Narodila se do poměrně významného, ale malého rodu Kalatross z Ardenu. Manželský svazek jejích rodičů byl čistě politického rázu, její otec, Revmerus, měl už druhou ženu a svou první manželku, Lyresu, miloval. Když zemřela, nechala mu po něm syna Ossiana, na kterého se Revmerus upnul a trvalo mu dlouho, než se znovu oženil. Podruhé si vzal mladičkou Loryth, hezkou, ale neduživou mladou dívku z Novie. Trvalo dlouhých pět let, než mu Loryth dala dítě, spousta lidí už pochybovala, že je toho Loryth vůbec schopná. Revmerus nevypadal z té zprávy, že je jeho manželka těhotná nějak zvlášť nadšený, ale na druhou stranu vždy to byl muž kamenné tváře, který nedával emoce najevo.

Samotný porod byl velmi dlouhý a komplikovaný. Loryth rodila tři a půl dne, i když porodní báby dělaly co mohly, bylo to na matce, aby dítě vytlačila ven, a to pro ni byl neskutečně náročný úkol. A když bylo konečně po všem, padla vyčerpáním a vysílením do horečnatého stavu, který trval několik dní, a tak ani nemohla mít tušení, jak se daří její malé dcerce. Pro Revmeruse byla holčička zklamáním, jako každý muž v Draconisu si přál syna, ačkoliv už svého následovníka měl, zkrátka chtěl více mužských potomků. Pojmenoval svou dceru, ale tím jeho zájem o ní končil.

Loryth se ze své nemoci nakonec dostala a mohla si užívat dcerky. Zatímco otec si dívky nevšímal, matka ji zahrnovala láskou, co to šlo. Nejprve se zdálo, že snad Marrinath podědila po své matce onu neduživost, Loryth byla pravidelně každou zimu nemocná a když malá dívenka rostla pomalu, budilo to zdání, že bude mít také chatrné zdraví, ale to se v jejích šesti měsících jako zázrakem zlomilo, Marrinath začala růst jako každé jiné zdravé dítě a všem kolem dávala jasně najevo, že má chuť do života.

Její dětství bylo…zvláštní. Mohla si hrát, jak chtěla, ale ne před otcem. Ten jí nastolil jasná pravidla a jinak se o ni nezajímal, pokud je neporušila. A jeho tresty měly přesně ten účinek, že si poté Marrinath dvakrát rozmyslela, jestli něco takového udělá znovu. Proto se raději držela matky, která jí milovala a dovolila jí téměř cokoliv, jenže byla pravidelně téměř polovinu zimy nemocná a Marrinath za ní v tu dobu nemohla moc často chodit. Bratrovi se vyhýbala, jelikož byl o dost starší a zdálo se, že naprosto sdílí názor svého otce na ni, ba dokonce jí dělal i pěkně hnusné naschvály, tak se od něj raději držela dál. Když přišel čas učení, otec jí sehnal nějaké učitele, ovšem zdaleka ne tak špičkové, jaké dostal Ossian. To bylo poprvé, kdy Marrinath viděla, jak se její matka postavila Revmerusovi, Loryth se nelíbilo, že by měla její dcera jen nějaké druhořadé učitele a přesně to svému manželovi řekla. A to bylo taky poprvé, kdy byla Marri poprvé svědkem toho, jak její otec matku zbil.

Od toho incidentu byla Marri pozornější a pozornější k tomu, jak moc bylo v jejich rodině všechno špatně. Bála se svého otce a ten strach se jen zvětšoval, ale překonal ho strach o její křehkou matku, kterou se před Revmerusem snažila bránit, co to šlo. Samozřejmě na to taky několikrát doplatila. Ve studiu dělala velké pokroky, byla pilná a bavilo ji získávat nové informace, ale bohužel pro ni se neučila všechno, co by se jí líbilo. Velmi brzy se ukázalo, že má nadání, které její bratr postrádal – a to hlavně díky svým pravidelným návštěvám jak rodinné knihovny, tak té samotné Ardenské. Rozuměla číslům, účetnictví, uměla velmi dobře počítat, a hlavně chápala politiku a velmi dobře jí rozuměla. Jenže nikdo kromě její matky tohle neviděl. Jen jednou jedinkrát se u rodinné večeře dokázala ozvat, když otec s Ossianem probírali obchodní záležitosti, vyslovila svůj názor, a i když se nakonec dle jejích slov zařídili, Revmerus nechal svou dceru potrestat a pohrozil jí, že by raději měla držet jazyk za zuby a neplést se do mužských záležitostí, když je pouhou malou holkou, která ještě ke všemu nebude nikdy dobrá k ničemu jinému, než plození dětí a reprezentování manžela.

Velká rána pro Marrinath přišla ve třinácti letech, když během jedné zimy její matka zemřela. Jako obvykle na začátku chladného období onemocněla, ale tentokrát byla nemoc zákeřnější než obvykle a vysála z Loryth veškerou její sílu. Marrinath probrečela týdny, i když si byla dost vědoma toho, jak slabá její matka byla, její ztráta ji velmi zarmoutila. Uzavřela se do sebe, neměla ani kam utéct, jelikož Arden zavřel své brány, aby chránil své obyvatele a Marrinath se cítila jako v kleci. Ze své komnaty do jara téměř nevystrčila nos a poté trávila tolik času venku, kolik jen mohla.

Na život bez matky si jen těžko zvykala, bylo to pro ni neskutečně těžké a hledala něco, na co by se mohla upnout. Na jakoukoliv živou duši, a jako by tomu snad Solarius chtěl, v den, kdy by její matka měla narozeniny, našla malé zatoulané štěně, které si bez dovolení otce vzala k sobě. Nepřemýšlela o tom, co by jí mohl Revmerus říct nebo udělat, byla naprosto zaslepená tím, že jí toho psa poslal Bůh, aby se mohla lépe vyrovnat se ztrátou matky. A kupodivu když se to Revmerus dozvěděl, neměl námitky. Pes dostal jméno Daelus a nikdy nenechal jít Marrinath kamkoliv samotnou.

O tři roky později, když jí bylo pouhých šestnáct let, jí otec oznámil, že ji za jejími zády zasnoubil. Dostal totiž nabídku, která se neodmítá od vévody z Meliosu, který hledal nevěstu pro svého mladého syna, Windsoma. Marrinath to vyděsilo, měla za to, že má před sebou ještě několik let ve svém domově, než se vdá. I když to tu neměla ráda, byla to určitá jistota a odejít od všeho známého jí děsilo. Když poprvé viděla svého budoucího manžela, trochu té tíhy z ní přeci jen spadlo. Bála se toho, že bude znatelně starší, jenže to nebyl ten případ. Dělily je pouhé dva roky, což nebylo zdaleka tak moc. Svatba se odehrála velmi brzy a spolu s tím i stěhování do bohatého Meliosu. Změn bylo neskutečně mnoho a Windsom jí pomohl se aklimatizovat, hned pár dní po jejím příjezdu jí ukázal město, povídal o jeho historii a ona mu za to byla vděčná. Marrinath byla zvyklá na úplně jiný přístup ze strany mužů a už jenom tímto si její manžel získal její respekt. Spolu se stěhováním se jí neskutečně rozšířily možnosti. Domácnost jejího otce měla obrovské množství pravidel, které musela dodržovat, kdežto Windsom jí dopřával svobodu a ona mu to oplácela tím, že tu svobodu využívala tak, aby si vytvořila ve společnosti konexe, dostala do povědomí všechny důležité rody Meliosu, Kronu a Novie. A velmi brzy také svému muži ukázala, jak schopná je, co se týče povinností, které byly vlastní hlavně mužům. Avšak nedalo se říct, že by se do svého manžela zamilovala, respektovala ho, v jistém smyslu se dalo mluvit i o přátelstvím a partnerství, ale láska v jejím životě chyběla, tedy kromě Daeluse.  

Když jí bylo dvacet šest let, porodila svého prvního potomka a tou byla dcera Aurora. Porod probíhal hladce a Marrinath za to byla ráda, bála se, že bude mít podobné komplikace jako její matka, ale nic takového se nestalo. A když poprvé držela dceru ve své náruči, poznala, co je to opravdová láska.

Dva roky po narození jejich dcery zemřel otec Windsoma a tím pádem se její muž stal vévodou. Byla to velká změna, kterou ani jeden z nich nepodcenil. Se změnou vévody by si spousta lidí mohla myslet, že si novou hlavu města mohou omotat kolem prstu, anebo ochočit jako dravou šelmu, jen pro svůj vlastní prospěch, ale nebylo tomu tak. Windsom nastolil pořádek, nebál se tvrdě potrestat každého, kdo si to zasloužil, avšak vždy byl spravedlivý. A co Marrinath potěšilo, o svou moc se s ní dělil. Už od začátku dával všem dost jasně najevo, že jeho manželka se na správě města také podílí a kohokoliv, kdo by jí odmítal poslouchat a podřídit se jí, také tvrdě trestal. Ona následovala jeho příkladu, neštítila se rozdávat přísné tresty, viděla, že to mělo svůj účinek, a navíc moc dobře věděla, že Melios už takto funguje nějakou dobu. A tímto jednáním, jen podpořeným jejím manželem si nakonec u obyvatel zlatého města získala jistý respekt a důvěru. Kdykoliv byl Windsom pryč, přebírala pomyslné otěže Meliosu ona. A lid nikdy nestrádal, nestěžoval si, ba dokonce si získala určitou pověst díky své přísné, ale spravedlivé povaze.

O dalších pár let později přišel na svět i jejich druhý potomek, syn Arthur. Zatímco Aurora se podobala na svou matku, Arthur byl zase celý Windsom. Marrinath obě své děti milovala stejnou měrou, ale všimla si, že manželův přístup k synovi byl jiný. Windsom jí vysvětlil, proč tomu tak je a ona to chápala, ale snad už jen kvůli tomu se synovi věnovala trochu víc než dceři. To ale neznamenalo, že by Auroru upozaďovala. Stále se dceři věnovala a kdykoliv za ní přišla s nějakým problémem, snažila se jí pomoct, jak nejlíp uměla.

Svou rodinu v Ardenu nenavštívila od té doby, co se přestěhovala do Meliosu, zkrátka k tomu neměla důvod. Několikrát je potkala na některém z plesů, ale neměla potřebu s nimi utužovat vztah. Ale pak jednoho dne přišla z Ardenu nečekaná zpráva o tom, že jak její otec, tak její bratr byli zabiti bestiemi, které se kolem města vyskytovali. Byl to zvláštní pocit, vědět, že ti dva muži, kteří jí tak velkou část života děsili, už nejsou mezi živými.

Windsom měl za svůj život spoustu milenek a Marrinath o tom samozřejmě celou dobu věděla. Tak trochu s tím i počítala, přeci jen, její otec si také vodil do postele spoustu ženské společnosti, akorát o tom měli všichni zakázáno veřejně mluvit. Tím pádem si Marri myslela, že je to něco normálního, aby muž měl milenky a poté veřejně tvrdil, že je své ženě věrný. Už na začátku jejich manželství Windsomovi řekla, že je schopná jeh zálety tolerovat, ale o co opravdu nestála byl zástup milenek dožadujících se od vévody lepšího postavení jen proto, že mu zahřály postel. A že se to párkrát stalo. Dvě milenky během toho času přišly přímo za ní a naparovaly se, že pro ni mají důležitou zprávu a že za malou odměnu jí to řeknou. Samozřejmě, že jakmile Marrinath došlo, o co je, řádně je za takovou troufalost potrestala a postarala se o to, aby už nikdy o ničem takovém nepromluvily. Ale zdálo se, že si Windsom dává dobrý pozor, jelikož krom těch dvou za ní žádná jiná nepřišla. Ale jednoho dne, zrovna, když byli s manželem uprostřed politické debaty, za nimi dovedla služebná mladou dívku s dítětem v náručí, která tvrdila, že dítě je Windsomovo. Netušila, co si dívka myslela nebo co čekala, ale už jen to, že měla tu drzost přijít za Windsomem až sem, do jeho sídla a říct tohle všechno před ní, jí zaslepilo vztekem. Nikdy nebyla krutá, nebylo to v její povaze a v násilí si také nelibovala, ale ještě ten den rozkázala katovi, ať ženě i dítěti setne hlavu. Nehodlala riskovat cokoliv, co by mohlo ohrozit Windsomův život. Nebo ten její, nebo snad životy jejich dětí.

Za ty roky si zvykla na to, že je její muž lovec draků a různých bestií a lov bere jako jistý druh zábavy. Tedy aspoň to byla její teorie. Vždy se jen modlila, aby se vrátil vcelku, i když do něj nikdy nebyla zamilovaná a láska mezi nimi nepanovala, svým způsobem jí přirostl k srdci a nechtěla ho ztratit. A jednou, když se vrátil z Esmeraldie vážně zraněný a s malým tygrem, Marri to málem nezvládla. Dokud se nevzpamatoval ze svých zranění, pravidelně u něj sedávala, většinou mu vyprávěla, co se událo a v rychlosti mu zrekapitulovala všechno, co za ten den musela řešit a co zrovna dělaly jejich děti. Později, když se Windsomova noha vyléčila, sice ne úplně, ale natolik, že mohl chodit aspoň o holi, konečně vytáhla téma, které jí tížilo a tím bylo mládě tygra. Ona ho pod svou střechou nechtěla, bylo to divoké zvíře, které tady nemělo co dělat, ale bylo to jako házet hrách na zeď. Windsom si stejně udělal, co chtěl a tygr se stal součástí jejich domácnosti, bohužel pro ni. A její psy, kterých si během let pořídila více a kteří nebyli zvyklí na přítomnost velké kočkovité šelmy. Pár psů takto zemřelo, a to byla jedna z mála věcí, které Windsomovi nikdy neodpustila.