Byla malinká, jen velmi zřídka potkala někoho, kdo byl ještě menší než ona a rozhodně nevypadala nijak hrozivě, což hlavně mezi muži vyvolávalo pocity, že jsou to všechno jenom povídačky.

Erea se jí stala asi osudovým místem, nebo se jí možná město samo chtělo omluvit za to, že jí zničilo její první pravou rodinu. Zrovna když zde kotvili a ona se jako obvykle ocitla v hospodě navázat známost na jednu noc, jak to měla ve zvyku, nalepil se na ní jeden ne příliš sympatický starší muž a doléhal na ni. Byl tak dotěrný, že na něj její obvyklé triky nefungovaly, a než se stihla uchýlit k něčemu ráznějšímu, zasáhla jakási dívka. Nyx netušila, kdo to je, ale na takovou pomoc nebyla zvyklá. Dívka ji ihned zaujala a řekla si, že někoho takového by si jistě velmi ráda přivedla do své kajuty. Milenky se u ní střídaly stejně často jako milenci, jen muži měli zkrátka více moci. Dala se s dívkou do řeči, mluvily spolu dlouho až Nyx zjistila, že si s ní rozumí úplně jinak, než by čekala od případné milenky. Zaujala ji a zdálo se, že i ona se vryla dívce pod kůži, jelikož i poté, co se jejich cesty rozešly, opět se shledaly, až se z toho pomalu stalo pravidlo. Zjistila, že je to dcera místního samozvaného vládce, krále zlodějů a o to zajímavější jí přišla. A pak jí Mirabella sdělila své plány. Chtěla vzít svého bratra a jeho přátele spolu se svými přáteli a začít plout po moři. Samozřejmě, že ihned byla pro. Měla pocit, že by svou novou kamarádku mohla následovat až na konec světa. Bez mrknutí oka opustila svou starou posádku a vyčkávala, až bude moct vyplout na nové lodi, s novou partou. Samozřejmě se ve volném čase seznámila se zbytkem osazenstva, někteří byli sympatičtější než jiní.

Několik týdnů se potloukala od čerta k ďáblu, neměla do čeho píchnout a nudila se, a tak dělala to, co jí bylo těch posledních několik let blízké. Povedlo se jí najít roztomilou mladou dívku, která byla divadelní herečkou a tím pádem se Nyx mohla vetřít na několik představení. Byla by zde zůstala, pokud by dřív neslíbila Mirabelle, že se stane součástí její posádky a své slovo zrovna u dcery krále zlodějů brala poměrně dost vážně, ani netušila proč. Když přišel čas odplout, zdálo se jí, že se Mirabella změnila. Netušila nic o tom, co se stalo s jejím bratrem, to jí Mira vyprávěla až během plavby. Nyx moc nevěděla, co jí na to říct, sama zažila ztrátu tolikrát a pokaždé to bolelo, že věděla, že žádná slova mladé kapitánce nepomůžou.