Už od začátku svého života měla více štěstí než rozumu, nebo tak by to aspoň někdo mohl nazvat. Narodila se do obrovské a milující rodiny de Kestrellů, do jedné z jejích vedlejších větví. To, že její otec nebyl vévodou, nýbrž jen jeho prabratrancem ale nic neubralo na tradičních hodnotách této rodiny. Porod byl těžký a zdlouhavý, ale její matka se nehodlala jen tak vzdát a po dvou dnech přivedla na svět řvoucí dívku, která dostala jméno Seraphine, po jednom ze svých předků. Díky tomu, že se narodila jako první dítě, tak se jí dostalo dost pozornosti jak od otce, tak od matky. Samozřejmě, byla často v rukou chův, ale na nedostatek pozornosti od rodičů rozhodně netrpěla. Když jí bylo šest let, přišel na svět její bratr, dva roky po něm sestra a rok poté další bratr. Tou dobou už Seraphine začala svá studia, otec jí zajistil skvělé učitele, ačkoliv to s dívkou neměli zrovna jednoduché. Hrozně ráda jim prováděla různé naschvály, nic vážného, ale vždy to bylo něco, co ji rozesmálo. A později i její sourozence. Milovala smích, ať už u sebe, nebo u svých blízkých, a tak neustále vymýšlela, co by komu mohla provést. Nejen učitelům, ale i chůvám, sourozencům, rodičům… nebyl nikdo, kdo by byl v bezpečí před jejími vtípky, ale jako zázrakem se na ni nikdy nikdo nedokázal zlobit dlouho.

Velmi brzy našla společnou řeč s jedním chlapcem, který byl jen o pouhé čtyři roky starší než ona. Jmenoval se Marten a byl častou obětí Seraphininých vtípků. Vždy to ale nesl hrdě, s úsměvem na tváři a se slovy, že se toho už nikdy nezbaví a tím pádem by si na to měl pomalu zvykat. Byl také z baronského rodu, poměrně bohatého, ačkoliv ne zdaleka tak velkého, jako byl rod de Kestrellů. Spousta lidí si myslela, že toto škádlení ze strany Seraphine je známkou náklonnosti k mladému muži, která postupem času vykvete v lásku, ale nebylo tomu tak. Už ve dvanácti letech věděla Seraphine, že ji muži ani za mák nezajímají.

Se svými sourozenci trávila spoustu času, hlavně se svou sestrou. Bratři měli poněkud jinou výchovu než Seraphine s Lunette a to sestry sblížilo ještě víc. Jakmile byla Luna dost stará na to, aby se starší sestrou udržela krok, Seraphine ji brala všude s sebou, pomáhala jí s učením a vymýšlely spolu kdejaké lumpárny. Později, když byly dívky starší tak Lunette dostala psa a Seraphine jí ho pomáhala vychovávat, mnohdy zkoušely nové povely na bratrech a pak před nimi utíkaly a schovávaly se, aby se kluci nemohli pomstít. Trávili také dost času se zbytkem rodu de Kestrellů a ani ti neunikli vtípkům dvou dívek.

Čím byla starší, tím evidentnější byl její zájem o ženy, a to ji děsilo. Věděla, jak špatné to je a zároveň si byla vědoma toho, že ji rodina ochrání, jenže to také nebylo trvalým řešením. Copak mohla navěky žít sama? Na krku otci a poté bratrovi, jako stará panna, o kterou není zájem, jen aby neohrozila sebe a svou rodinu tím, že by se prozradila před někým, kdo by neměl takové pochopení? Nebo si měla najít manžela a riskovat, že to jednoho dne zjistí? Kromě její rodiny byl na světě jen jeden jediný člověk, který ji mohl chápat a tím byl právě Marten. Ale ani jemu neměla nejprve odvahu se svěřit s tím, co ji trápilo. Až když přišla do věku dvaceti let, kdy většina jejích vrstevnic byla vdaná anebo zasnoubená, si její obavy našly cestu skrz její rty. Vypovídala se jak rodičům, tak i Martenovi a ten pro ni měl nabídku. Měl ji rád, možná i něco víc, a proto pro ni chtěl to nejlepší. Povídal ji, že chápe, že ji nikdy nebude mít tak, jak by si přál, ale zároveň nechtěl, aby se strachovala nad svým osudem a pokud chce, pojme ji za ženu. Věděl o tom, že ji přitahují ženy, ale i přesto jí nabídl sňatek. Seraphine se hrozně ulevilo, ale zároveň na to nekývla okamžitě. Dlouho přemýšlela, jestli chce Martena odsoudit k takovému životu a pomohl jí v tom její bratr, když jí řekl, že si s tímhle nemusí vůbec dělat těžkou hlavu. Když jí to Marten sám nabídl, určitě věděl, co dělá a neřekl to jen tak do větru. Seraphine tedy na nabídku svatby kývla a věci se daly brzy do pohybu.

Martenovi jeho otec věnoval sídlo v Lotharu a tam se také Marten před nějakou dobou přesunul a hlavní město se mělo stát také novým domovem Seraphine. Byla nervózní z toho, že bude tak daleko od rodiny, ale věřila svému příteli, teď už snoubenci a brzy manželovi, a to se ukázalo být chybou. Svatba byla velkolepou událostí, kde ale Seraphine naposledy viděla svou rodinu. Marten ji přemluvil k tomu, aby stvrdili své manželství první společnou nocí, a to Seraphine ještě nějak přetrpěla, ale to bylo naposledy co měla na výběr. Jakmile se poslední svatební host sebral a odjel, z Martena se stal úplně jiný muž, než jakého Seraph znala. Jeho laskavost a chápavost byla ta tam, přednesl jí seznam pravidel, která musí dodržovat, prý kvůli tomu, že je tohle hlavní město a platí zde úplně jiné zákony než v Buckenu. Seraphine nebyla hloupá, jeho lest prokoukla raz dva a také ho s tím konfrontovala, jelikož měla Martena za někoho, komu může věřit. Ten se na ni utrhl s tím, že ona to zde nezná a měla by ho poslouchat, jinak skončí špatně. To se Seraphine ani trochu nelíbilo, ale na nějakou dobu se mu klidila z cesty.

Jedno z pravidel bylo nezačínat si nic s žádnou ženou a také to bylo to první, které porušila. Netušila nic o tom, že to byl jeden z Martenových testů. Schválně své manželce přiřadil nádhernou služebnou, jejíž charakter Seraphine nemohl neokouzlit. Jmenovala se Mevara. Mezi dvěma ženami to začalo velmi brzy jiskřit, ale držely se ve vší diskrétnosti. Až jednoho odpoledne, kdy Seraphine pozvala Mevaru poprvé do postele, rozrazil Marten dveře, jako by na tohle celou dobu čekal. Ihned si nechal zavolat stráže, které popadly služebnou a odvedly ji kdo ví kam. Seraphine nechápala, co se děje, prosila svého muže, ať služebnou nechá jít a neubližuje ji a vysloužila si za to facku. To bylo poprvé, co na ni Marten vztáhl ruku a poté nechal zmatenou Seraphine zavřít do jejích komnat na několik dní. Porušila jeho pravidla, a to byl zásadní problém. O několik dní později se Seraphine probudila do opravdové noční můry – Mevara byla u ní v komnatě, ležela na podlaze a sotva dýchala. Byla zbrocená krví, po těle měla neskutečné množství ran, na levé ruce jí chyběly všechny nehty, zatímco na pravé měla rozdrcené prsty. Chybělo jí jedno ucho a jedno oko a žádné z těchto zranění nebylo ošetřené. Jen, co tohle všechno Seraphine zpracovala, příšerně zaječela, ale ani to nepohnulo s její milenkou. Umírala, hrozným způsobem, a Seraphine se na to měla dívat. Objímala jí, opatrně, jako by se bála, že když s ní až příliš pohne, konec její milenky přijde mnohem dřív.  Mevara jí zemřela v rukou, ale ani po smrti Seraphine její tělo nepustila. Až koncem dne se v komnatě objevil Marten, zkontroloval, že je služebná po smrti a poté se otočil k Seraphine. Řekl jí, že tohle se stane, když bude porušovat jeho pravidla, a že tohle je jen začátek. Demonstroval jí svou moc a na ní teď bylo, aby se chovala přesně tak, jak chce.

Jakmile Seraphine dostala svou volnost, neváhala a hodlala poslat dopis domů o tom všem, co se tady dělo. Poučila se z toho, co jí Marten provedl a snažila se to provést co nejvíc tajně, dokonce ani nehodlala poslat dopis po jednom z jeho holubů, šla do města, do veřejného holubince a zaplatila tamnímu správci, aby byl dopis doručen a poté se vrátila zpět domů, to vše za šera, zahalená kápí. A druhý den našla ve své komnatě mrtvého holuba, probodnutého šípem. Nepochybovala o tom, co to znamenalo a děsila se toho, co přijde. Ale nic se nestalo, Marten se choval, jako by o ničem nevěděl. Její trest přišel až večer, když přišel Marten do jejích komnat a požadoval po ní manželské povinnosti. Tentokrát to bylo mnohem horší než jejich svatební noc.

Marten navštěvoval její komnaty častěji a častěji a nebral na svou ženu žádné ohledy. Seraphine napadlo, že třeba přestane, když mu oznámí, že čeká jeho dítě, ale ani to nezastavilo pravidelné návštěvy a když vyšlo najevo, že si to jenom vymyslela, přišel další trest. Jako obvykle neublížil přímo jí, vztahoval na ni ruku jen vzácně a nikdy jí více neublížil, ale znal jiné triky, jak ji dostat do latě. Pozval tři své nejvěrnější stráže a výměnou za jejich excelentní služby je nechal vzít si ji. Každou noc jeden a Marten to sledoval se svým podivným úšklebkem na tváři.

I když si Seraphine našla v Lotharu pár kamarádek, Marten ji od nich postupně odizoloval, aby neměla nikoho, jen jeho. A tak když opravdu otěhotněla, nebyl zde nikdo, kdo by ji podpořil. Když to zjistila, zhrozila se. Nechtěla mu dát dítě, ani sama dítě nechtěla, ale představa, že by ta zrůda měla vychovávat její dceru nebo syna byla neskutečně bolestivá. Tušila, že jí nikdo v sídle nepomůže, ba právě naopak, všichni zobali Martenovi z ruky, a tak naplánovala útěk na vlastní pěst. Počkala si, až nadejde noc, při které nebude vidět ani na krok a pak zahájila svůj plán. Utekla oknem, musela si svázat prostěradla k sobě, její komnata byla v druhém patře sídla a kdyby skočila, určitě by se nedostala daleko. Jenže nevypočítala, že její váhu prostěradla neunesou a v půlce vzdálenosti spadla. Vymknula si kotník, přičemž se neubránila tichému výkřiku. Kotník bolel jako čert a jí bylo jasné, že právě upozornila stráže, a tak se snažila dostat co nejdál. Počasí jí přálo, pršelo tak, že stačilo, aby se dostala na ulici a už ji Marten nemusí nikdy najít. Už měla před sebou svůj cíl, když ji silná ruka strhla zpátky. Stráže ji dostihly.

Očekávala trest, jako obvykle, ale Marten ji opět překvapil. Nechal jí ošetřit kotník a dokud na nohu nebyla schopná opět stoupnout, nezmínil se o tom. Až o měsíc později při společné večeři zavedl téma na její útěk a zeptal se jí, jestli opravdu chce odejít. Trvalo dlouho, než Seraphine odpověděla, Marten ji přesvědčoval o tom, že mu může říct pravdu. Uměl to se slovíčky jako nikdo, byl mistrný manipulátor, a tak se mu povedlo Seraphine obalamutit. Donutil ji uvěřit, že lituje toho všeho, co dřív udělal a že chápe, pokud by jej chtěla opustit. Odvětila mu, že chce odjet zpět za svou rodinou, a on přísahal, že jí v tom nebude bránit. Seraphine neváhala, ještě ten večer si sbalila věci, nechala vzkázat kočímu, ať zapřáhne koně na dlouhou cestu. A když scházela schody, přišel se s ní rozloučit i Marten. I když rozloučit by bylo silné slovo. Dořekl jí dovětek toho, co nestihl při večeři – že ji nechá jít, ale celý Lothar se dozví o tom, jaký postoj mají de Kestrellové k ženám, kterým se líbí ženy. A také k mužům, které přitahují jiní muži. A že ona je ta, díky které to zjistil. To Seraphine přikovalo na místě. Ona by byla v bezpečí, ale celý její rod by mohl být ohrožený. Marten nebyl jen tak někdo, koho by nikdo neposlouchal, a navíc jeho historce i napovídalo to, jak moc blízký si s jejím rodem jednu dobu byl. Nebylo jednoduché se rozhodnout mezi tím, jestli zachránit pověst svojí rodiny, nebo svůj vlastní život, ale nakonec se otočila a pomalu kráčela zpět do své komnaty a jen co se za ní zabouchly dveře její komnaty, rozbrečela se.  

To byl poslední hřebík do rakve jejího vzdoru, od té doby ustaly veškeré její pokusy o cokoliv. Nesnažila se utéct, ani nikomu tajně poslat dopis, dokonce se vzdala i jakýchkoliv pokusů navázat vztah s někým mimo zdi sídla jejího manžela. S podobnou letargií dokonce i porodila zdravého syna, kterého samozřejmě pojmenoval Marten. Chlapec dostal jméno Baert, po Martenově otci. To Seraphine trochu rozebralo, zajímala se o své dítě, dokonce i přes to všechno se v ní usadila mateřská láska. A nebylo divu, že si toho Marten všiml a velmi limitoval čas, který matka mohla trávit se svým synem. Ovšem na druhou stranu ji chtěl odměnit za to, jak ho poslouchala v poslední době a dovolil ji doprovodit ho na jeden z plesů. Samozřejmě že to byl test, ale to se Seraphine nikdy nedozvěděla, protože tímto testem prošla. A několika dalšími také, chtěla jen to nejlepší pro své dítě a pro svou rodinu, smířila se s tím, že prožije zbytek svého života v utrpení, a tak se mohla postarat aspoň o to, aby netrpěli lidé, které miluje. A díky tomuto rozhodnutí dostala od svého muže mnohem více volnosti, které však jen zřídka využívá.