Dalo by se o ní říct, že je nejslabším článek rodiny Ardenského vévody a stejnou měrou by se o ní dalo mluvit jako o vzácném klenotu, který se jen tak nevidí. Je mírné povahy, milá, vstřícná a citlivá. Nevyhledává konflikty, právě naopak, snaží se jim vyhnout, ale když už to jinak nejde, nebojí se hájit samu sebe. Jen vzácně se nechá strhnout do opravdové hádky, to musí jít o něco, nebo spíše někoho, na kom jí doopravdy záleží. Vždy se snaží zůstat klidnou, jelikož má za to, že vztek a prudká slova nikdy nic nevyřeší. Možná dokáže být i poměrně naivní, ale je si toho vědomá, a proto nespoléhá jen na svůj úsudek. Byla vychovávána tak, aby byla pouhou manželkou, za kterou bude rozhodovat její muž a na její povaze to jde poměrně dost poznat. Nerada rozhoduje o čemkoliv, co má větší váhu, protože si nevěří, že by udělala tu správnou volbu. Není příliš nadšená z toho, že se jí Eredreth snaží zasvětit do světa politiky a do vévodských záležitostí, ale neodporuje mu, nechce ho zklamat, když toho pro ni tolik udělal, a tak se jeho přáním podřizuje. Většinu toho nechápe, a to si mnohdy vyčítá, má totiž díky tomu pocit, že je absolutně k ničemu a tyto pocity kolikrát podporuje Bellaris. Přesto tajně doufá, že svou snahu Eredreth jednoho dne vzdá a bude dál řídit své panství sám, bez její pomoci. Zároveň se na sobě snaží zapracovat co nejvíc, aby z ní měl její manžel také nějaký užitek. On už jí pomohl a ona má pocit, že by mu to měla vrátit.

Doslova žije pro své milované. Sama kolikrát tvrdí, že by bez svých blízkých neexistovala, prostě by zmizela jako stín ve tmě a nezbylo by po ní ani smítko prachu. A dává jim to také dostatečně najevo, za každého z nich by nejen že položila ruku do ohně, sama by do něj skočila, bez jakýchkoliv otázek. Chce, aby byli spokojení a snaží se být vnímavá a každému dávat přesně to, co daný člověk vyžaduje. Někoho zasype dárky, jiného zase komplimenty. Těm, kterým stačí její přítomnost tak si na ně vyhradí klidně hodiny a hodiny času, jen aby je potěšila. Ale ke všem z nich bude možná až přehnaně protektivní, a to bez ohledu, jestli o to ten daný člověk stojí. Raději by se postavila někomu do rány, než aby ten někdo ublížil někomu z jejích milovaných. Je zvyklá brát na sebe vinu za jiné, jako dítě pravidelně lhala rodičům, aby ušetřila své sestry, a to jí vydrželo dodnes. Kupodivu je poměrně dobrou lhářkou, ačkoliv to nemá ráda. Ale chápe, že život mezi šlechtickou společností vyžaduje nějakou tu přetvářku.

Rozhodně není odvážnou ženou, má strach z kdečeho, ale za ty roky se se svými strachy sžila natolik, že už je vlastně ani tolik nevnímá. Když člověk žije se svým strachem dost dlouho, naučí se ho brát jako svou součást a přesně to je případ Calidie. Kdykoliv udělala něco odvážného, rozhodně v tom nebyla statečnost, ale bylo to buď z donucení, nebo z lásky k někomu jinému. Dlouho se bála samotného Ardenu a dodnes ten strach pořádně nepřekonala, má strach z nástrah, které číhají za branami a nevěří, že je mimo město v bezpečí. Tak trochu má strach i ze svého manžela, nebo spíše z jeho kruté stránky. Jelikož nejsou svoji příliš dlouho, neměla šanci ho poznat tak do hloubky, jak by si přála a slyšela spoustu příběhů a povídaček o tom, čeho je schopný. Sama ho ještě takovým způsobem neviděla jednat a doufá, že ani neuvidí. Při jejich svatbě mezi nimi láska nepanovala, ale během jedné zimy si vévoda dokázal hravě ukrást pro sebe Calidiiny city. Začal to tím, že ji zachránil před manželstvím s tím surovcem a později mu dívka víc a víc propadala. I když se může zdát jako křehká mladá žena, vydrží toho mnohem víc, než by jeden čekal. Dokonce i samu sebe mnohdy podceňuje.

Rod Malleton nebyl nijak zvlášť velký ani bohatý, ale zároveň nehrozilo, že by trpěli chudobou. Už jen to, že jejich sídlo stálo v Novii, něco znamenalo. Na Melios nebyli dostatečně zazobaní, ale nikde jinde ve světě žít nechtěli. Manželství Arsima a Luvie bylo čistě politickým rozhodnutím, které ale padlo už v jejich dětství, a tak se ti dva znali už od útlého věku. Rod Keathe, ze kterého pocházela Luvia byl Malletonům velmi podobný, a i povahy těch dvou se příliš nelišily. Oba byli ambiciózní a sebevědomí, o to větším zklamáním bylo, když se jim jako jejich první potomek narodila dcera. Dostala jméno Calidia. Samozřejmě že ji vychovávaly hlavně služebné, z části hlavně proto, že její matka po dvou letech opět otěhotněla. A čekalo je další zklamání v podobě dcery jménem Ardisia a o pár let později přišla do jejich rodiny další holčička, Corderea. Jako by snad byli prokletí, ani jeden chlapec. A ať už se snažili sebevíc, další dítě už nepřišlo.

Nedalo se říct, že by měla Calidia špatné dětství. Mohla si dělat víceméně co chtěla, také měla téměř všechno, na co si vzpomněla, tedy kromě rodičovské lásky. Její otec s matkou byli tak posedlí vidinou dědice, že své dcery naprosto přehlíželi. Neviděli je jako nic víc než objekty, které jim zajistí lepší vztahy s jinými rody. Calidia rychle rostla a prospívala, a to samé její sestry. Ty tři si mezi sebou velmi brzy utvořily pevné vztahy, a i když se velmi často hádaly, nikdy tím jejich vztah neutrpěl, ba právě naopak. Stačilo, aby se ukázal někdo, kdo jednu ze sester urazil a měl co dělat, aby ustál vztek všech třech.

Samozřejmě že dostaly ty nejlepší učitele, jaké si rodiče mohli dovolit, ale jejich vzdělání bylo omezené. Rodiče neviděli důvod, proč by dcery měly znát i něco jiného než čtení, psaní a etiketu. Calidia si tedy ještě usmyslela, že musí umět jezdit na koni, tak jí rodiče neochotně zaplatili i učitele jezdectví a její dvě sestry se toho nápadu také velmi brzy chytily. Calidia za to rodičům byla vděčná a o to víc se snažila vynikat i v ostatní výuce, jen aby si mohla ponechat svůj koníček a snažila se k tomu ponoukat i své sestry. Už od mala nad nimi držela ochrannou ruku, co to šlo, hlavně kvůli tomu, že byla nejstarší. Když Arsidia rozbila drahocennou vázu, kterou si matka kdysi dávno odvezla z Erey, Calidia prohlásila, že je to její vina. To samé, když Corderea dotáhla domů špinavého, zablešeného kocoura, které své vlastní mazlíčky rozšířil po celém sídle, vzala to na sebe nejstarší ze sester, už jenom aby se její milované sestřičky vyhnuly trestu.

Život šel pomalým, líným tempem dál. Dokonce ani s nástupem puberty nepřišly s Calidií nějaké zásadní problémy. A pak jí jednoho dne rodiče oznámili, že pro ni našli ženicha, z Ardenu. To Calidii poměrně vyděsilo, byla sice celý život připravená na to, že se jednoho dne vdá tak, jak se to bude rodičům hodit, ale doufala, že se dostane kamkoliv jinam než do toho věčně zamrzlého města plného nebezpečí. Ovšem o jejím nastávajícím, baronu Beauchêne, nikdy neslyšela, ani její sestry, a tak strávily nejeden večer dohadováním o tom, co to bude za muže. Cordera měla pár přítelkyň v Ardenu a tak nebylo divu, že to byla právě ona, kdo se vytasil s informacemi. Podle všeho se zdálo, že to byl poměrně mladý a šarmantní muž, o kterého je mezi mladými dámami velký zájem a Calidia by tak měla být ráda, že si vybral právě ji. Samozřejmě, že jí to zalichotilo a trochu zmírnilo ony obavy, které doteď měla. Jelikož ale pozdní podzim, byla blbost se pokoušet dostat do Ardenu a tak zásnuby měly přijít až na jaře, nebo dokonce později. A během zimy také našli manžela mladší ze sester, Arsidii. Také měla putovat do Ardenu, ale tím veškeré radostné zprávy končily. Její snoubenec byl sestrám znám, měl svou pověst v celém Draconisu, hlavně díky tomu, že už měl více manželek, které vždy zemřely. Samozřejmě že to číslo bylo nafouknuté, mez šlechtou se mluvilo až o dvaceti ženách, které měly skonat v jeho rukou, ale ve výsledku jich bylo mnohem méně. Calidia nechápala, jak tohle mohli rodiče její malé sestřičce udělat. Takový hrozný osud! Utěšovala Arsidii, když nad tím plakala a jen co se sestra trochu uklidnila, okamžitě zamířila za rodiči. Nikdy předtím se nebouřila, nebyla ten typ, který by rebeloval rodičům stůj, co stůj, ale tohle překračovalo všechny meze. Na otce se neutrhla, stále byla slušná a pokorná, přesně jak má správná dáma být a snad jen díky tomu jí otec nevrazil facku a neposlal pryč. Debatovali dlouho a nezdálo se, že by tato diskuze někam vedla, Arsim trval na svém, že baronu Remziemu slíbil nevěstu, a to také splní. Ta věta zarezonovala Calidii v hlavě. Ráda by řekla, že o tom ani nepřemýšlela, když svůj návrh vyslovila, ale nebylo tomu tak. Byla to čistě chladná kalkulace, raději ať trpí ona, než aby sledovala svou sestru zlomenou. Navrhla otci, že pokud tedy trvá na tom, aby tomu hrubiánovi dal některou ze svých dcer, ať je to raději ona než Arsidia. A mladší ze sester, ať si vezme barona Beauchêne. A k jejímu překvapení otec souhlasil.

Zima utekla jako voda a naráz tu bylo jaro a jejich domácnost opustila Arsidia, aby se vydala vstříc svému budoucímu manželovi, a to samé mělo brzy čekat i Calidiu. Naštěstí se zdálo, že baron Remziemi je zaneprázdněný muž a zásnuby se tak měly konat až v létě. Do té doby se Calidia dokázala tvářit, že je s tím vším naprosto srovnaná, ale jakmile nasedla do kočáru, který jí měl odvézt do Ardenu, všechna ta přetvářka z ní spadla a ona si mohla oči vyplakat. Nelitovala toho, že před takovým osudem zachránila sestru, ale strachu z toho, co se má stát, se nezbavila. Snad by i preferovala, kdyby její kočár přepadli banditi, nebo sežral drak, než aby opravdu dorazila do svého cíle. Ale bohužel se tak stalo a ona po několika dnech cesty stanula na Ardenské půdě.

Její snoubenec byl opravdu tím vším, za co jej měla. Neuměl se chovat k ženám, ještě nebyli svoji a už ji bral jako svůj majetek, se kterým si může naložit, jak chce. Nevhodné doteky, plácání po zadku, oplzlé narážky a dokonce facka, pokud udělala něco, co se mu nelíbilo. Calidia netušila, jak po boku tohoto muže vydrží, ale snažila se myslet na sestru a na to, že měla stanou ona na jejím místě, a to jí dodávalo sílu. Snažila se tiše trpět a dělat všechno tak, jak si její budoucí muž přál, zkousla vše, co jí dělal, a poté tiše plakala ve své komnatě. Něco se v ní zlomilo až na jejich zásnubním večírku. Možná za to mohla ta správná společnost? Potkala tam totiž jiného muže, staršího, se kterým si až podivně rozuměla. Nějakou dobu spolu konverzovali, poté se spolu stáhli do ústraní, dál od všeho ruchu a stačilo pár slov od toho muže, a Calidia v sobě neudržela ten vodopád slov. Muž se zmínil o své sestře a na to Calidia navázala. Vyprávěla mu o Corderee a Arsidii, řekla mu o tom, jak jí sestry chybí a také o tom, jak byli její rodiče necitelní, když chtěli její malou sestřičku provdat za barona Remziemi. Nestyděla se mu také říct o tom, jak s otcem uzavřela dohodu o tom, že si se sestrou vymění místo a také se mu svěřila, jaký má teď strach. Netušila, co je ten muž zač, měla za to, že je obyčejným baronem, který ples navštívil se svou drahou polovičkou a jediné, v co mohla doufat, bylo to, že si v téhle zmrzlé pustině najde alespoň jednoho přítele, který by její život činil snesitelným. Ani ve snu by jí nenapadlo, že narazila na samotného Ardenského vévodu! Samozřejmě, že znala jméno každého z vévodů, ale díky tomu, že se její rodiče příliš nestarali o výuku dcer a vévoda Rylayad nebyl ve společnosti příliš k zastižení, tak neznala jeho obličej. Až o nějakou dobu později se dozvěděla, kdo ten muž, kterému si vylila srdce je právě Eredreth Ryalyad a to bylo, když jí bylo oznámeno, že zásnuby s baronem se ruší, jelikož o její ruku stojí někdo úplně jiný, mocnější.

• Má fluretku jménem Kira a koně, hřebce jménem Reef, kterého dostala od Eredretha.

• Má hrozně ráda zvířata, ačkoliv ji poměrně dost z těch velkých děsí.

• Ráda zpívá, ale stydí se zpívat před někým jiným.

• Neskutečně ji mrzí, jaký má vztah s dcerou svého manžela a snaží se to spravit, bohužel neúspěšně.

• Nemá ráda chlad a zimu.