Reirdum
1. 1. 1945 | Amfiptéra | Kovář | Melaviel
FC: Zach McGowan
Ve své dračí podobě vypadá poměrně netypicky. Místo toho, aby celé jeho tělo bylo dlouhé a hadovité, má poměrně krátký krk, na který rychle navazuje trup a díky tomu vypadá mnohem mohutnější, než ve skutečnosti je. Avšak zbytek těla má stejně dlouhý jako ostatní amfiptéry, ocas snad dokonce delší, a je zakončen několika trny, které se dají použít v boji, i když poněkud neohrabaně. Co je také poměrně nezvyklé pro draka jeho druhu jsou velká, blanitá křídla, která ho drží ve vzduchu. Jeho tělo pokrývají hnědo – oranžové šupiny, a to i v lidské podobě jimi má pokrytou velkou část těla. První shluk se nachází na obličeji, táhne se od jednoho spánku k druhému a přes celé čelo, tvořící tak široký pás kolem očí, který pokračuje i po celém nose. Další shluk lze najít na zadní straně krku a zádech, kde končí až pod lopatkami. Na předloktích má tmavě oranžové šupiny, které začínají u loktů a končí na vnitřní straně u zápěstí, zatímco na vnější straně až na hřbetu ruky. Také má ve své lidské podobě dlouhý ocas, a další shluky šupin na stehnech a lýtkách.
Říká se, že jen málokterý drak dokáže přežít smrt své drahé polovičky a zachovat si při tom zdravý rozum, a to rozhodně není případ Reirduma. Po smrti své spřízněné duše, Aerie, se začal pomalu a nenápadně propadat víc a víc do hlubin šílenství, že trvalo jeho okolí dlouho, než to zpozorovalo. Kdysi milý a pozorný drak se stal pravým opakem samy sebe. Většinu času má špatnou náladu, vztek nahradil většinu jeho emocí, jelikož je to emoce tak jednoduchá, že si ji dokáže přivolat sám a dostatečně silná na to, aby překonala tu neskutečnou hlubokou prázdnotu, která se objevila po smrti Aerie. Ta ho děsí víc než cokoliv jiného, a to strašidelné ticho a prázdno, které po ní zůstalo, dodnes nedokázal nikdo zaplnit. Snaží se o to, ale marně, žádná jiná dračice ho neučarovala natolik, aby se vmísila do jeho mysli, jeho podvědomí, ale zkouší to dál a dál, ale bez úspěchu. Je neskutečně popudlivý a náladový, pro ránu nejde daleko a stačí opravdové minimum, aby začal pěnit. Díky tomu také ztratil většinu svých přátel a také se rozkmotřil se svým mladším bratrem. Většinu času nemá dobrou náladu, přítomnost jiných draků ho obtěžuje a došlo to až tak daleko, že je mnohdy neurvalý i na své zákazníky. Je tak zlomený, že ho ani nenapadá, že svým chováním může ubližovat druhým. A i kdyby, asi by ho to ani nezajímalo, hlavně že on se cítí lépe. Nebo si to aspoň myslí. Pravdou je, že čím víc dává průchod svému vzteku, tím víc se propadá do hlubin šílenství a čím dále zajde, tím těžší a nemožnější je pro něj se opět vrátit zpět.
Ovšem jednou za čas se stane, že tohle šílené chování hodné neurvalého násilníka odejde a místo toho za sebou nechá toho Reirduma, který existoval kdysi. To umí být milý a pozorný, snaží se své milované potěšit, a i na ty ostatní je příjemný. Nejčastěji mívá právě takovéhle stavy u své sestry Syrinis, která jako jediná doposud nepoznala toho zlého Reirduma. Ona jediná je pro něj nadále natolik důležitá, aby si dával sakra dobrý pozor na to, jak se kolem ní bude chovat. Navíc, Syrinis si zažila už tak dost bolesti, nepotřebuje, aby jí její vlastní bratr přidával další.
Z celé své duše nesnáší lidi a stačí, aby se o nich někdo zmínil a on už vyletí. Pokud daný drak nezačne hned vyprávět o své vlastní nenávisti k lidem, hned je oheň na střeše. Kdyby to bylo v jeho silách, povraždil by všechny lidi na světě, ale ne hned. Rychlá smrt je pro ně až moc dobrá, nejprve by je nechal trpět, pro to všechno, co mu kdy provedli. A hlavně pro to, že mu vzali jeho lásku. Pokud za hranicemi Kothenu potká lidi, bez váhání se na ně vrhne, i kdyby je měl jen vyděsit a pak uletět. Výjimku tvoří lovci draků, o těch ihned informuje hlídky strážců, nebo jiné schopné draky, kteří jsou schopni se s nimi vypořádat. Je sice bláznivý, ale ne natolik, aby se nechal zabít.
Dokud žila jeho spřízněná duše, neviděl důvod, proč by měl hledět po jiných dračicích, zcela ho naplňovala její přítomnost, ale tomu už tak dávno není a teď je tomu přesně naopak – milenek má několik, dokonce je i celkem dost střídá, protože pořád hledá někoho, kdo by ho dokázal donutit cítit něco jiného, než tu šílenou a děsivou prázdnotu, kterou po sobě Aeria zanechala. Dlouhou dobu věřil, že to dokáže právě Deyanira, ale když se to tak nestalo, začal ji z toho vinit. Nesplnila jeho očekávání, mohla se víc snažit, ale ona ne. Ve výsledku se v jeho pomotané mysli mnohokrát dostal k tomu, že vlastně i může za to, co cítí. Za ten vztek, za tu prázdnotu, za ten strach…
Narodil se do snůšky čtyř vajec dračici Ezelith a jejímu partnerovi Duaelmovi. Jenže jak už to tak bývá, štěstí nové dračí rodinky netrvalo dlouho. Chvíli poté, co Ezelith snesla vejce v srdci Esmeraldie, je našli lidští lovci, kteří když viděli tři amfiptéry, rozhodli se, že proti tak slabým drakům mají šanci a poklad v podobě šperků z dračích očí, drápů a šupin za to riziko stojí. Ještě štěstí, že to byli jen obyčejní lovci, a ne lovci draků, to pravděpodobně dračí rodinku zachránilo. Ovšem neudálo se to bez obětí – jeden z lidí se dostal až do srdce hnízda a vyhazoval vejce, jedno za druhým ven, dokud jej Duaelm nezabil. Jen jedno z vajec zůstalo ušetřené, druhé bylo zničeno, když na něj spadlo tělo jednoho z lidí, a další dvě se kutálely tak dlouho, dokud nebylo po boji a nebezpečí nebylo zažehnáno. Jedno z těchto vajec bylo lehce naprasklé, jedna dlouhá, jako vlas tenká prasklina se táhla po skořápce, ale vejce drželo pohromadě. Druhé bylo neporušené. Tak jako tak nebylo jisté, jestli dráčata v těchto vejcích vůbec přežijí, obzvlášť, když draci museli přesunout své hnízdo jinam. Během přesunu se prasklina na jednom z vajec rozšířila natolik, že tekutina, ve které plavalo dráče, se vylila ven a dřív, než si toho někdo všiml, dráče vevnitř zemřelo. Ezelith tomu odmítala věřit a o vejce se starala ještě několik dní, jako by měl její potomek vevnitř žít, snažila se jej zevnitř zavlažovat a hlídala jej jako oko v hlavě, ale když vejce vychladlo úplně, konečně svou snahu vzdala.
Byla to dlouhá doba nejistoty a smutku a nebýt Duaelma, Ezelith by se asi kompletně zbláznila. Obě zbývající vejce byla sice teplá, ale nikdo netušil, co za dráče se vylíhne z toho, které bylo vyhozeno z hnízda, a tak dlouho se kutálelo. A nakonec, k překvapení všech, se právě tohle dráče začalo líhnout jako první. Rozbilo skořápku, ale to bylo vše. Matka tak malé dračici musela pomoci zbavit se skořápky a při tom si všimla, jak malinkaté jsou její křídla. Až příliš. A byly také podivně pokroucené. Už od začátku bylo víc než jasné, že nikdy nemůžou unést tíhu jejího těla. A během toho, co Ezelith věnovala pozornost své dceři, se vylíhnul Reirdum. Společně se vrátili do Kothenu, ale celou cestu nad nimi visela pochmurná atmosféra.
Malá dračice dostala jméno Syrinis a vyžadovala hodně péče. Rodiče se díky tomu Reirdumovi věnovali mnohem méně, než jeho sestře a často zůstával v péči rodičů Ezelith. To mu ale ani trochu nevadilo, jelikož děda Gororoth byl kovářem a mladého draka brával s sebou do kovárny už jako malého. Horko, jaké tam bývalo, vadilo i kdejakému drakovi, avšak Reirdum si na něj zvykl už v mladém věku, a tak mu to ani tak moc nevadilo. Gororoth mu mnohdy říkal, že po něm kovárnu zdědí, až už tu nebude, jelikož ji neměl komu jinému dát. Ze sedmi dětí mu zůstala jen Ezelith a tu to k výhni netáhlo ani náhodou. A když byl Reirdum starší, začal se učit kovařině.
Syrinis měla i v lidské podobě spoustu problémů, nohy jí neunesly, a tak se musela pohybovat výhradně s pomocí ostatních, dokud Duaelmův kamarád nepřišel s nápadem na speciální vozíček, na kterém by se mohla vozit. Odkoukal to u lidí, a myslel si, že by to zvládl také vytvořit. A díky tomu, že části toho vozíku byly právě z ocele, i Gororoth s Reirdumem na tom pracovali. Reirdum byl rád, že může sestře pomoct, i když si s ní nemohl hrát tak, jak by se mu líbilo, měl ji rád a možnost, že jí ukáže všechny ty krásy Kothenu sám, ho lákala natolik, aby chtěl co nejvíc pomoct. Nakonec se jim to povedlo zkonstruovat, vozík byl velký a těžký, ale plnil svůj účel. Díky tomuhle se sourozenci mohli ještě víc sblížit, Reirdum sílil každým dnem díky pracím v kovárně a mohl tak své sestře pomáhat se začleňovat do dračí komunity.
Když bylo Reirdumovi sedmnáct let, jeho matka počala další dráčata a kvůli tomu zmizela z Kothenu. On měl za úkol starat se o svou sestru, což přijal s hrdostí. Ovšem jen do chvíle, než se Ezelith vrátila zpět se dvěma dráčaty, bez svého bratra, který fungoval jako stráž, a hlavně bez Duaelma, druhé poloviny své duše. Bylo na ní poznat, jak moc se na ní taková ztráta podepsala. Chodila po domově jako tělo bez duše, o své nejmladší děti, Zildrima a Ozzura se nestarala, sotva jedla a spala. Dokázala takhle fungovat asi dva měsíce, než jí jednoho dne ráno našel sám Reirdum, jak visí na krátkém provaze, který měla zauzlovaný kolem krku. Ten pohled ho vyděsil natolik, že jen tak tak udržel výkřik. Jediné, co ho děsilo víc než pohled na jeho matku, která si sama sáhla na život bylo to, že by to mohla vidět jeho sestra. Už tak měla víc než dost starostí sama se sebou, než aby musela vidět i něco tak strašného. A tak se o její tělo postaral, sundal ho, a uložil do sklepa, kde bylo chladněji. Poté jelikož netušil, co by měl dělat, běžel pro svého dědečka a mentora, Gororotha. Ten zajistil své poslední dceři pohřeb a chtěl si vzít pod svá křídla pouze Reirduma, ale ten jej přesvědčil, aby si vzal i jeho ostatní sourozence. Největší problém měl se Syrinis, nechtěl se starat o dráče, které vyžaduje tolik péče, ale Reirdum ho ujistil, že se kromě svých povinností bude starat také o sestru a jen díky tomu ji Gororoth přijal.
Pro Syrinis byly její dvacáté narozeniny a první dračí výprava poslední šancí na normální život a když se výprava blížila, nemluvila o ničem jiném. Reirdum se také těšil, ale zároveň měl o sestru obavy. Několikrát slyšel své rodiče mluvit o tom, že Syrinis měla zakrnělá, zdeformovaná křídla a obával se toho, ale ona trvala na tom, že se za těch několik let mohlo mnoho změnit. A také že když nastala ona osudná noc, byla mezi letci, na své vlastní přání. Se skokem jí pomohl Reirdum, který jí donesl na kraj útesu. Ještě dokud ji měl v náručí, pošeptal jí slova: „Opravdu doufám, že budeš mít pravdu.“ Než jí pustil dolů. Sledoval svou sestru, jak se proměnila a snažila se roztáhnout křídla, která ale byla moc malá na to, aby jí udržela. A navíc se zdálo, že ji ani neposlouchají. Jeden ze strážců ji okamžitě chytil, zatímco se k němu další slétli, asi aby probrali osud Syrinis. Netrvalo dlouho a drak, který ji nesl, někam odletěl. Reirdum byl další na řadě ve skoku a jelikož to bral jako nejlepší možnost, jak zjistit, kam berou jeho sestru, tak skočil, bez zaváhání, téměř ihned, co si všiml, že Syrinis je odnášena pryč. Za to si taky vysloužil vyhubováno, jelikož měl počkat, až se strážce, který ji držel, vrátí na své místo, ale to Reirduma pramálo zajímalo. Omluvil se a poté se zeptal, kam ten drak odnesl Syrinis. Dostalo se mu odpovědi, že když nemůže létat, tak výpravu absolvuje s plavci, i když je amfiptérou. Reirdum měl spoustu argumentů, ale dračí strážce ho utnul s tím, že je to jediný způsob, jak si může užít výpravu sama za sebe a nebude muset spoléhat tolik na ostatní, což mladého draka umlčelo. Jeho výprava byla klidná, ale on se celou tu dobu rozhlížel po sestře. Jenže tu nepotkal ani o přestávce, což ho znervózňovalo ještě víc. Setkal se s ní až v Kothenu, kde ji sotva poznal. Syrinis byla zcela očividně vyčerpaná a na konci svých sil, ale vypadala šťastná jako nikdy. Vyprávěla mu o tom, co všechno se stalo od té chvíle, kdy ji shodil z útesu. Jak se strážci ptali na to, jestli to zvládne s plavci, na to, jak se poprvé dotkla vody. Nebyla ani zdaleka tak rychlá jako ostatní wyrmové, ale poprvé v životě byla schopná se pohybovat sama, nepotřebovala ničí pomoc. Byla tak neskutečně šťastná.
Život šel dál, Syrinis trávila čím dál víc času za branami Kothenu, zatímco Reirdum se ponořil víc do práce. Sice jejich rodiče jim zanechali poměrně dost velké bohatství, nechtěl nechat nic náhodě. A také sotva dva měsíce poté, co absolvovali výpravu, jeho dědu, Gororotha, zabili lovci draků, i spolu s jeho partnerkou. Reirdumovi, Syrinis a jejich dalším dvěma mladším bratrům tak zůstal dům jejich rodičů, ale i dům prarodičů a kovárna. Nemohli své dva bratry nechat strádat, a už vůbec je nemohli poslat do sirotčince, a tak se o ně spolu se Syrinis starali. Nebylo to jednoduché, hlavně díky handicapu Syrinis, ale nějak to zvládali. Reirdum vydělávat dost kovařinou, a Syrinis také našla způsob, jak přispívat – jelikož trávila každou možnou chvíli ve své dračí podobě, přinášela domů hrozně moc různých zlatých šperků, sošek, všeho, co našla na dně moří a řek Draconisu.
Když bylo Reirdumovi dvacet dva, jeho život se opět drasticky změnil. Našel svou spřízněnou duši. Aeria, která byla asijským drakem, si pro sebe ukradla jeho srdce a později i duši, když provedli svůj dračí tanec, při svitu měsíce. Znal ji už nějakou dobu, ale nikdy jí nevěnoval pozornost, až dokud k ní nepocítil ono pouto. Byla pro něj ideální partnerkou. Miloval ji víc než svůj život, věnoval jí své srdce a ona jemu to své. Najednou už se jeho život netočil jen kolem práce a povinností, ale i potěšení. Dokonce i jeho rodina ji přijala a ona souhlasila, že bude Reirdumovi pomáhat starat se o jeho bratry, čímž jim hodně pomohla.
Aeria byla ranhojičkou a dost se sblížila se Syrinis, které se snažila pomáhat i s jejím stavem. Ta jí nejprve ujišťovala, že se s tím už nic dělat nedá, ale Aeria se nedala. Trvala na tom, že její nohy potřebují jen posílit, a poté že ji unesou. Otravovala Syrinis tak dlouho, dokud amfiptéra nerezignovala a nerozhodla se, že je zbytečné vzdorovat. Reirdum, aby vynahradil sestře ztracené hodiny, vyhlásil sestře soutěž o to, kdo domů donese během měsíce nejvíc pokladů a chtěl ji nechat vyhrát, ale po dvou týdnech zjistil, že i když se bude snažit, jak je to jen možné, bude jí sotva stačit. A Aerie jakbysmet. Díky této soutěži se dračice ještě víc sblížily a veškeré poslední zbytky mrzutosti mezi nimi padly a z nich se staly dobré přítelkyně. A to i poté, co si Syrinis našla vlastního partnera, spolu trávily poměrně dost času. Reirdum nikdy nepochyboval o své sestře a o tom, jak okouzlující dokáže být, ale opravdu si oddechl, když si i ona našla někoho, kdo ji bude milovat.
Zildrim si šel svou vlastní cestou a trval na tom, že se stane strážcem, ale Ozzur se zdál, že má zájem o kovářské řemeslo a Reirdum neměl námitky proti tomu, aby ho bratr sledoval při práci, a později se od něj učil. Ba právě naopak, byl rád, že bude mít někoho, kdo mu bude pomáhat v kovárně. Práce to byla těžká, ale záslužná. A když Reirdumovi bylo třicet sedm, konečně nadešel čas první výpravy jeho bratrů. On však u toho nemohl být, jelikož se jim s Aerií poprvé povedlo úspěšně počít mladé, a on se za ní akorát vrátil do jejich hnízda pár dní předtím, než výprava začala. Dalšího strážce jim dělal jeden ze starých wyvernů, jelikož Reirdum nechtěl nechat nic náhodě. A jako by to věděl. Aeria měla celkem pět vajec, což byl nezvykle velký počet a o to větší radost rodiče měli. Ale jejich hnízdo bylo napadeno lovci draků a jen tak tak vyvázli živí. Nebýt wyverna, zemřeli by tam taky. Vejce byla zničena, a to Aerii rozzuřilo k nepříčetnosti, chtěla se vrátit a lidem se pomstít, a Reirdum měl co dělat, aby ji zastavil. Nikdy ji takto neviděl, a to mu dělalo starosti.
Během let měli ještě pár pokusů o mladé, ale Celestia jim nepřála, až pomalu ztráceli naději. Pořád měli jeden druhého a jejich láska nebyla o nic menší než na začátku, ale přeci jen to, že ještě neměli dráčata, se na nich svým způsobem podepisovalo. Až se jim nakonec opět poštěstilo. A tentokrát Zildrim trval na tom, že bude jejich strážcem. Tak hrozně moc si věřil, že je dokáže ochránit, a Aeria z nějakého důvodu souhlasila. Reirdum ji přemlouval, že je to hrozně špatný nápad, i minule byli přepadeni a jen tak tak vyvázli živí, ale ona tvrdila, že už si všechnu smůlu snad vybrali. Nevybrali. Lovci je našli téměř ihned poté, co se k Aerii připojili Reirdum se Zildrimem. Připlížili se v noci, zrovna když měl mít hlídku Zildrim, který usnul. Ten také zemřel jako první a stihl jen vydat jeden krátký, tlumený zvuk, který vzbudil Reirduma. Trvalo sotva pár vteřin, než Reirdum zjistil, co se děje. Vzbudil Aerii, které okamžitě rozkázal, ať odletí, zatímco se sám otočil směrem k lovcům draků. Hodlal je co nejdéle zdržet, aby měla jeho milovaná šanci uletět. Bil se s lidmi, využíval celou délku svého těla, aby je ošálil, a stejně tak využíval i terén, který byl pro kohokoliv, kdo neměl křídla, pěkně zrádný. Povedlo se mu uvolnit lavinu menších balvanů, která se zřítila z výšky a zabila dobrou polovinu lovců, když ucítil příšernou bolest, přicházející zevnitř. Zařval, a s tíhou, jakou nikdy nezažil, odletěl do nejdál od lovců. Nebyl schopen dál pokračovat v boji, potřeboval se někam zašít a zjistit, co se mu stalo. Jenže on byl v pořádku. Nebyla to jeho bolest, ale Aeriina. Prázdnota se dostavila chvíli poté, a to bylo tak děsivé a příšerné, že to Reirduma zasáhlo víc než bolest. Na moment zapomněl, jak má máchat křídly, spadl, jen tak tak se nerozplácl o kameny úplně. Několik dní nebyl schopný ničeho, jen tam ležel na kamenech a čekal na cokoliv, jenže ta část jeho mysli a duše, kde byla Aeria, najednou nebylo nic. Necítil její pocity, zmizela a on nebyl schopný tu skutečnost přijmout. Po týdnu se vrátil zpět do Kothenu, zničený a jediné, na co dokázal myslet bylo to, že je pryč, navěky. Jediný, kdo ho zachránil před tím, aby si vzal život, byla Syrinis. Ta se o něj starala, jak jenom mohla, dokud se z toho Reirdum nedostal. Nebo to si aspoň myslela, jelikož Reirdum jí nemohl víc ublížit. Snažil se tvářit, že je vše v pořádku, dokonce si našel další dračici, Deyaniru, krásnou a milou amfiptéru, ale byla to pro něj jen malá náhražka za Aerii. I přes to se ale snažil, jak jen to bylo možné – zahrnoval Deyaniru dary, zahrnoval ji komplimenty a kdykoliv se jen zmínila, že by mohla něco chtít, mohl se přetrhnout, aby jí to sehnal. Doufal, že čím víc se jí bude věnovat, tím větší byla možnost, že by mohla zalepit tu díru po Aerii, ale nedělo se to. A po několika letech podlehl kouzlu jiné dračice. Ta byla úplně jiná než Deyanira a to ho na ní přitahovalo. A díky tomu také začínal pomalu přicházet na to, že Deyanira není pro něj ta pravá a vyčítal to právě jí, i když jen ve své hlavě. Začínalo to nenápadně – nejprve přestaly dary a lichotky, poté s ní odmítal trávit tolik času, kolik ona chtěla, odsekával jí, byl čím dál nepříjemnější, a jeho chování se stupňovalo. Našel si další milenku, se kterou už se ani nesnažil tolik skrývat. To vedlo k hádkám mezi ním a Deyanirou, které byly vyhrocenější a vyhrocenější. Avšak nevztáhl na ní ruku, raději mlátil do nábytku, nebo do zdi a že udělal nejeden důlek ve zdi. To se ale změnilo v jeden den, když přišla řeč na lidi. Dostali se k tomu celkem nenápadně, ale když Deyanira automaticky nezačala pronášet stejně nenávistné řeči o nich, jako on, hned byl problém. Situace se vyhrotila hlavně když Deyanira řekla, že je nevidí jako nepřátele. Nic horšího říct nemohla. Párkrát na tohle téma sice padla řeč, ale to bylo dávno předtím, než se Reirduma chopilo šílenství a když se shodli na tom, že se neshodnou, dále se o tom nebavili. Ovšem teď, když byl Reirdum plně ovládán vztekem to bylo jako přilít olej do ohně. Drak vybuchl, odhodil židli, na které seděl, odkopl stůl a dřív, než Deyanira stihla cokoliv udělat, rukama objal její krk a stiskl. Pevně, tak, jako by z ní chtěl za ten její hloupý názor udělit lekci, na kterou nezapomene. A možná taky poslední lekci, protože nenávidět lidi je jediný správný názor a kdokoliv si myslí něco jiného, nezaslouží si žít. Kdo ví, jak by celá ta situace dopadla, kdyby se mezi dveřmi neobjevil Ozzur se Syrinis. Dračice na vozíku ihned zařvala na Reirduma, což ho vytrhlo z transu plného nenávisti, do kterého se dostal. Ovšem Deyaniru nepustil. K tomu ho donutil až Ozzur, když mu dal pěstí. Reirdum se zapotácel a pustil dračici, ovšem byl stále stejně vzteklý. S bratrem se porval, zničili při tom půlku místnosti, ale nakonec z Reirduma vztek vyprchal. Ovšem škoda už byla napáchána, Ozzur se sbalil a odešel ze svého domova se slovy, že po boku šílence rozhodně nebude ani pracovat, ani žít. A tak zůstala veškerá práce v kovárně na Reirdumovi. Jenže ten začal být během času zlý a kousavý i na zákazníky, což je odrazovalo od toho, aby k němu chodili, a tak zasáhla opět Syrinis, nejdřív se bratrovi snažila domluvit a když viděla, že to nemá cenu, nabídla mu, že mu bude pomáhat tím, že ona bude jednat se zákazníky, dohazovat mu kšefty, zatímco on s bude starat jen o výheň.
Když se k němu dostalo, že do Kothenu přišel člověk, nemohl uvěřit svým uším. Dožadoval se spravedlnosti, toho, aby se toho člověka někdo ihned zbavil, nebo z ní udělali příklad všem ostatním lidem, ale zůstal nevyslyšen. A to ho do dnešního dne žere a nedá mu to spát.
• Nenávidí lidi a je otevřeně proti míru s nimi.
• Jediný drak, ke kterému se nedokáže chovat zle, je jeho sestra Syrinis.
• Nemá mezi draky zrovna dvakrát dobrou pověst, ale ani trochu ho to netrápí.
• I přes to, že jej nemá společnost moc ráda, má poměrně dost milenek, které obměňuje podle toho, jak se mu zrovna některá znelíbí.
• Nemá rád chlad, raději vyhledává teplo, a ani horko v kovárně mu nevadí, je na něj zvyklý.
• Miluje lidské šperky a jeho velkým koníčkem je sbírat je. Také je rád upravuje, tvoří je do vlastních tvarů, ale to mu nejde zdaleka tak dobře, jak by si přál.